Jak přežít pohromu? Nemyslet si, že máme všechno pod kontrolou

Původním zadáním tohoto sloupku bylo sepsat, jak se vyrovnávám s různými pandemickými hysteriemi a návody na přežití. Myslela jsem si, že napíšu humorné postřehy, jak jsem nakoupila pět konzerv fazolí. Jenže informovanost o pandemii koronaviru mezitím způsobila nejrůznější třídní, rasové a ageistické roztržky, které už tak zábavné nejsou. Někdo si stěžuje na loajalitu se seniory, jiný na střední třídu lyžující v Itálii a podle někoho zas za všechno můžou Čínani.

Osobně si myslím, že pandemie je nejen příležitost řídit se slovy Moniky Načevy udržuj svou ledničku plnou, ale i šance přehodnotit své dosavadní způsoby chování a mylný pocit, že máme svůj osud výhradně ve vlastních rukou. Stačí se podívat na její vznik na tzv. mokrých trzích v čínském Wu-chanu. Kdo by si býval pomyslel, že zabíjení zvířat na jiném kontinentu přímo ovlivní naše životy? V éře individualismu a trvajícího pocitu nadřazenosti Západu a střední třídy teď tvrdě zjišťujeme, že naše životy závisí i na lidech ve zbytku světa. A zvyknout si na to bude v případě epidemie zasahující až na naše humna bolestné. Protože ruku na srdce – koho trápila taková ebola, dokud probíhala jen v Africe a na televizních obrazovkách?

Paranoia nervům neprospívá

Nepovažuju se osobně za extrémně paranoidní osobu, ale obsedantní čtení blogu italského lékaře, který nemůže vidět svého syna kvůli obavám z nákazy, mi opravdu neprospělo. K tomu se připojily vzpomínky na Soderberghův film Nákaza, ve kterém překvapivě po okamžiku na plátně zemře i Gwyneth Paltrow, a absence roušek u mé mámy – praktické lékařky paniku dovršila. Další den ráno jsem tak nakoupila zhruba na týden v blízkém obchodě, kde lidé pochopitelně do košů házeli mouky a toaleťáky. Jedině vetchá jeptiška zakoupila dva jogurty. Zda ji k tomu vedla víra v Boží prozřetelnost nebo sklep plný klášterních zavařenin, můžu jen spekulovat.

Nejméně měsíc zrušených schůzek a akcí teď plánuji naplnit tříděním ponožek a dalšími užitečnými aktivitami. Nabídla jsem bratrovi, že neteře můžou být přes den částečně u nás doma – nešlo ani o akt samaritánství, ale spíš egoismu, protože víc dětí se zabaví snáz. Dočtu snad konečně román Serotonin, a nebudu trpět takovým FOMO, tedy strachem z toho, že mi uchází nějaký zásadní večírek či jiná akce. Kromě střídání dne a noci se toho totiž mnoho dít nebude.

O koho se bojím

Sama o sebe se vlastně nebojím. O to víc se ale úzkost přenesla na dítě a pak na ostatní lidi. Pandemie je aspoň pro mě bezprecedentní v tom, že se zdravotní důsledky šíření viru propojují s ekonomickými. Nejenže onemocněl Tom Hanks, ale pokud proběhne karanténa v plné síle, jsou ohroženi ti bez úspor, samoživitelé i drobní živnostníci z mého bezprostředního okolí. Mého neurčitého povolání OSVČ se krize minimálně zatím moc nedotkne – nejsem zvyklá na jistotu, překlady jsem vytvářela už i v indické vesnici, kde stále vypadával proud, a scénáře psala přes Skype z italského záchodu.

Mám strach z ochromení společnosti. Hospody byly před chvílí plné studentů a starých lidí (sic), teď je všechno jinak. Je těžko dělat analogie s průběhem jiných nemocí. I epidemiologové si protiřečí, někteří koronavirus stále ještě přirovnávají k závažnější chřipce, jiní hrozí nemocností až 70 procent populace. Z hlediska věčnosti je to asi nic, ale z perspektivy člověka, který není ostrovem, je to mrzuté. The trick is to keep breathing, zpívala kdysi kapela The Garbage, a i to už se jeví jako nejednoznačná rada.

Karanténa bude asi jednodušší pro introverty, kteří jsou na ni vybaveni jaksi od přírody lépe než třeba můj příbuzný, který denně přijme návštěv jako ve Vatikánu a na zadnici prostě doma neposedí. Pro mě je největší výzvou smířit se s tím, jak moc jsem závislá na svém okolí a institucích. Jaké to bude žít případně měsíc i víc bez školky, hipsterského jógového studia i technoparties v klubu Ankali, si zatím nedokážu představit.

Obezřetné projevy normálního života

Z psychologie je ovšem znám pojem kreativního přizpůsobení, tedy přetváření neuspokojivého prostředí ve vlastní prospěch. Je-li tu izolace, vznikají svépomocné skupinky. Pokud nepůjde jít na jógu, udělám si stojku o zeď. U lidí pracujících u počítačů se patrně potvrdí, že tolik démonizovaný homeoffice lze bez velkých problémů opravdu provozovat z domova. Tím chci říct, že já a mně podobná sociální bublina to nějak přežijeme, ale radši nechci domýšlet, jak tomu bude u lidí ve výrobě nebo podnikatelů, jejichž živnost zásadně spočívá ve vazbách s okolím.

Ukazuje se, že globalizovaná demokratická společnost na rozdíl od té totalitární skýtá větší svobodu, ale je tím i zranitelnější z hlediska nákazy, protože je hůře ovladatelná jako jeden celek. Otevřenost a z ní plynoucí křehkost systému je riziko, které teď budeme ještě palčivěji zažívat i na osobní úrovni. Už jsem zjistila, že pud spolčování bude během karantény zjevně podrývat pud sebezáchovy – stačilo se podívat do kaváren ještě před pár dny přeplněných hosty. Jednou variantou je tak zakopání se doma za cenu úplné izolace, tou druhou chovat se s mírným strachem, ale s vědomím většího rizika – jako jít do Berghainu bez kondomu.

Fazole ve špajzu jsou fajn a strach je chytrým nástrojem evoluce, ale na pískoviště zatím budu chodit, i kdybych si měla ruce solvinou vyleštit do hladka. Myslím, že kromě viru nám teď může zlomit vaz i panika a strach. Zatím se tedy pokouším o racionálně řízený optimismus a obezřetné projevy normálního života, stejně jako ta stará jeptiška s chutí na jogurt.