Ve vztahu s ADHD. Porucha pozornosti není výmluva, ale vysvětlení
Život s ADHD může být velmi náročný a stejně náročný může být život s dětmi i dospělými s ADHD. Nestandardně fungující pozornost a s tím spojený neklid, hyperaktivita či impulzivita jsou řešitelné problémy. Horší dopady má stigmatizace a zničené vztahy. Seriál o životě s ADHD pokračuje citlivým tématem: Jak porucha pozornosti ovlivňuje vztahy? Co mohou pro lidi, kteří bojují s ADHD, udělat jejich blízcí?
„Bylo velmi osvobozující zjistit diagnózu. Dalo mi to vysvětlení, proč jsem jiná než ostatní lidi v práci, ale nejen tam, také ve vztazích,“ vysvětluje Klára Kišová. Třicetiletá specialistka na online marketing si už v životě zažila mnoho potíží. Když zjistila, proč je má, byl to významný okamžik úlevy. Podobně to popisuje řada dospělých, najednou jejich problémy nezpůsobuje to, že jsou zlí, neschopní a opakovaně selhávající – prostě jim jinak funguje mechanismus pozornosti. Stejnou úlevu po diagnóze mohou zažít partneři, rodina i kolegové.
ADHD je velmi záludná diagnóza. Pomoc vám může zachránit život.
Konkrétní člověk přestává patřit mezi „odepsané“ nebo sabotéry, je prostě osobou s konkrétním a řešitelným problémem. První krok k řešení toho, čemu říkáme ADHD, je jednoznačně informovanost a pochopení – stejně jako u cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění či jakéhokoliv jiného zdravotního problému, který způsobuje nemoc, tedy nějakou formu nemohoucnosti. Když nevíte, co a proč řešíte, efektivně to řešit nedokážete. A dopady neřešených nebo nesprávně řešených problémů neprospívají nikomu.
„ADHD neexistuje – to je pravděpodobně největší mýtus, který škodí dětem i dospělým s ADHD, rodinám, lidem ve školách, ve firmách, škodí celé společnosti,“ říká profesor Radek Ptáček, psycholog, terapeut a expert na ADHD, a dodává: „Je to velmi záludná diagnóza, pomoc vám může zachránit život.“ Východiskem změny je podle něj přijetí jinakosti a inkluze. Tedy nastavení podpory na všech úrovních tak, aby například děti a mladí dospělí s ADHD zbytečně neselhávali ve školách a dospělí v práci či ve vztazích.
Je pravděpodobné, že ADHD je s lidmi odjakživa, v lékařské literatuře je známé zhruba dvě stě let. Samotný pojem se objevuje až od sedmdesátých let dvacátého století. ADHD dětí je proto téma jen několik desítek let, posledních pár let se mluví o ADHD u dospělých. Dnes mohou kromě klasických kanálů zvyšování povědomí a pochopení překvapivě dobře zafungovat sociální sítě, v Česku třeba svépomocná facebooková skupina ADHD v dospělosti. „Pomáhá mi úplně nejvíc. Už jen vědomí, že tady můžu s ostatními něco rozklíčovat, najít řešení, ujasnit si myšlenkové pochody. Vidět, že ostatním se to třeba nějakou formou daří,“ popisuje svou zkušenost osmadvacetiletá webdesignérka Bára Vlášková. „Našla jsem tu i přátele, kontakt na psychoterapeuta i psychiatra, úspěšně se léčím,“ dodává.
Pro doktorandku K., která nechce zveřejnit své jméno, představuje skupina místo, kde je sama sebou: „Nemusím se tu za to své skutečné já stydět.“ Kreativec na volné noze, dramaturgyně a šéfka festivalu Meat design Karolína Skórková skupinu našla před dvěma lety. „Když jsem se do skupiny přidala, byla jsem šťastná, že to břemeno nenesu sama. Teď je super, že mám okamžitého ADHD rádce, 24/7. Cokoliv se vyskytne, vždy někdo odpoví k věci, posune mě dál.“
Není tu ale riziko, že rady mohou být nesmyslné, typu pijte na ADHD Savo? Zkušenost Karolíny je zatím povzbuzující: „Pokud se to stane, většinou se vyskytne i rychlá náprava a debaty bývají konstruktivní.“ Probírají se zkušenosti s medikací, partnerské i rodinné vztahy, spánek, dopamin, jak neztrácet věci, jak (ne)řešit úklid či jestli funguje Rorschachův test.
Seriál: Život s ADHD
Co to pozornost ve skutečnosti je a jak ji váš mozek vyrábí a řídí? Máte svou pozornost pod kontrolou, nebo jste hodně impulzivní? A jak vypadá život, když je vaše pozornost nemocná od narození? ADHD se zásadně týká i dospělých.
Přečtěte si: Jsem nepozorný, ale léčím se
Projevy ADHD, které se obecně i mezi odborníky považují za typické, jsou totiž typické spíše u mužů. U žen se tato diagnóza překvapivě často nepozná. Ženy, které „nezlobí“, kvůli tomu prožily část života se špatnou diagnózou nebo s nálepkou líných a nezodpovědných.
Otcům a matkám je pak určena skupina Pro rodiče dětí s ADHD, obě dohromady mají 5500 členů. Zjištění, že v tom nejsou sami, že existují lidé, kteří různé výzvy zvládají, a že sdílené životní zkušenosti mohou pomáhat, popisuje mnoho členů jako intenzivní a vítanou úlevu. Stejnou úlevu ale popisují i partneři a rodiny. ADHD může být hodně zákeřné, protože v neinformované a nechápající společnosti může probíhat jako neviditelný hendikep, ani u dětí, ani u dospělých nemusí být rozpoznáno. Jeho projevy naopak mohou být zaměňovány za dysfunkčnost a sabotérství, dotyčný je prostě špatný nebo směšný a selhávající člověk. I proto dospělí lidé s ADHD často nechtějí veřejně a otevřeně o svých problémech mluvit, bojí se reakcí a cítí velký (a zbytečný) stud za to, jací jsou.
Léčba vztahem
„Je mi 43 a dodnes jsem nesetřásla pocit zbytečnosti, nevhodnosti své existence a deprese z vlastního života a rodiny. Už pár roků s nimi vůbec nekomunikuji,“ popisuje Kateřina, která si nepřeje zveřejnit příjmení, extrémní rodinnou situaci. Na jejím začátku je neinformovanost a nepochopení. Nikdy nebyla diagnostikována, rodina ji podle jejich slov nikdy nechápala, byla nejhorší dcera, hanba rodiny, problematická a zákeřná, zasněná, úplné nic. Zvnitřnění takových pocitů vede ke ztrátě sebehodnoty.
Zdánlivé klišé a pro mnohé vyprázdněné nebo i nenáviděné motto Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí v sobě skrývá překvapivě jednoduchý klíč k nápravě. Řešením pro bolesti spojené s ADHD jsou totiž kvalitní autentické vztahy. Jsme vztahové bytosti, de facto pro nás neexistuje nic důležitějšího. Vztahy určují míru naší spokojenosti a radosti ze života. Nelhat sám sobě a mít se zdravě rád je stejně důležité jako to, jestli jsou k nám pravdiví lidé okolo nás a zda nás mají autenticky rádi i s našimi nedostatky.
Ani lidé s ADHD se nesmějí vyhýbat odpovědnosti za vlastní život a ta někdy vyžaduje náročnou změnu životního stylu.
Klíč je neskrývat se před pravdou, která nemusí být vždy příjemná, a budovat sebehodnotu i hodnotu u ostatních. První krok je přiznat si problémy, druhý krok je začít řešit, nevyhýbat se jim, neskrývat je a nezaplácávat je neefektivním řešením typu hledání úlevy v alkoholu. Ani lidé s ADHD se totiž nesmějí vyhýbat odpovědnosti za vlastní život a ta někdy vyžaduje náročnou změnu životního stylu.
Novinářka Ludmila Hamplová samu sebe popisuje jako šťastného psychiatrického pacienta. Kromě ADHD řeší i úzkosti. Pochopila, že bude „mimoň“ navždy, ale už se sebou nebojuje. Když člověk akceptuje sebe sama, může začít hledání cest, jak fungovat: „Nevyčítám si, že jsem věčně roztěkaná, chaotická, že neuklízím. Na druhou stranu to, že uvažuju jinak, mi dává určité výhody pro mou práci a těch se snažím využít. Taky už jsem si kolem sebe dokázala vytvořit vztahy s lidmi, kteří mají rádi mě a já je, aniž bychom se museli snažit něco předstírat.“
Správně diagnostikovaný a informovaný člověk může nastoupit cestu k recovery, což je na naději postavený proces životní rehabilitace. Definoval jej v devadesátých letech psycholog William A. Anthony jako „hluboce osobní, jedinečný proces změny vlastních postojů, pocitů, hodnot, cílů, dovedností a rolí. Recovery je způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život přes všechna omezení. Zotavení buduje nový význam a smysl života tím, že člověk důsledky způsobené duševním onemocněním překoná.“
Hodně cukru a malý bič
Znovu je potřeba zdůraznit, že největší odpovědnost za vlastní život leží na každém jednotlivém z nás. S překonáváním důsledků ADHD a se zotavením přesto mohou významně pomoci i rodina a blízcí. „Důležitá je čistá komunikace, silná empatie a trpělivost. Zároveň ale člověk získá na oplátku často to samé. Pokud od svého partnera, přítele či kolegy něco očekáváte, je důležité to říct,“ přibližuje Klára Kišová.
Klára věří, že pokud chcete něco kritizovat nebo člověka s ADHD někam dostat, nefungují příkazy, ale spíše metoda cukru a biče: „Všechno dělám za odměnu. Pokud můj partner ode mě očekává uklízecí návyky, které jsou jeho, a mám si je osvojit, potřebuji pochválit, že jsem to zvládla. Pokud neuvidím, že to oceňuje, přestávám to dělat nebo se zlobím. V partnerském vztahu musí fungovat pochopení, které mi často chybělo.“
Máte mezi svými blízkými někoho, kdo má potíže s udržením pozornosti?
Jednou z klíčových dovedností okolí je nebrat si chování člověka s ADHD osobně, fenomény jako prokrastinace, impulzivita, chození pozdě, ztráty věcí, neklid, skákání do řeči, špatné plánování a prioritizace nejsou záměrná sabotáž vztahu či přátelství. „Všechno se dá zlepšit, když o problému vědí obě strany a chtějí to zlepšit. A výsledná strategie musí být schůdná pro obě strany a musejí s ní dobrovolně souhlasit,“ soudí Markéta Radoberská, designérka doplňků pro zvířecí mazlíčky.
Manžel Silvie Š. má ADHD a Silvie popisuje objevení diagnózy jako velkou úlevu pro ně oba. Sebe a manžela považuje za typické exempláře s učebnicovými problémy. Snaží se je řešit, i když to není snadné, problémy se někdy kupí: „Myslela jsem si, že ty věci dělá snad schválně, a absolutně jsem to nechápala. Přišlo mi to jako cílené deptání mé osoby. On ty věci fakt nedělá schválně, fakt ‚nevidí‘, že je potřeba doma něco udělat. Nepomáhá postavit tašku s odpadky za dveře. Nevšimne si toho. Musí si z těch činností udělat nějakou rutinu, to pak funguje. Třeba každé ráno před odjezdem do práce uklidím nádobí.“
Aktuálně: Reportáž z hranice válečné zóny
Hodiny a hodiny čekání v mraze a děsivé nejistotě. Nedaleko ukrajinsko-polské hranice čekají vysílení a otřesení Ukrajinci na odvoz do bezpečí. Zvláštní zpravodajka v Polsku zachytila situaci na hraničním přechodu Medyka.
Podle Silvie je dobré vědět, že podobné vztahové problémy jsou s touhle diagnózou typické. Bohužel sehnat terapeuta, který dobře rozumí dospělým s ADHD, je snad nemožné. Téma úklidu je nepochybně důležité pro všechny páry; v partnerství lidí s ADHD se objevuje překvapivě často jako kritický problém, na který je vhodné se zaměřit intenzivně, jinak to může být spouštěč konce vztahu.
Jak popisuje i Klára, člověk s ADHD bude lépe fungovat, když se mu dostane pochopení a odměny, nikoliv výčitky. Pokud se nemění takovým způsobem nebo tak rychle, jak chcete, není to vždy jeho chyba. Možná se snaží víc, než si myslíte, jenže rozvoj a osvojení nových způsobů existence trvá déle, když mozek vždy nespolupracuje. Profesor Ptáček tento fenomén popisuje jako problematické fungování exekutivních funkcí mozku: „Jde o regulaci chování a emocí, schopnost plánování a organizace, a třeba právě i pracovní paměť. Krátkodobá paměť je v pořádku, ale udržet v mysli více mentálních objektů, se kterými musíme provádět operace, je už mnohem těžší. Jednoduchá sekvence úkolů typu ‚vynes odpadky, zajdi do obchodu a pak ulož děti‘ může být pro lidi s ADHD náročná.“
Oslabené je taky učení se ze zkušenosti, což znamená, že nové rutiny se člověk učí déle. „Zajímavé by bylo porovnání vnímání partnerů. Oba – jeden s ADHD, druhý bez – mohou mít ze svého úhlu pohledu pravdu, ale nemohou se prostě potkat, protože ta ‚pravda‘ je naprosto odlišná. A pokud se problém řeší, řeší se strašně izolovaně. Téměř nikdo se v ČR nevěnuje ADHD partnerství. Nemyslím, že by s tím uměl pracovat běžný rodinný terapeut, protože ADHD vztahy jsou opravdu hodně specifické. Partnerství lidem hodně troskotají a to má na ně další negativní dopad, opět další selhání…,“ zamýšlí se členka facebookové skupiny Jana.
My dva a ADHD. Jak se může lišit pohled partnerů?
Partner s ADHD:
Pořád mě jen kritizuje, nic neudělám dobře, ničím se nezavděčím.
Neocení, že se snažím, pořád je nespokojený, takový negativní člověk, stejně by nikdy nebyl spokojen, ať si to dělá sám, když se mu to nelíbí.
Co mě má co úkolovat, jsem dospělý.
Pokud by mě měl rád, bude mě brát takového, jaký/á jsem.
Nemůžu za to.
Potíž je v tom, že partner s ADHD se prostě víc snažit neumí.
Partner bez ADHD:
Neplatí nic, na čem se domluvíme. Spolehnout se mohu pouze na to, že se na nic spolehnout nemohu.
Na vše musím myslet já. Copak jsem jeho/její uklízečka?
Cítím se jak jeho rodič, a ne jeho partner.
Úplně na mě kašle. Kdyby mu na mně záleželo, toto by neudělal.
Pokud máme spolu nějak vyjít, musí se víc snažit…
I kdyby partner bez ADHD vše rozumem přijal a respektoval odlišnost, jeho emoce tím nezmizí.
S manželem bojovali téměř deset let a jen díky opravdu silné vůli nerozbít rodinu to „snad už nějak vybojovali“. Jana si myslí si, že mnozí vztahy vzdávají s tím, že jim je nakonec lépe samotným, nebo si vytvoří obranný mechanismus, přesvědčení, že je nikdo nerespektuje a moc na ně tlačí, že musejí být respektováni, jinak je partneři přece nemají rádi.
ADHD je vztahový problém. Aby život s ADHD nebyl pro nikoho prokletím, je potřeba začít u nich. Člověk srovnaný se svými pozitivními i negativními vlastnostmi je schopen nalézt zdravou sebehodnotu. Proces recovery vždy začíná u přijetí odpovědnosti za vlastní život a vlastní životní styl. Vědomí vlastní hodnoty se pak může stát prvním krokem k prožívání autentických kvalitních vztahů s rodinou, přáteli, spolužáky, kolegy.
Společnost může přijmout a naplňovat hodnotu inkluze, aby každý člověk mohl naplnit své schopnosti, představy a žít kvalitní život, aby nebyl zbytečně a nesmyslně omezován. To je něco, co si přeje pro sebe každý z nás, zkusme to tedy dopřát i všem okolo nás, podle svých nejlepších možností a schopností. I lidem s nestandardně fungující pozorností.
Seriálo o životě s ADHD nekončí. Chystáme téma ADHD v práci, ve společnosti a v médiích.
