Když vám zemře dítě před narozením, nemusí vám zůstat jen díra v srdci, říká Moje Heroine Klára Svobodová
Tím, jak vypadá, i co a jak říká, boří Klára Svobodová mnohá tabu. Neřeší to. Její první dcera Žofka zemřela před narozením, druhá Serafínka se narodila v 26. týdnu těhotenství, což mělo za následek skoro úplnou ztrátu sluchu. Po několika letech přišel ještě zdravý kluk Barnabáš. Příběh jejího mateřství je všechno, jen ne nuda. Píše o něm na svém blogu Spocklidem. Trojnásobná potetovaná a drzá máma je Moje Heroine tohoto měsíce.
Pro Žofii Klára napsala úspěšnou knihu Těhotnej Buddha. Se Serafínou se naučila znakový jazyk. A s Barnabášem se prý učí od znova vlastně úplně všechno. Sešly jsme se v momentě, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a Prahu zasypal sníh. Klára říkala, že stresem nemůže jíst a že jen těžko hledá motivaci, proč psát, blogovat nebo natáčet videa. Klára je ženou z obálky nového čísla magazínu Heroine.
Ve vašich textech lidé často hledají posílení, inspiraci, energii. To má podle mě momentálně velkou cenu.
O víkendu jsem chtěla psát článek o tom, jak je těžké si při práci se sluchově postiženým dítětem udržet motivaci. Děláme logopedii, sluchová cvičení, spoustu věcí. Říká se, že stačí jednadvacet dní, aby si člověk vytvořil nějaký návyk. Pak to prý jede samo. A já po pěti letech, co s Fínkou tahle cvičení dělám, začínám mít pocit, že už to nedám. Ztrácí se mi motivace, je těžké najít si v tom nějaký světlý bod, protože ji to nebaví a mě taky ne. Chtěla jsem o tomhle psát, ale všechno mi to přestalo dávat smysl, protože přišla válka. A pak mi pomohlo vypsat se ze svých pocitů obyčejného člověka. Napsat věci tak, jak jsou. Nehrát si na to, že si teď budeme držet vnitřní klid a mír, ale napsat zprávu o tom, že já jsem z toho v řiti. A ono to spoustě lidí pomohlo.
