Tall body positivity. Osobní příběh o tom, čemu čelí vysoké ženy
Fotky holek, které ať už hrdě nebo nejistě odhalují větší břicho, jizvy nebo třeba to, že mají malá prsa a doufají v přijetí, lásku a změnu, mi na instagramu vyskakují už nějakou dobu. Možná přišel čas zahrnout do body positivity i vysoké lidi. Je mi 32 let, měřím 195 centimetrů, jsem šťastně zamilovaná do svého manžela a máme dvě boží dcery. Možná právě kvůli nim přemýšlím nad tím, jak se společnost dívá na „velké lidi“.
Lidi na mě koukají. Hodně koukají. Denně potkávám na ulici lidi s otevřenou pusou. Někteří projdou, jiní se zastaví, spousty z nich mají potřebu můj vzhled komentovat. Mám sice skoro dva metry, ale to snad ještě nikomu nedává právo se mnou mluvit jako se spolužačkou ze základky. Ptát se mě bez pozdravu „Kolik měříte?“ nebo „Jaký je nahoře počasí?“ přijde jako normální překvapivě velkému množství lidí. Často přicházejí i doplňující otázky, třeba zda i moji rodiče jsou tak vysocí, jak mám velkou nohu, jestli si někdy najdu vyššího muže a nebo klasika – jestli hraju basketbal.
Nadměrná velikost předsudků
Otázky se mění podle mé aktuální stavby těla. Dokud jsem byla dost hubená, předpokládalo se, že jsem určitě modelka. Jakmile jsem přibrala, stala se ze mě v očích kolemjdoucích basketbalistka nebo volejbalistka. Podobné konverzace jsou pro mě dneska jen známkou toho, že se lidi neumí chovat a moc nepřemýšlejí. Už si nemyslím, že já jsem ta divná. A tak často na poznámky „Ty jo, Vy jste vysoká!“ odpovídám podle nálady buď „Ty jo, Vy jste všímavá!“ nebo jen „Jo, no.“
