Dny ubíhají jako listy toaleťáku a šábes ekonomiky se protáhl na ramadán

…a dny se skládaly jako kapesníky, píše Toni Morisson v knize Nejmodřejší oči. A dny se skládaly jako nekonečná role toaletního papíru, říkám si já. Po dvou týdnech mi dny trochu splývají a už si je i pletu. Základem je mít rituály, říkají. Jenže s dítětem a prací se mi úplně nedaří naskočit na vlnu vědomého prožívání přítomného okamžiku. Nezvládám hrát na píšťalku nad ametysty jako zpěvačka Lizzo ani promlouvat s poníky a dělat sklapovačky o traktor jako Arnold Schwarzenegger (ano, obojí se skutečně děje).

Jako spousta jiných rodičů zažívám jen různé varianty situace známé z virálního videa BBC, ve kterém má pán videohovor, do něhož v pozadí vleze malá holčička a posléze batole. Skloubit monetizaci času s péčí o dítě bez hlídacích prarodičů a školky opravdu není bžunda – jakkoli jsem si vědoma toho, že jiné skupiny obyvatelstva mají mnohem palčivější problémy.

Na sociálních sítích se lidé předhánějí, kdo se má hůř: zda ti, kdo musí do práce, singles, zdravotníci, pracovníci v gastru, umělci, rodičky bez doprovodu s rouškami. Každý se má špatně jinak. A ve virtuálním prostoru už vůbec není slyšet hlas těch nejchudších, kteří z různých důvodů nemají internety. Na nádraží cestou k poště jsem slyšela rozhovor dvou bezdomovců o tom, že za den vyžebrali šest korun. Člověk aby dumal, o koho se bát více.

Rozhodla jsem se bát hlavně o lidi v mém okolí - OSVČ, jejichž příjmy jsou sražené na minimum a vláda je podpoří pouze jednorázově, směšnou částkou 25 000 korun, a to jen některé z nich. Nikdo přitom neví, jak dlouho bude útlum ekonomiky trvat. Coby digitální pecivál, který dostává už léta práci virtuálně, jsem na tom sama zatím dobře. Ale je jen otázkou času, kdy ekonomická krize dopadne i na ty, kteří si podobně jako já zatím hoví v relativním klidu.

Jak se mají ti, co i před pandemií žili z ruky do huby, si ani nechci představovat. Můj největší problém zatím byl, že jsem nemohla na pravidelné dodělání gelových nehtů, a tak si těžko můžu na něco stěžovat. Iritují mě jen takové malichernosti, že nemůžu pořádně ven, protože dcera těsně nad povolenou hranicí dvou let věku odmítá roušku a odhazuje ji v dál jako Cyrano klobouk. Taky si nemohu objednat instalatéra na opravu pračky – prostě problémy blahobytu.

V médiích mě iritují moudroprdové, kteří pandemii romantizují ve smyslu, jaká je to očista duše (kněz Orko Vácha), příležitost přečíst si Balzaca, nebo kýžený šábes ekonomiky (Tomáš Sedláček alias Michal David české ekonomie). Od podobných myslitelů bych očekávala spíš empatii vůči těm nejchudším, kterým opravdu nehrozí meditace nad stavem světa, ale hlavně reálná ztráta základních jistot.

Velmi silně cítím i hněv na vládu, která mě dříve nezajímala, protože se mě její aktivity dotýkaly jen velmi vzdáleně. Voliči ANO, kteří se z velké části překrývají s nejohroženější skupinou seniorů, jsou ale spokojeni – volební výsledky by stále hrály do karet Slovákovi s rolákem.

I jako pesimista se snažím najít na krizi alespoň něco dobrého. Občané, kteří se dokážou skvěle zorganizovat a nahrazují stát ve výrobě roušek, dezinfekce a ochranných štítů. Zdravotníci a pomáhající profese, které s trapnými platy nastavují krky. Vědkyně samoživitelka, která pošle dobrovolníkům v šicích dílnách obědy. Virtuální pracovní porady, které byly dosud nepřekonatelný problém. Home office, který najednou není výrazem lenosti doběhnout tramvaj. Školy, které zadávají školákům natočit se při tancování salsy místo těláku. Bistra, která na mopedu pružně reagují na potřebu rozvozu a nenechají se šidit monopolními rozvážkovými službami. A tak dále. Ve zkratce: 10 bodů pro občany, 0 bodů pro utužující se soft-orbánovský režim.

Pomáhá mi představovat si svět za rok. Možná to bude ještě horší a epidemie se vrátí, ale alespoň s ní už budeme obeznámení a vybavení zásobou roušek, meditačními podcasty nahranými na záchodě a čísly na dovážkovou službu. Teď ale do loďky stále teče a špunt do díry zatím úplně nesedí. Šábes ekonomiky se protáhl na nevyžádaný ramadán.