Suchý únor, šťavnatý život. Kéž by to bylo tak snadné

S přibývajícím věkem u mě negativní důsledky pití alkoholu začínají převažovat nad těmi pozitivními. A to i v dávkách, které jsem během dospívání považovala za titěrné, tedy víkendových pár deci vína za večer. Po vypití více než skleničky průměrně drahé rulandy šedé neboli šedého zákalu mě druhý den nemine bolehlav, roztěkanost a nevole k náročnějším činnostem. V kocovině je možné obstarat jen základní životní potřeby a pustit Netflix. Už vůbec se pak v tomto stavu nemůžu koncentrovat nebo si hrát s dítětem. 

Času je vlivem rodičovství poskrovnu, a ještě ho omezit kvůli pivečkům a ginu s tonikem je nehoráznost. Což ovšem neznamená, že nechci v sobotu večer na „opušťáku“ upustit páru. Přátelé alkohol pijí a odreagovat se pořádáním skupinového sexu nebo čajových dýchánků se zdá jako příliš odvážný krok. A proto si většinou neobjednávám šípkovou limonádu, ale malbec.

Každá odpíraná neřest vyžaduje náhražku

Jak to ale vypadalo v lednu, kdy jsem se na měsíc od pití odstřihla? Stará rada říká, že souhrn všech prováděných neřestí je vždy neměnný, a guilty pleasure nelze odstranit, aniž byste měla náhradu. Je to ostatně podobné rozchodu, který si usnadňujeme „převozníkem“, nebo pochování Azorka spojeným s pořízením Jessinky z útulku. Nejinak je tomu i s alkoholem, a proto přichází na řadu náhražky. Naštěstí mám doma pro případ jaderné katastrofy zásobu čajů a nějakou dobu se tedy lze oblafnout verbenou a Pigíčkem. V restauracích je to horší. Pokud nechci pít slazené limonády ani vodu, střídám kafe s čajem a domů odcházím nafičená jak Ozzy Osbourne v dobách okusování holubů.

Zjistila jsem, že socializovat se za střízliva s opilými cizími lidmi je tortura. Vyzvídala jsem od kamarádek, jestli některá z nich zažila seznámení s klukem bez vlivu alkoholu. Žádná, mě nevyjímaje. Tato starost díky střednímu věku naštěstí tak trochu odpadá, zůstává ale otázka, jak na švestkovém nealku vydržet koncerty a rodinné oslavy plné mučivých debat o politice.

Nejdůležitější je smířit se s poznáním, že když děláme něco jinak, je všechno jinak. Tahle rádoby ezo poučka je možná trapná, mně ale přijde přiléhavá. Ve střízlivosti je těžké smát se vtipům lidí, co v sobě mají šest kofol s rumem, a uvolnit se až do fáze, kdy tancujete s plynovou maskou na obličeji s úplně cizími lidmi (to už mám v životopise).  Střízlivé juchání zvládá možná libovolný šaman, ale průměrný introvert se prostě jen stane větším sucharem.

První týden abstinence jsem byla podrážděná a nechtělo se mi nikam chodit. Začala jsem manicky uklízet. Kamarádka dodržující stejný půst se rozhodla koupit chatu a dostudovat doktorát. Další týdny už byly překvapivě příjemné, pominu-li nechuť chodit do klubů a diskutovat ve tři ráno o environmentálním žalu. Měla jsem čistou hlavu, zlepšilo se mi soustředění, ubylo chuti na jídlo z fast foodu a skvělé je i zmírnění únavy. A taky jsem zjistila, jak přesně naše společnost k pití alkoholu vybízí. 

Abstinence v Česku ještě pořád není cool

Jako žena se při odmítání alkoholu setkáváte s podezřením, že jste v jiném stavu. U abstinujícího muže vznikají obavy, že je vyléčeným alkoholikem.  Nad nezřízeným pitím piva a vína přes den se pozastavuje málokdo, ale zkuste si dát po obědovém meníčku v restauraci U Supa lajnu koksu. Přitom alkohol má spolu s kouřením díky své legalitě a masovému nadužívání závažnější socioekonomické důsledky než jistě nebezpečné nelegální drogy. 

Česko je podle dat z minulého roku ve spotřebě alkoholu na hlavu na čtvrtém místě na světě. Žebříček vede Litva, následuje Rakousko a Francie. Sousední Německo skončilo desáté, Polsko dvanácté a Slovensko patnácté. V Česku na osobu připadne ročně 11,6 litru čistého alkoholu, v první Litvě to je 12,3 litru, ve druhém Rakousku 11,8 litru a ve třetí Francii 11,7 litru. Ty litránky jsou šokující zejména ve srovnání s ocasem tabulky. Nejméně alkofriendly je převážně muslimská Indonésie (0,3 litru) následovná Tureckem (1,4 litru), Izraelem (2,6 litru), Indií (3,0 litru) a Kostarikou (3,8 litru).

Vybudovat v Česku abstinenci takový obrázek, aby byla přitažlivá a cool, je oříšek. Represe je k ničemu, jak víme třeba z Ruska. Světová zdravotnická organizace (WHO) sice uvádí, že spotřeba lihovin v Rusku během posledních patnícti let klesla o 43 procent, statistiky ale neberou v potaz nelegální trh. Ten bují i kvůli drastickému zdražování lihovin v obchodech vlivem zvyšování daní.

Pro začátek stačí pít méně

Propagátor smíchu a abstinence Karel Nešpor by se mnou jistě nesouhlasil, ale vytěsnění laciného vína pro mě nefunguje ani na osobní úrovni. Alkohol jsem si rozhodla nezakazovat, ale omezovat ho na takzvaně výjimečné příležitosti – parties s lidmi dvakrát třikrát měsíčně. Není to zázrak, ale lepší než drátem do oka. A nebýt „záclonkářkou“, tj. nepít domácí zásoby schované v bytě, rozhodně také pomáhá. I v době fluidních genderových rolí se alkoholismus mezi pohlavími statisticky liší. Ženy mají tendenci pít skrytě v teple obýváku, muži ve své nálevně. A alkohol zatím nechci ze života úplně vyloučit i proto, že mi pomáhá jako rozmrazovač zábran v sociálních kontaktech. Zmírňuje úzkost z cizích lidí a dopuje odvahu pobývat ve větší společnosti na jednom místě. Alternativní produkt s podobným účinkem jsem zatím nenašla.

 Žít dlouho, zdravě a optimalizovat své možnosti s jasnou hlavou je sice žádoucí, ale kdo se donutí dělat věci jen proto, že jsou správné? Nabízí se tu analogie s ekologickou udržitelností. Stejně jako lety do Asie huntujeme planetu, ničíme alkoholem sami sebe. Vědět to teoreticky ale nestačí. Dokud necítíme důsledky na vlastní kůži, není důvod měnit status quo. Ke změně chování dojde, až nám bude hořet za patami. Je to souboj rozumu s citem, o kterém psala už Jane Austenová. C´est la vie, dodává zpěvák Martin Maxa. A já tuhle zpověď o suchém měsíci píšu ve vlaku nad jasmínovým čajem, ale jedu na kulturní akci sponzorovanou výrobcem vodky. A tak je to v Česku pořád.