Mámě už telefon nezvedám. Jak přežít narcismus v rodině, když všechna řešení selhala

Hlavně aby byla máma v pohodě. Musíme dát pozor, aby se táta nenaštval. Některé rodinné systémy v sobě zahrnují neuvěřitelně složité rituální tance. Ty mají za cíl jediné – udržet potřeby jednoho z dospělých členů nasycené, aby se nerozpoutal uragán výčitek a emocí. Synové a dcery z takových rodin jsou tak zvyklí opečovávat rozbujelé ego rodiče, že mu i v dospělosti jsou ochotní obětovat klid a spokojenost sebe i svých vlastních potomků. „Zničehonic zavolala máma, že dceři upekla dort a máme si pro něj přijet,“ říká jedna z klientek psycholožky Pavly Koucké. „Byl čtvrtek, v sobotu jsme odjížděli na týden do Krkonoš, máma bydlí v jižních Čechách. Už jsem vymýšlela různá krkolomná řešení, jak to udělat. Nakonec manžel řekl, že jí zavolá a vysvětlí, že se nám to vůbec nehodí. I tak jsem se strašně bála, jakou reakci tím vyvolá.“

Dokud jsou děti malé, nemají na vybranou a musejí hrát s kartami, jaké jim život rozdal. Když ale dospějí, můžou si vybrat, jak se vztahem k rodičům naloží. V očích společnosti a dalších členů rodiny samozřejmě všichni cítíme povinnost v kontaktech pokračovat a rodičům vracet péči, kterou nám poskytli oni. Jenže co když nás kontakt s náročným rodičem vyčerpává a zraňuje?

Můžeme začít tím, že pouta rozvolníme. Lépe se to přijímá, když se odstěhujeme do jiného města, za prací nebo studiem. Zavoláme jednou za týden, zastavíme se jednou za měsíc. Pokud se z toho pak dva týdny vzpamatováváme, je i to příliš často. A pracujeme na své odolnosti, abychom pochopili, že se můžeme vymezit, odmítnout návštěvu, nezvednout telefon.

A co dál? Ve svém textu pro web Heroine o složitých vztazích v rodinách, kde se vyskytují sklony k narcismu, psycholožka Pavla Koucká nabízí i variantu definitivní, tedy přerušení veškerých kontaktů. Jak to udělat? Zároveň ale také nabízí několik dobrých důvodů, proč se právě této možnosti zkusit vyhnout.