„Veřejnost má pocit, že když se člověk dokáže najíst, nemá mentální anorexii,“ říká psycholožka Minibergerová
Liší se obrázek anorexie a bulimie z médií od reality, s jakou se setkávají odborníci na terapii? Proč je bulimie větší stigma než anorexie? A jak může pacientům ublížit, když se příčiny těchto nemocí spojují jen s jídlem? Psycholožka Lenka Minibergerová, která s klienty trpícími poruchami příjmu potravy pracuje, vysvětluje, jak stereotypy ubližují.
Všímáte si u filmů, seriálů nebo třeba v časopisech více narážek na poruchy příjmu potravy?
Více si všímám všech psychologických témat, kam patří i poruchy příjmu potravy. Vybavuji si dokument a potom časopisy, kde herečky povídají o svých diagnózách. Takové ty rozhovory, na které člověk běžně narazí v bulváru.
Jak o poruchách bulvár mluví?
Zpravidla se mi to vůbec nelíbí. Je to strašně zjednodušené. I když se domnívám, že autor článku se snažil působit nějak preventivně, z mého pohledu se mu to nikdy nepodařilo. Nemoc je zjednodušená, jako by nebyl problém se s ní vyrovnat. Jenom trošku chtít a ono to potom jde. Což samozřejmě není pravda. Ještě jsem nečetla článek, o kterém bych si řekla, to je ale dobře podané.
Pro veřejnost by vůbec nebylo špatné vidět rozhovor s rodiči, jejichž dvanáctileté dítě si prošlo několika lety těchto poruch. Pak by lidé chápali, jak je to náročné.
Co dalšího kromě velkého zjednodušení je špatně?
Zobrazování často začíná a končí jídlem. Málo se ukazuje celý obraz problému. Veřejnost nemá povědomí o tom, že je to komplexní psychické onemocnění, které se projevuje v celém životě, sociálních vztazích, fungování člověka. Že nejde jen o jídlo.
Jak je podle vás možné ukázat poruchy příjmu potravy lépe?
Považovala bych za rozumné, kdyby bylo vidět, že jde o normální, fajn lidi, kteří si tu nemoc nevybrali. Jenom se jim to stalo a oni teď s nemocí bojují.
Pro veřejnost by vůbec nebylo špatné vidět rozhovor s rodiči, jejichž dvanáctileté dítě si prošlo několika lety těchto poruch. Pak by lidé chápali, jak je to náročné. A také bych doporučila využít dokument, ten situaci dokáže zobrazit komplexně.
V bulváru to nejsou normální fajn lidé?
Jsou to modelky, herečky, to nejsou úplně běžní lidé. Také mohou být normální a fajn, ale mají specifické povolání. Posiluje to naše předsudky, třeba že k modelce patří hladovění. Navíc ve světě showbyznysu je zajímavost hrozně důležitá. Někdo se dělá zajímavým tímto obsahem, což ale celé téma zkresluje. A to se mi na tom nelíbí. Proto podle mě do bulváru nepatří.
Jaké obrazy bulvár volí, když mluví o mentální anorexii?
Zdůrazňuje hubenost, vyzáblost. V titulcích je často „Byla hezká a štíhlá, teď už je moc hubená“. Takže štíhlá je dobrá, ale hubená už je špatná? A také se zdůrazňuje malý kalorický příjem.
Obdobně když někdo v bulváru osočí známou osobnost, modelku, herečku, že má mentální anorexii, ona se brání tím, že jmenuje, kolik toho sní včetně nezdravého jídla. To je argument úplně mimo. Veřejnost pak má pocit, že když se člověk dokáže najíst, nemá mentální anorexii, což není pravda.
Kdo je Lenka Minibergerová?
Získala titul na Masarykově univerzitě a psychologický výcvik absolvovala v systemickém přístupu. Od té doby se profesi aktivně věnuje. Práce s pacienty poruch příjmu potravy jí přináší náročné situace i pocit jisté užitečnosti. Přistupuje k ní s velkým respektem.
Vnímáte stereotyp, že anorektičky nic nejedí?
Ano, určitě!
Jaká je realita u skutečných lidí, kteří s vámi sedí na terapii a trpí anorexií?
Váha je jedním z ukazatelů, parametrů anorexie. Na určitém procentu lidí s poruchou příjmu potravy to kvůli extrémní vyhublosti vidět je. Rozhodně to ale není tak, že ke mně chodí jen lidé s podváhou. Navíc ta nemoc má fáze, má určitý vývoj. To, že má člověk podle tabulek normální váhu, opticky vypadá, že je v pohodě, vůbec neznamená, že je doopravdy v pořádku. Někdo například podváhu měl, už ji nemá, ale pořád bojuje s těžkými a náročnými psychickými stavy. Pořád je to o té samé diagnóze.
Pro mě je klient ten, kdo má nějaké potíže v souvislosti s těmito poruchami. Nejsem ve zdravotnictví, nedávám razítka a nemusím rozhodovat, zda někdo diagnózu má, nebo měl.
Jak reagují rodiče a blízcí, když v médiích vidí anorexii jen v souvislosti s absencí stravy a vyzáblostí, zatímco oni mají vedle sebe někoho, kdo tak nevypadá?
Často si dlouho říkají, že nepůjde o poruchu příjmu potravy, ale jen o nějakou módní vlnu. Třeba že teď nikdo nejí maso a všichni cvičí. Pak se setkají s odborníky i dalšími rodiči a vše si vyjasňují. Z toho, že něco jiného se jim děje doma a něco jiného vidí v médiích, bývají zmatení. Myslí si, že to není tak hrozné. Potom si konfrontují své poznatky z médií s reálnými informacemi a s tvrdou realitou.
Jaký dopad to má na samotného pacienta, když v médiích vypadají pacienti jinak než on?
Prodlužuje to dobu, než člověk sám sobě přizná, že tu potíž má. Člověk se srovnává, říká si: Nevypadám jako anorektička. Ona je hubená a já tak moc ne, takže já problém nemám.
Nebo mají lidé falešný pocit, že když dokážou sníst jablko, nemají problém. Což není pravda. Ale nelze vinit jen média, na ně nasedají symptomy této poruchy. Oči nemocného člověka mají pocit, že není dost hubený a že nikdy nebude.
A co v raných fázích, kdy se člověk ještě nevidí těma nemocnýma očima?
Rané fáze jsou problematické v tom, že nesou málo negativního a hodně pozitivního. Nemocný člověk dostává z okolí pozitivní zpětnou vazbu „tobě to sluší, jak jsi zhubla“, „ty máš dobrou kondičku, protože cvičíš“. Taková je situace v naší společnosti. A média utužují pocit, že je to vlastně fajn, mít velikost XS. To těmi médii prosakuje. Běžná, standardní velikost 38, 40 už se považuje za velryby. Jedno k druhému se to skládá.
Přečtěte si také: Výmyk, hod koulí a pocity selhání
Vydýchaná šatna, zpocená těla, šplh na rychlost nebo výmyk na známku. Vzpomínky na školní tělesnou výchovu jsou často plné ponížení, pocitů selhání a vlastní neschopnosti. Proč nás hodiny tělocviku často děsily a stresovaly, místo aby v nás podpořily zdravý vztah ke sportu a vlastnímu tělu v pohybu?
Takže můžeme říct, že když se člověk do té poruchy dostává, je tam fáze, která je sociálně žádoucí?
Ano, bohužel.
Bulimii nerozumí veřejnost už vůbec
Teď jsme mluvili víc o anorexii, jak je to u mentální bulimie?
Myslím, že bulimie je ještě komplikovanější. I my odborníci anorexii rozumíme málo. Ale bulimii nerozumí veřejnost už vůbec, úplně se ztrácí. Když to hodně zjednoduším, tak být anorektičkou je v určitých kruzích svým způsobem in. To je na jednu stranu klamné, ale alespoň se o tom mluví. Rozhovory s někým, kdo trpí bulimií, jsem ale viděla nebo slyšela málo. Člověk, který má tento typ poruchy, má odhalit, že zvrací, určitou částí své bytosti se za to stydí a velmi málo o tom mluví. Trvá dlouho, než to někomu řekne. Navíc trpí společenským předsudkem, že když ta porucha není vidět, tak je pacient vlastně v pohodě.
Myslíte, že ten stud je větší než u anorexie?
Podle zkušeností, které mám s klienty, určitě ano. Je strašná nevýhoda, že se neděje nic s hmotností. Takže to jsou mnohem déle trvající problémy. Zároveň čím déle v tom člověk je, tím větší má stud. S postupem času roste. Proto je to tak těžké.
Jak na to tedy reaguje společnost, když říkáte, že o tom málo ví?
U anorektiček se veřejnost domnívá, že řešením je „tak se najez“, u bulimie je to úplně mimo chápání. Tam je prostě „tak to nedělej“ a „když nechceš, tak nežer“. Lidé nechápou situaci přejídání se a následné kompenzace, jako je zvracení, cvičení, laxativa, půsty… Myslím si, že lidé o své bulimii nemluví, protože najdou velmi málo pochopení.
Neřeknou to ani blízkým?
Není neobvyklé, že člověk, který trpí bulimií, žije dlouho ve vztahu s partnerem, který o tom neví.
Partner si nevšimne?
To je možná právě ten předsudek. Taky jsem si na začátku práce s těmito klienty říkala, že si někdo musí všimnout. Oni to pak ti blízcí časem nějak zaregistrují, ale zjistí, že se s tím nedá nic dělat. Tak se to stane tolerovaným.
U této poruchy potíže trvají desítky let. Bulimické problémy jsou někdy i celoživotní. Ne že bych neznala lidi s chronickou anorexií, i ta existuje.
Dospělostí to nekončí
Jak je to se staršími pacienty? Má význam je ukazovat v médiích?
Bylo by fajn zmínit, že to nekončí úderem osmnáctého roku. Není to tak, že člověk je dospělý a problémy skončí. Stejně tak je dobré informovat o tom, že se to může stát i mužům.
Když má člověk ‚jen‘ záchvaty přejídání, ale nezvrací nebo jinak nekompenzuje, je to ještě komplikovanější.
Nemyslíte, že tam vzniká ještě větší stud? Přiznat se ve čtyřiceti k bulimii…
Souhlasím. Společnost je schopná to ještě akceptovat u mladších ročníků s tím, že „je mladá, blbá“ a „z toho vyroste“. Ale ve čtyřiceti už z toho nevyrostete. Říct, že to navíc není anorexie, ale bulimie, je extrémně náročné.
Osobně jsem se ale nesetkala s nikým, komu by začaly problémy až takto pozdě. U všech mých klientů to historicky sahá do jejich mládí, zpětně si to uvědomují. Není to ale pravidlem, četla jsem, že se tyto problémy mohou objevit jako reakce na životní změnu, syndrom vyhoření, ztrátu blízkého. Tento úhel pohledu by také bylo dobré zmiňovat, protože myslím, že tohle se vůbec neví.
Jak je to u třetí klinicky specifikované poruchy příjmu potravy – záchvatovitého přejídání?
Když má člověk „jen“ záchvaty přejídání, ale nezvrací nebo jinak nekompenzuje, je to ještě komplikovanější. Ani on už nevnímá, že má poruchu příjmu potravy. Má pocit, že je to jeho problém, že si neumí poradit, protože je masírovaný médii i nastavením okolí. Teď je to tak, že všichni musíme jíst zdravě, všichni musíme cvičit. Což svým způsobem není špatný základ. Ovšem je tu „ale“.
Jaké to má důsledky?
Myslím, že těmto lidem dlouho trvá, než si řeknou o pomoc a podporu. I když se svěří doktorovi, že mají tento problém, nesetkají se s úplným pochopením – „není to jednoduché, nebuďte na to sám“. Dozvědí se, že mají držet dietu.
