Dřívka od nanuků, barevné kelímky. Učitelé kutnohorského gymplu proměňují výuku

Kolegové z kutnohorského gymnázia dřív učili „běžně”. Všechno změnila kniha, kterou nejen tato dvojice učitelů dostala v roce 2016 k Vánocům od svého ředitele. I díky ní se dnes ve škole zhruba jednou měsíčně schází skupina učitelů. Baví se o formativním hodnocení a o tom, jak zlepšit svou výuku. Jaké byly začátky jejich setkávání a první techniky, kterými měnili výuku?

Inspirativní dárek k Vánocům

Autory zmiňované knihy jsou Dylan Wiliam a Siobhán Leahy a její název je Zavádění formativního hodnocení. „Já jsem se hned do té knihy začetl a byl jsem fascinovaný. Otázka, která mi celou dobu běžela hlavou, zněla: ‚Proč nám to neřekli už na vysoké škole?‘ Dodnes si myslím, že jestli by nějaká kniha měla být povinnou literaturou pro všechny studenty na všech pedagogických fakultách, tak za mne je to tato,“ popisuje Jiří Kopecký první dojmy po přečtení knihy.

Díky britským autorům si uvědomil řadu věcí: „Zlomovou kapitolou pro mne byla část o pokládání otázek, respektive vyvolávání žáků, kteří na ně odpoví. Pochopil jsem, že způsob, jakým jsem to do té doby dělal, šel v podstatě proti smyslu toho, proč to dělám. Nezřídka jsem si třeba i odpovídal sám,“ říká Jiří Kopecký. Než začal s formativním přístupem, většinou se na položenou otázku přihlásilo několik žáků, z nichž jednoho vyvolal. A když žák odpověděl správně, učitel považoval téma za pochopené a pokračoval ve výkladu. „Ale co těch dalších 25 žáků ve třídě? Vědí odpověď a nechtějí se přihlásit? Nebo odpověď neznají? A co je možná nejdůležitější: Přemýšleli vůbec nad mojí otázkou?“ zamýšlí se Jiří Kopecký. „Také jsem od té doby zjistil, že mnohem častěji, než si myslíme, žáci otázku neposlouchají, nebo ani neslyšeli,“ dodává. Kniha podle něj nabízí řešení tohoto problému. Jednou z metod, kterou využívá, je losování žáků pomocí dřevěných špachtlí (viz dále).

A je to na známky?

Václava Kapitánová se na Gymnázium Jiřího Ortena vrátila v roce 2017 po mateřské dovolené. „Do třídy vstupuju s perfektně připravenou hodinou a s vizí, jak to má vypadat. Mám vše připravené, předpokládám, že všichni žáci budou pracovat podle mých představ a že je to bude bavit. A najednou slyším otázku: ‚A je to na známky?‘“ popisuje Václava Kapitánová. Tato otázka se opakovala i v jiných hodinách a Václava nevěděla, jak na ni reagovat. „Hodně věcí jsem řešila intuitivně. Zaměřovala jsem se hlavně na metody. Dnes už vím, že metody jsou součástí jakéhosi balíčku nástrojů, který vede k dobrému učení.“ Postupně si začala uvědomovat, že svůj způsob výuky musí změnit, a začala svého kolegu Kopeckého bombardovat otázkami: „Jirko, proč nepracovali všichni? Proč se nepřihlásil, že tomu příkladu nerozumí?“ 

Odpovědi hledali společně v knize od Dylana Williama. „Začali jsme si klást otázky: Proč se žáci učí. Proč si myslí, že se učí? Je to pro rodiče? Pro známky? Pro učitele? Pro Cermat...?“ vysvětluje Václava Kapitánová. „Nevěděl jsem, jak na její otázky odpovídat. Odpovědi jsme hledali společně, i v té knize,“ popisuje Jiří Kopecký. A listovali čím dál častěji. „Až jsem jednou, původně v žertu, protože jsem si to neuměl představit, navrhl: ‚V závěru autoři uvádějí, že nejlepší způsob, jak rozvíjet formativní hodnocení, je založit vlastní komunitu podobně smýšlejících učitelů na škole,‘“ popisuje Jiří Kopecký.

Na Mezinárodní den učitelů, 5. října 2017, všem kolegům ve škole rozeslal e-mail. Oznámil jim, že se oba věnují zavádění formativního přístupu a pozval je ke společnému setkání. Od té doby se ve škole pravidelně schází parta učitelů, které přístup zaujal. Z původních pěti členů je dnes asi deset.

Losování špachtlí 

Jedna z technik, které Václava i Jiří ve svých hodinách využívají, je losování pomocí dřevěných špachtlí. „Pravidla jsou poměrně jednoduchá: položím otázku a počkám minimálně pět vteřin. Ty se mi ze začátku zdály nekonečné, ale dnes si je užívám. A pak vylosuji jednoho studenta, který má odpovědět. Důležité je, že špachtli vrátím zpět do osudí,“ popisuje Jiří Kopecký, jak techniku používá při vyučování. 

Zádrhelem metody je, když žák odpověď na otázku nezná, nechce přemýšlet nebo se bojí tipnout. „Důležité pravidlo zní: ‚Nevím‘ není odpověď. To je jeden z největších problémů, na který učitel u metody špachtlí narazí,“ vysvětluje. Pokud žák odpověď nezná a trvá na tom, že neví, může jeho váhání zastavit hodinu. „Pokud něco zdrží výuku o 15 minut, tak mi z ní moc nezbyde,“ popisuje učitel. Používá proto řadu strategií, jak si s takovou odpovědí poradit. Osvědčilo se například nabídnout žákovi varianty A, B, C, D, případně se pokusit ho pomocí návodných otázek dovést ke správné odpovědi. Jinou možností je otázku položit dalším dětem ve třídě a nechat původně vyvolaného žáka vybrat z jejich odpovědí tu, která mu připadá správná.

„Můžu se přitom dopouštět mnoha chyb, ať už je to pokládání stále stejných otázek, nebo příliš těžkých otázek, pokládání mnoha otázek najednou nebo třeba neschopnost poskytnout dostatek času na přemýšlení,“ doplňuje Jiří Kopecký, že jde o komplexní přístup a ‚dřívka‘ jsou jen jedním z možných prostředků. Tuto techniku ale využívá, i když má suplování ve třídě, kterou běžně neučí. Pokud nemá k dispozici špachtle, losuje žáky elektronicky. „Už bych si neuměl stoupnout před tabuli a vyvolat někoho stylem: ‚Ty mi odpovíš‘. Je mi to nepříjemné. Cítím, že na někoho osobně útočím,“ vysvětluje. V tomto přístupu vidí velký přínos. „Dřív jsem měl pocit, že nad mými otázkami přemýšlí jenom pár lidí. Dnes vnímám, že aktivní je skoro celá třída,“ vysvětluje hlavní výhodu. A všiml si ještě jedné věci. „Pokud si třída na tento přístup zvykne, reakce ‚nevím‘ se poměrně rychle odbourá. Žákům totiž dojde, že než abych z nich čtvrt hodiny návodnými otázkami tahal odpověď, je lepší to prostě zkusit.“

Kelímkový semafor

I když se Václava Kapitánová snaží výklad ve svých hodinách minimalizovat (a podle ní by neměl nikdy přesáhnout 20 minut), někdy se mu nedokáže vyhnout. V takové chvíli se dá použít další technika: tzv. semafory. Každý žák dostane zelený, žlutý a červený kelímek. Na začátku mají všichni před sebou na stole tyto tři kelímky, přičemž ten zelený je nahoře.

„Když u všech 30 žáků vidím zelené kelímky, znamená to, že rozumí. Začnu svůj výklad. Pokud někdo přesune zelený kelímek dolů a objeví se žlutý, je to pro mě signál: ‚Pozor, už se ztrácím.‘ V tu chvíli ještě výklad nepřerušuji. Zkouším posledně řečené zopakovat, říct to jinak, nebo uvést příklad. A čekám, až se zase objeví zelený kelímek,“ vysvětluje Václava Kapitánová. Pokud ale některý ze studentů vytáhne červený kelímek, učitelka výklad přeruší a snaží se zjistit, čemu přesně nerozumí. Díky této metodě hned vidí, jestli její výklad padá na úrodnou půdu, a může podle toho reagovat.

Setkávání a sdílení s kolegy pomáhá

I na kutnohorském gymnáziu se najdou učitelé, kteří formativní přístup odmítají. Jiřího Kopeckého to mrzí, ale snaží se je chápat. Setrvačnost je ve školách veliká. „Naštěstí ale existuje i mnoho těch, kteří některé metody nebo techniky formativního přístupu už dávno používají. Aniž by tomu přímo říkali formativní přístup,“ dodává Jiří Kopecký. 

On sám formativní přístup chápe jako koncept, který pojmenovává, systematizuje a účelně organizuje strategie, metody a techniky, které pomáhají k efektivnější výuce, a dává jim jednotný směr. I proto s kolegyní Václavou oba doporučují ostatním pedagogům založit na své škole podobnou vzdělávací komunitu učitelů, ve které mohou o těchto věcech společně diskutovat. „Naše setkávání nás posouvají, motivují.  Kolegové vám pomůžou, ukazují, co jsem přehlédla. Zjistíte, že řešíme stejné či podobné problémy, těšíme se na tato setkávání se, dodávají energii a odvahu to nevzdávat,“ uzavírá Václava.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.