Potřebuje moje dítě psychologa? Brzy to zjistíme i online

Opravdu aktuální téma jako by udělal z telemedicíny až koronavirus. Ve skutečnosti se ale obor rozvíjí už dlouhou dobu. A tím samozřejmě nemyslíme věštce, kteří z fotografie pacienta dokázali už před sto lety rozpoznat zánět slepého střeva. Ostatně na rozdávání diganóz na dálku je asi brzo i dnes. Dobře navržené nástroje ale dokáží napovědět, s jakou pravděpodobností existuje problém, se kterým bychom měli vyhledat odborníka. A jaký odborník by to měl být. Tak by měl fugnovat i "ePsycholog online", který vyvinul psycholog Hynek Cígler s kolegy z Masarykovy Univerzity.

Společně s dalšími vědci a psychology vyvíjíte online dotazník, který rodičům poví, jestli by měli s dítětem dojít na vyšetření k psychologovi, nebo jestli je dítě spíš v pohodě. Je to tak?

Ano. Pokud rodič váhá, jestli dítě nemá nějaké obtíže – když se třeba dítě přespříliš stydí, má úzkosti, poruchy učení, nebo když se rodič bojí, že jeho dítě má autistické problémy – vyplní posuzovací škálu, na jejímž základě budeme schopní predikovat, s jakou pravděpodobností by mu odborník obtíž diagnostikoval. Dotazník má být součástí širší služby, kterou připravujeme. Společně s ním nabídneme databázi odborníků, která rodičům podle odhadovaných obtíží dítěte vyhledá, na koho se nejlépe obrátit. Pokud tedy výsledky právě probíhajícího výzkumu ukážou, že to naše metoda dovede. Služba ještě neběží, teď sbíráme data, abychom mohli ověřit, jak to bude fungovat.

Proč takový nástroj potřebujeme? Já bych intuitivně za odborníkem posílal každého, kdo má pocit nějakého problému, aby se odhalil původ toho pocitu, i kdyby nakonec šlo třeba jen o přehnaná očekávání rodiče.

To by bylo pěkné. Jenže než se dítě dostane k odborníkovi, trvá to hrozně dlouho. Čekací doba pedagogicko-psychologických poraden, na které se rodič může obrátit, je ze zákona maximálně tři měsíce. A poradny ji stěží dodržují. Přitom ve chvíli, kdy dítě nastoupí do první třídy a projeví se dyslektické problémy nebo se u něj rozvinou nějaké akutní obtíže, rodič samozřejmě chce odpověď brzo.

Systém pedagogicko-psychologických poraden je tedy tak přehlcený, že svůj úkol nezvládá, a tak potřebujeme komerční online službu, aby akutní problémy řešila místo nich?

To je jeden z problémů. Zároveň jde o motivaci rodičů, pro které je někdy návštěva psychologa náročnou událostí. Když si člověk zlomí nohu, zajde za doktorem, když má horečku, je to taky v pohodě. Návštěva psychologa ale řadu lidí stresuje, můžou ji považovat za stigmatizující. Náročné je už samotné přemítání, jestli je dítě v pořádku. U řady obtíží jsme přitom rodičům schopní poradit, jestli něco je zapotřebí řešit, nebo ne. Skoro každý rodič má někdy pocit, že dítě možná v pořádku není, a váhá, jak se zachovat.

Je ale možné pouhým online testem určit, jestli dítěti něco je?

To nám ukážou až výsledky současného výzkumu. Domníváme se, že jsme schopní bezpečně odlišit děti, jejichž obtíže jsou naprosto běžného charakteru a zažívá je značná část dětí, od těch, které trpí něčím závažnějším. Uprostřed pak zbyde nějaké přechodové pásmo: děti, které v pořádku být můžou, ale nemusí. Nejistotu ale nebudeme před rodičem nijak zastírat, naopak: poskytneme rodičům pravděpodobnost, s jakou může dítěti odborník některou poruchu diagnostikovat. Rozhodnutí samozřejmě zůstává na rodičích, to za ně udělat nemůžeme.

Na jakém základě umí takový nástroj odfiltrovat subjektivní vidění rodiče a zaznamenat fakta o dítěti?

Vycházíme z toho, že rodič své odpovědi nebude záměrně zkreslovat. Nejedná se o diagnostiku, ale o nástroj, který má rodiče informovat. Takže předpokládáme, že všechna zkreslení budou nevědomého charakteru – na úrovni stereotypů o dítěti, různých přesvědčení rodiče nebo třeba jeho perfekcionismu. Což přináší nějakou nejistotu. My dítě nevidíme a rodič zase nemá srovnání. V současnosti ale provádíme výzkum na dvou tisících rodičů, navíc budeme mít ve vzorku i rodiče dětí se specifickými obtížemi. Můžeme tak sledovat, jak se rodiče dětí liší v odpovědích. Pokud se to povede, budeme umět predikovat, do které ze skupin to dítě patří.

Takže otázky nevznikají tak, že byste se chtěli dozvědět o dítěti něco konkrétního, ale spíš hledáte dotazy, na něž rodiče zdravých a nemocných dětí odpoví jinak?

Otázky jsou různé, máme několik kategorií, které se týkají různých poruch – třeba dyslexie, porucha autistického spektra nebo deprese a úzkosti. Psali je odborníci na jednotlivé oblasti, kteří jsou k tomu nejpovolanější. A jsou volené právě tak, aby odlišily rodiče dětí s větší a menší mírou obtíží. Zároveň jde o to, aby rodič dokázal odpověď posoudit. Neptáme se na nic, co se posuzuje těžko. A občas také vyzýváme rodiče, aby se na něco zeptali i samotného dítěte nebo s ním vyzkoušeli nějaké jednoduché činnosti.

Některé z otázek přitom znějí docela banálně. Třeba když se ptáte, jestli dítě v posledních týdnech působí úzkostně. Jak se liší vaše otázka od nějaké mé, která by mohla znít dost podobně?

To jsem rád, že zní banálně! Právě jejich zjednodušování totiž bylo zásadní, aby ve výsledcích nehrála roli schopnost rodiče jim porozumět. Klíčovým problémem ale je postihnout možné obtíže dětí jako celek, abychom nějakou oblast nevynechali. Projevů různých obtíží je totiž hodně, někdy jsou ale přítomné jen některé. Dotazník proto musí pokrýt všechny, aby v něm nic nechybělo. Zároveň musí být otázky vybrané tak, aby nedocházelo ke zkreslení rodičem a aby je rodič snadno pochopil. Některé typy dotazů kvůli odbornosti vůbec nepřicházejí v úvahu.

Při čtení otázek mě napadala představa takového prototypického táty minulého století, který dítě potká jednou za týden při nedělním obědě. Ten docela přirozeně odpoví, že si nevšiml, že by se dítě nějak změnilo.

To je samozřejmě riziko. Drtivou většinu našeho současného vzorku tvoří matky na rodičovské dovolené, což nás mrzí. Reálně pak možná bude dotazník vyplňovat třeba druhý rodič, který dítě vidí méně často, a může odpovídat trochu jinak. Takže teď se snažíme o vyplnění dotazníku žádat hlavně otce, jichž máme málo, a rodiče starších dětí, jichž zatím taky nemáme tolik. Pokud byste nám chtěli s výzkumem pomoci, můžete se zapojit do standardizační studie.

Máte představu, nakolik se můžou odpovědi u rodiče, který se o dítě stará spíš méně, lišit?

Dotazník bude vyplňovat vždycky spíš ten víc pečující rodič. V budoucnu budeme kontrolovat, jestli odpovědi pochází právě od něj, nebo ne. Zatím ale máme jen okolo tisíce dotazníků, což je na nějaké závěry příliš málo. Rozdíly navíc budou i mezi těmi primárně pečujícími osobami. Někdo má dítě ve školce, někdo ho vidí celý den. Vliv to mít bude, ale doufáme, že se rozdíly v souhrnu vyruší, protože to některé otázky zkreslí jedním směrem a jiné směrem opačným. Zbude tak náhodná chyba měření, s níž je nutné počítat, ne systematické zkreslení.

Ovlivňují nějaké vlastnosti rodičů hodnocení dětí obecně? Že bychom třeba věděli, že světlovlasí lidé mívají o své děti často přehnaný strach, a mohli jim říct, že se dost možná bojí zbytečně…

Barva vlasů s psychickými charakteristikami souviset nebude, ale to je asi jasné. Ucelený obrázek o tom nemáme, ale některá data existují. Michal Jabůrek, další z tvůrců ePsychologa, ostatně v červnu obhájil svou dizertační práci právě na téma přesnosti a struktury rodičovského (a učitelského) posouzení schopností dětí. V jedné další studii jsme pak třeba zkoumali vliv perfekcionismu rodičů na posuzování intelektu dítěte. A ukázalo se, že perfekcionističtí rodiče mají sklony inteligenci svých dětí nadhodnocovat, ačkoli míra perfekcionismu rodičů s inteligencí jejich dětí nesouvisí.

Deset milionů stačí

Na nástroji pracujete už několik let – přitom zatím ještě sbíráte data. Kolik je za takovým online testem, který člověk vyplní u jednoho espressa, práce?

Hrozně moc! Jsou to vyšší stovky hodin práce většího počtu psychologů, programátorů a dalších odborníků. Pokud to člověk chce udělat dobře, aby se pod to s klidným svědomím podepsal a výsledek lidem skutečně pomáhal, je té práce opravdu hodně. Vymyslet a pilotovat otázky je náročnější, než se laicky zdá – ať už jde o složité statistické postupy nebo samotný vývoj dotazníků. Sběr dat zase vyžaduje velký vzorek lidí. Navíc v sobě vývoj vždy zahrnuje určitou nejistotu, protože se prostě nemusí povést. Byť samozřejmě doufáme a předpokládáme, že to tak nebude. Vyvíjeli jsme ale například víc oblastí, včetně logopedických, jako je třeba dysfázie nebo špatná výslovnost – a to se nám nepodařilo poslat ani do pilotáže, otázky nefungovaly dostatečně dobře, takže jsme vývoj museli zastavit.

Když počítám stovky hodin práce týmu profesionálů, může se taková věc vůbec vyplatit?

Doufáme. Projekt není financovaný z veřejných peněz, takže je potřeba, aby se investovaný čas zaplatil. Na druhou stranu nás baví, děláme to zatím zadarmo a doufáme, že se to jednou vrátí. Samozřejmě nás znevýhodňuje český jazyk, protože náš trh je malý. Pokud se nám všechno podaří, chceme pak nástroj adaptovat do zahraničí. To ale zahrnuje další výzkum v jiném jazyce, nástroj nelze prostě přeložit a aplikovat ho jinde, přesun bude znamenat další výdaje.