Past pozitivního myšlení. Vidět na všem jen to dobré neprospívá našemu duševnímu zdraví

Sociální sítě jsou přehlcené seberozvojovými, sebenápomocnými, inspiračními citáty. Ve chvíli, kdy jsme křehcí a zranitelní, nás ovšem tyto citáty nemusejí rozvíjet a pomáhat nám, ale spíše nás trýznit. Sklouzávají totiž na území toxické pozitivity, kde se nám nedostává pochopení, potvrzení ani podpory, spíš se tam štěstí mění v cíl a povinnost. A tenhle imperativ nás ničí. Na každém rohu na nás křičí nutnost cítit vděk a myslet pozitivně. Pokud se v našem životě něco pokazí, je to proto, že jsme měli „špatný přístup“ nebo jsme se „dost nesnažili“.

Tahle toxická pozitivita se může objevit na pracovišti, doma, ve vztazích i v našem nitru. V důsledku převažujícího společenského nastavení se pak toxicky stavíme sami k sobě. Mnoho mých mladších klientů v důsledku intenzivního pobytu na sociálních sítích věnuje přílišnou pozornost tomu, co si o nich myslí druzí a co se děje v cizích životech, až zapomínají na svůj život v reálném fyzickém světě. Místo aby si s rodiči uvařili večeři, píšou mámě na messengeru z pokojíčku do kuchyně, aby jim objednala kýbl křidýlek.

Pozitivní myšlení se prodává jako lék na všechny lidské problémy. Pak na nás jednou dopadne nálada pod psa, ale náplast pozitivních citátů z Instagramu a Pinterestu nějak nefunguje. My se na sebe zlobíme za to, jak se cítíme, říkáme si, že bychom se takto cítit neměli, a svištíme po nekonečné spirále, která nám vysává duši. Toxická pozitivita se mnohdy rovná popírání. „Jak to, že se tak cítím?! Neměl bych se tak cítit, vždyť Michal je úplně v pohodě! Podívej se na jeho Instagram! Samá vysmátá fotka! A těch srdíček a komentářů!“

Není pozitivita jako pozitivita

Říkáte si, jak může být pozitivita toxická? Až toxická? Vždyť samotné slovo „toxický“ je toxické! Pozitivita samozřejmě není jenom zlá, někdy je opravdová a laskavá. Pozitivní pocity jako vděčnost, spokojenost, optimismus a sebevědomí nám prodlužují život a uzdravují nás. Z cesty opravdovosti jsme ale jako společnost někde sešli. Vnutili jsme si představu, že být „pozitivním člověkem“ znamená být robotem, který musí vidět to dobré úplně ve všem. Pokud nejsme pozitivní, málo se snažíme. Cokoliv jiného než pozitivita automaticky znamená selhání, dělá to z nás přítěž pro ostatní. Taky se vám z toho ježí vlasy?

Přitom to není tak složité: Zdravá pozitivita znamená vytvořit prostor pro realitu i naději. Toxická pozitivita popírá emoce a nutí nás je potlačovat. Toxicky pozitivní lidé vnucují sobě i ostatním, že negativní emoce by neměly existovat, že jsou špatné, a když se budeme snažit jen o trochu víc, můžeme je úplně odstranit.

Vy ale místo vděčnosti cítíte, že vás vůbec nechápe. Dopadá na vás osamění a pocit viny za to, že se vám nedaří nahlédnout světlou stránku právě se rozpadajícího života. I přesto, že má blízká osoba zřejmě dobré úmysly a že byste si z toho skutečně mohli odnést nějaké ponaučení, v tu chvíli jste naštvaní, vyděšení a třesete se. Potřebujete podporu a prostor, abyste se vyznali ve svých pocitech.

Za pozitivní život se sloganem „všechno je v pohodě, všechno je skvělé“ bojujeme třeba tím, že si zakážeme emoce. Nedaří se nám zpracovat pocity, které nejsou pozitivní. Kdykoli uvízneme ve slepé uličce a nedaří se nám „nahodit“ pozitivní myšlení, máme tendenci se odpojit či vypnout. Někdy sáhneme po automedikaci v podobě alkoholu nebo jiných otupujících látek. V takovou chvíli se zasekáváme. Nedaří se nám zpracovat nic z minulosti ani plánovat budoucnost. Slepě věříme, že tenhle boj zvládneme sami výhradně s pozitivním přístupem. Pozitivní myšlení se stává štítem, a dokud ho nebudeme umět občas odložit a ukázat zranitelnost, změny se pravděpodobně nedočkáme.

Vlastnění sebe

Denně se setkávám s opakovanými výroky svých klientů a klientek: „Mohlo by to být horší!“, „Moje problémy nejsou závažné.“, „Ostatní si nežijí o nic lépe.“ Snižujeme tak svou sebehodnotu, nestojíme si za svými potřebami, necháváme po sobě šlapat. Nedaří se nám svobodně vyjadřovat své myšlenky a pocity. Přitom objektivita problému neexistuje. Na to, co zažíváme, hledíme z vnitřního subjektivního rámce. Někdo má paralyzující úzkost z vystupování na veřejnosti, pro někoho to je brnkačka; někdo se na sebe nedokáže podívat do zrcadla, někdo před zrcadlem stráví hodiny; někoho fotbal děsí, jiného uklidňuje.

Na začátku kariéry psychoterapeuta si mnozí nováčci myslí, že lidi-klienty budeme opravovat. To ale nikdo nepotřebuje – klienti potřebují, aby je někdo poslouchal a podporoval. My terapeuti jsme společníci a posluchači, kteří vytvářejí prostor pro to, co by jinak dost možná nemělo šanci se objevit, co nemohlo vyrůst ve vztazích klienta či klientky, protože to zůstávalo ve stínu něčeho jiného. Prožívané emoce či konflikt se tak během terapie mění v přijetí a bolest v úlevu.

„American smile“ vždy a všude?

Cestou ke zralosti je uvědomění si, že emoce nejsou ohrožující ani katastrofické. Emoce nás motivují, není potřeba před nimi utíkat, je potřeba je prožít. Tím si rozšiřujeme vnitřní prostor a zvyšujeme si kvalitu života. Náročné i méně náročné emoce skládají naši celistvou a jedinečnou osobnost. Každému stojí za to, se zamyslet a přehodnotit, jestli své emoce a potřeby příliš často nepotlačujeme ve jménu křečovitého štěstí a „American smile“ neustále přilepeného na tváři.