Tak jsem holt rubensovský typ. Jak těžké je mít kila navíc v době posedlé dokonalým tělem

Jsem mrtvá. Ležím doma v ložnici v 1. patře domu a jsem tak obrovská, že se nevejdu do žádné rakve. Ani deset chlapů najednou mě nedokáže protáhnout dveřmi nebo vyhodit oknem. Pokud jste viděli film Co žere Gilberta Grapea, umíte si domyslet, jak končí moje oblíbená noční můra. Budím se hrůzou, že dům už hoří. Teprve když vstanu, projdu dveřmi do koupelny a nezaseknu se, srdce mi přestane bít na poplach. Ještě pořád je to dobrý.

„Ale ty přeháníš,“ říká mi prakticky na každou mou historku kamarád Jarda. Dobrá vypravěčka musí trochu zveličovat skutečnost, aby příběh zaujal a nezapadl. Je to má práce i záliba, přifukovat zážitky a sdílet je s ostatními. Pokud jde o mě samotnou, přála bych si pravý opak. Chtěla bych pořádně ubrat, aspoň třetinu své váhy. Toužím být takový ten typ bezbranné princezny, která vyvolává v romantických mužích představu, že je třeba s ní utíkat v náručí, zvedat ji do výšky a chránit před draky. Stačí letmý pohled do zrcadla a vím, že mě by ani devítihlavá saň nespořádala na posezení.

Ale také vím, jaké to je, být tou princeznou. Ve svém životě mám už třetí rozměr těla, se kterým se musím nějak vypořádat. Zatímco můj muž ještě stále obleče svůj svatební oblek, já bych byla šťastná, kdybych natáhla předloňské džíny. Moje štěstí je v tom, že mi nikdy slůvkem nedal najevo, že bych se mu snad nelíbila. I díky této podpoře můžu psát o svých pocitech a zkušenostech otevřeně, aniž bych prolévala slzy nebo polykala antidepresiva.