Kdopak to (ne)mluví. No platforming po česku

Petici proti vstoupení Germaine Greerové zatím podepsalo 47 lidí, bylo by tedy velmi přemrštěné tvrdit, že se „aktivisté“ jako nějaká homogenní skupina snaží něco zakázat. Vlastně to může zvenčí vypadat jen jako bouře ve sklenici vody. Germaine Greerová je jedna z nejvlivnějších feministek tzv. druhé vlny feminismu, a petice tak může působit jako útok feministek na feministku, že není správně feministická.

Nejde ale o to, že by Greerová nebyla dost radikální. Naopak silně se vymezuje proti tzv. „liberálním feministkám“, které chtějí jen postupnými reformami nastolovat rovnoprávnost mužů a žen. A dokonce nejde vůbec o spor feministický, kdy by snad aktivisté nebo feministé chtěli znemožnit diskuzi s každým, kdo se s nimi neshodne ve stu procent názorů, jak naznačují některá vyjádření na facebooku Festivalu spisovatelů Praha:

„Legrační je, že já s Greerovou nesouhlasím tak v 90 % jejích názorů. Zde přítomní uřvanci v tak 10 %. Přesto by mě nenapadlo, skutečně by mě nikdy nenapadlo, chtít, aby nevystoupila na nějaké akci, jejíž návštěva je navíc zcela fakultativní,“ zní jeden z komentářů v přestřelce.

Nějaké ono

Jde o to, čeho se vlastně těch deset procent týká. Jde o postoj Greerové k transgender lidem. Greerová totiž výslovně odmítá samotnou existenci transgender lidí, navíc se o nich vyjadřuje způsobem, který tuto menšinu dehumanizuje – Greerová vyjadřuje znechucení nad vzhledem transžen a neváhala jednu z nich (která za ní navíc přišla a chválila její knihu) označit zájmenem „ono“ (it).

Mnozí transgender lidé se setkávají s nepřijetím, nebo dokonce násilím velmi často, a jazyk, který je dehumanizuje, pomáhá vytvářet atmosféru, ve které si velká část společnosti myslí, že verbální nebo i fyzické násilí vůči translidem je vlastně v pořádku.

Nabízí se srovnání s rasismem. Zkuste si představit situaci, kdy je nějaká etnická skupina pravidelně vystavena útokům na ulici. Pokud by se v takové atmosféře nějaký intelektuál o jejích příslušnících vyjadřoval stejně jako Greerová o translidech, dost pravděpodobně bychom to považovali za nepřijatelné.

Jenže o tomhle kontextu nemá většina české veřejnosti – a troufnu si říct ani návštěvníků Festivalu spisovatelů Praha – ani ponětí. Jak o názorech Greerové, tak o důvodech, proč jsou tak problematické.

Předpokládejme, že organizátoři festivalu věděli i o těchto kontroverzích, které jsou s osobou Germaine Greerové spjaty. Ve vyjádření, kterým odpovídali na kritiku, tvrdí, že se s jejími názory nutně neztotožňují a že doufají, že s Greerovou návštěvníci festivalu budou polemizovat. Nebylo by ale v tom případě nejlepší zajistit, aby s ní na pódiu seděl někdo, kdo těmto věcem rozumí a dokáže dodat potřebný kontext?

Stavět hráz na potůčku, když vedle zuří povodeň

„A to budeš chtít diskutovat i s náckama a debatovat s nimi o tom, jestli je holokaust hoax a proč jsou koncentrační tábory špatné?“ Tato otázka, kterou z levicových pozic často dostávám, je velmi na místě. Právě od ní se odvíjí celá historie no platformingu.

Hnutí No Platform vzniklo ve Velké Británii. Národní studentská unie s ním přišla v roce 1974 a jeho cílem bylo, aby na akademické půdě nedostávali prostor rasisti, hlásající násilí. V sedmdesátých letech byly hlavní zbraní noplatformistů demonstrace, dnes k nim přibyl ještě internet – studenti a aktivisté mohou v krátkosti zahltit e-mailové schránky univerzitních administrátorů či mobilizovat na sociálních sítích Mnohé univerzity ohlášené přednášky ruší, protože se obávají, že by škola organizačně nedokázala ukočírovat možné násilí. Aktivistům, kteří se na no platformingu podílí, nejde jen o jednotlivé akce – cílem je dostat danou osobu na blacklist, tedy do situace, kdy už si ji nikdo nedovolí nikam pozvat.

Národní studentské odbory mají seznam šesti organizací, které podle nich šíří nenávistné názory, jedná se o neonacistické či terorismus podporující hnutí. Každá univerzita si však může nastavit své interní předpisy – na začátku loňského roku se na příklad studentské odbory na univerzitě v Bristolu rozhodly pro zákaz zvaní TERFs (trans-exclusionary radical feminists), což je hanlivý termín pro feministky, které odmítají uznat identitu transgender lidí. Greerová, která mezi ně patří, se sama s no platformingem potýká už roky, stejně jako jiné feministky s podobnými názory, a plošné opatření je tedy logickým vyústěním nejen studentského aktivismu posledních let. Strategii no platformingu podle průzkumu z roku 2016 podporuje 63 procent britských studentů. No platforming se ovšem rozšířil za hranice Velké Británie a pojem se používá pro jakoukoli snahu zabránit někomu, kdo (údajně) šíří nenávist, aby veřejně promluvil.

Většina z nás se shodne na tom, že nemá smysl pořádat debatu, na kterou pozvete neonacistu spolu se Židem a budete slušně čekat, k jakému nakonec dospějí konsenzu. Problém ovšem je, že no platforming nepředstavuje efektivní strategii, jak se s podobnými názorovými proudy vypořádat. V době internetu už nemá smysl příliš smysl argumentovat tím, že účast na veřejné debatě někomu rozšiřuje prostor a dává mu šanci ovlivnit víc lidí. Youtube kanály mnohých neonacistů mají daleko větší sledovanost než často spíš komorní přednášky. Lidé s rasistickými názory se navíc často najdou i mezi politiky – jaký smysl má pak blokovat takového člověka a bránit tzv. „safe space“ univerzity, když si každý týden řeční v parlamentu? Univerzita či jiná vzdělávací či kulturní instituce naopak v dnešním světě představuje jeden z mála prostorů, kde nenávistné názory někdo může zpochybnit.

Co vám mocní tají

Dobrou ukázkou nefungujícího no platformingu je třeba zrušená debata na Middlebury College v americkém Vermontu, kde měl vystoupit politolog Charles Murray. Ten v roce 1994 napsal a psychologem Richardem J. Herrnsteinem slavnou knihu The Bell Curve, která zkoumala souvislosti mezi rasou a inteligencí. Autoři od té doby byli mnohými experty obviněni z vědeckého diletantismu, který podporuje rasistické předsudky. Debatu na americké univerzitě pořádala politoložka Allison Stangerová, která chtěla Murrayho názory před očima posluchačů zpochybnit. Nedostala ale příležitost, neboť rozzuření studenti rozpoutali potyčku, po které profesorka (!) skončila s otřesem mozku a krčním límcem.

Pokud si veřejnost ani někteří mladí lidé nemohou vyslechnout, o čem vlastně Murray mluví, raději se ponoří do hlubin internetu, kde se najde spousta ochotných lidí z krajní pravice (všichni ostatní o tom odmítají mluvit), kteří jim to rádi vysvětlí. No platforming pouze posílí jejich dojem, že se jedná o jakousi „tajnou pravdu“, kterou před nimi liberální elity tají.

(Ne)bezpečí bublin

Další problém no platformingu je, že ho určuje tlak velmi hlasité skupiny. Vzhledem k obrovské výši školného především ve Spojených státech a Velké Británii univerzity většinou nehledí na abstraktní principy svobody slova, ale spíš na spokojenost platících zákazníků. Co se studentům nelíbí, toho se lze prostě zbavit, a využívají toho skupiny s různými politickými názory.

Americký profesor Jeff McMahan, který se netají svými radikálně levicovými postoji a obavami o záchranu klimatu, v článku pro The New Statesman píše, jak mu studenti Americké univerzity v libanonském Bejrútu napsali, že není vítán se svou plánovanou přednáškou – z jeho životopisu zjistili, že je poradce Centra pro morální a politickou filozofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Nezáleželo na tom, že McMahan na této pozici nedostává žádné peníze a že patří mezi přísné kritiky Izraele. Konzervativním katolíkům se zas podařilo zablokovat přednášku Baracka Obamy, tehdejšího amerického prezidenta, na přední katolické americké Notre Dame University. Kvůli tomu, že Obama byl a stále je pro právo na potrat.

Dnešní no platforming se tedy především ve Velké Británii a USA zdaleka nevztahuje jen na ty, kteří otevřeně šíří rasistické a nenávistné názory, ale prakticky na kohokoli, jehož hodnoty jsou v rozporu s hodnotami některých studentů. V zásadě je tak mnohdy prakticky nemožné skutečně diskutovat o důležitých otázkách, které cloumají anglofonní i mezinárodní politickou scénou a které mnohdy dělí společnost na dvě poloviny – ať už jsou to potraty, izraelsko-palestinský konflikt nebo různé podoby feminismu. V takovém prostředí se člověk nikdy nemusí intelektuálně potýkat s protichůdnými názory a čerpá většinu postojů z pohodlných bublin – ať už těch univerzitních, nebo internetových. V důsledku toho je pak těžší bojovat proti tomu, aby ti, kteří skutečně šíří nenávist, nezískávali další a další fanoušky.

Otevřít hledí

Podobný názor na systémovou uzavřenost jednotlivých názorových skupin v jednom ze svých starších videích vyslovila i levicová youtuberka Contra Points, když si stěžovala na to, že v americké akademické sféře studenti, kteří se věnují levicovým filosofům, absolutně neumějí reagovat na texty psané libertariány a obhájci volného trhu jako Robert Nozick, protože se s nimi prostě nikdy nesetkali.

V době natáčení tohoto videa se Natalie Wynn, která za Contra Points stojí, ještě stále identifikovala jako muž. Od té doby však prošla tranzicí a dnes je ženou. Wynnová později natočila video, ve kterém otevřeně zkoumá názory feministek jako Greerová a vyvrací jejich argumenty. Pod videi Contra Points najdete spoustu komentářů od lidí, kteří říkají, že její světonázor nesdílejí, ale že se jí povedlo je přesvědčit, že by některé svoje postoje měli přehodnotit. Právě to bychom ze všeho nejvíc potřebovali jak v případě pražské návštěvy Greerové, tak i v jiných debatách, kdy první instinkt některých lidí velí k okamžitému odpozvání – vtipnou, přesvědčivou a nekompromisní kritiku.