Lidská práva jsou víc než koronavirus. Polské protesty mohou změnit nejen potratový zákon

V posledních dnech to v Polsku vře. Lidé vycházejí den co den do ulic, aby protestovali proti rozhodnutí polského Ústavního soudu. Ten 22. října zpřísnil zákon o interrupcích a na nátlak ultrakatolické polské lobby i vládních stran označil potraty i v případě vážného poškození plodu za protiústavní. Tím se změnil už tak dost přísný zákon z roku 1997, který byl tehdejší vládou označován za „kompromis“ v jednáních mezi církví, pro-life lobby, občankami a vládou.

V těchto dnech probíhá zápis nového zákona do sbírky zákonů. Jeho zavedení reálně znamená, že Polky nyní nemohou podstoupit interrupci ani v případě, kdy má jejich dítě nevyléčitelnou nemoc nebo lékaři čekají, že krátce po narození zemře či se přímo mrtvé narodí. Podle dostupných údajů ženy v Polsku interrupce podstupovaly nejčastěji právě z tohoto důvodu. Zároveň zákon kriminalizuje jakoukoliv pomoc ženám v této oblasti: pomoci ženě ukončit těhotenství znamená, že se lékaři nebo farmaceuti vystavují riziku odnětí svobody až na tři roky.

Při pohledu na masivní vlny demonstrací, kterých se navzdory koronavirové pandemii účastní úplně různorodé skupiny protestujících, se zdá, že ultrakonzervativní politika narazila v Polsku na své limity. Ve velkých městech i na venkově vyrážejí lidé do ulic a žádají, aby vláda nový zákon zrušila a vrátila polským ženám alespoň minimální tělesnou autonomii. „Jebat PIS“ je jen jedno z hesel, která se v posledních dnech rozléhají polskými ulicemi i kostely. Protestuje se totiž skutečně všude.

Plnou parou do středověku

Kromě Malty, kde ženy nesmí na potrat ani v případě incestu nebo znásilnění, neexistuje evropská země, která by měla tak přísnou protipotratovou legislativu jako Polsko. Dříve velmi represivní Irsko, rozhodovalo o potratových zákonech před časem v referendu. Při hojné volební účasti podpořily liberalizaci potratů celé dvě třetiny obyvatel a země tak po letech fundamentálního přístupu k ženským právům upustila od své vysoce restriktivní politiky. Oproti tomu u našich severních sousedů nebylo už několik let možné přerušit těhotenství do dvanácti týdnů od početí jen na základě rozhodnutí samotné ženy. To je přitom běžné ve většině zemí Evropy.

Jak uvádí redaktorka Alarmu a expertka na Polsko Veronika Pehe v podcastu Kolaps, možnost legálně zažádat v Polsku o potrat, zůstává jedině v případě těhotenství důsledkem znásilnění či incestu nebo ve chvíli, kdy je ohrožen život matky. I tyto možnosti ale dnes některé vlivové skupiny napadají. Pehe navíc dodává, že ačkoliv oficiálně zákon ještě neplatí, už dnes odmítají některé nemocnice a kliniky potrat z důvodu poškození plodu (i toho neslučitelného se životem) provést.

Kromě útoků na základní práva žen rozhodovat svobodně o svém životě a nakládat svobodně se svými těly sílí i další konzervativní témata. Především jde o vyhrocený boj proti právům LGBT lidí nebo útoky na feminismus a gender jako na nějaké zhoubné „ideologie“. Tato antifeministická vlna se přitom neodehrává pouze v regionu střední a východní Evropy, ale rozprostírá se doslova po celém světě. A boj proti potratům, vydávaný za podporu „tradiční rodiny“, tvoří jednu z jejích páteřních linií. Dokládá to i fakt, že celkem 32 států podepsalo koncem října deklaraci, podle které neexistuje mezinárodní právo na potrat. Vedle autoritářských, nedemokratických či fundamentalistických států, jako je Saúdská Arábie nebo Bělorusko, se k dokumentu přihlásily Spojené státy americké, Maďarsko nebo právě Polsko. Všechny tyto kroky ukazují, že sekularizované, moderní a lidskoprávní narativy dnes čelí stále větším tlakům.

V Česku něco podobného známe taky – třeba ze způsobu, jakým se tu diskutovala Istanbulská úmluva proti násilí na ženách. Neškodný a nezávadný dokument se během krátké chvíle stal terčem kulturních válek, a to navzdory tomu, že v Česku není (zatím) ultrakatolická lobby tolik silná jako v Polsku nebo na Slovensku. Důsledkem byla vyhrocená debata, která základní problematiku – násilí na ženách a přetrvávající genderové nerovnosti – úplně ignorovala a místo toho zaplevelovala veřejný prostor výmysly a podpásovými argumenty. I proto patříme k zemím, kde ratifikace Úmluvy dosud neproběhla.

Lidská práva jsou víc než koronavirus

Odpor, na který polská vláda narazila, asi mnohé překvapil. V Polsku totiž, podobně jako u nás, zuří pandemie koronaviru, kterou vláda nezvládá: docházejí lůžka, kapacity nemocnic jsou na hranici zhroucení a virus se nekontrolovatelně šíří. Možná i proto si polská koaliční vláda myslela, že podobně brutální legislativní předpis prošumí a lidé z obavy před nákazou koronavirem zůstanou raději doma. Nestalo se. 

Takřka každý den se ulice polských měst plní, demonstrující blokují dopravu a protestují před sídlem vlády. Nejde zdaleka jen o polské feministky, které se už před několika lety organizovaly v Czarném protestu. Nový zákon odmítají i ti, kterých se přímo nedotkne, a podporu polským ženám vyjádřili třeba i zemědělci, horníci nebo taxikáři. Něco takového nebylo v Polsku vidět už dlouho. „Může se to stát každé rodině,“ zdůvodnil svou podporu protestujícím jeden z farmářů, kteří spektakulárně přijeli demonstrovat rovnou na traktorech.

Polská feministická filozofka Ewa Majewská upozorňuje ve svém komentáři pro Jacobine, že problematika potratů má i třídní rozměr. Nižší třídy z regionů, kde lékaři odmítají vykonávat potraty kvůli svému „svědomí“, dělí od nelegálních potratů na soukromých klinikách finanční bariéra.

„Wypierdalać!“

„Tam, kde je kontrola, je i odpor,” píše Majewská, která v protestech vidí novou naději pro celé Polsko. A to mimo jiné i proto, že se opakovaně odehrávají ve všech koutech země, ve městech i na vesnicích a mají podporu i v zahraničí. Zdá se, že i jinak sebejistí polští politici jsou z nich šokovaní. Vládní strana PiS totiž poprvé od svého znovuzvolení vidí, že vyhrocenou ultrakonzervativní a ultrakatolickou politikou odrazuje i své venkovské voliče a voličky, kteří proti ní jinak nevystupují. A vládnoucí třídu to začalo znervózňovat.

Situace v Polsku se tak mění každý den: už koncem posledního říjnového týdne se začalo v nejvyšších politických kruzích diskutovat, že by se od takto restriktivní povahy zákona mělo upustit a potraty by měly být legální alespoň v případě skutečně závažného poškození plodu. Je jasné, že každý ústupek od takto brutálního zákona by byl k dobru. Ještě lepší by ale bylo, kdyby Polky a Poláci ve svých bojích za základní lidská práva neustali a pokračovali, dokud se s ženami, LGBT lidmi a dalšími menšinami nebude v Polsku zacházet jako s plnoprávnými lidmi. 

Všude po světě sledujeme masivní nárůst extrémně konzervativních postojů. Různí politici si uzurpují tendenci určovat, co jako lidé smíme, a co už ne. Snahy potlačovat práva na svobodný život začínají zpravidla u menšin a ženy do nich, paradoxně, musíme počítat taky. Namísto rovnoprávnosti přichází represe, namísto svobody útlak, namísto pokroku zpátečnictví. O důstojnosti života mluví ti, kteří životy jiných ostentativně pohrdají a neváhají toto pohrdání přetavit do reálných politických kroků čistě jen proto, že si myslí, že můžou.

Nemůžou. Stovky tisíc Poláků a Polek, kteří s heslem „wypierdalać!“ okupují ulice a riskují napadení ze strany nacionalistů a bitkařů z extrémní pravice, to v posledních dnech dokazují s obdivuhodným nasazením. Síla, která se vzedmula v Polsku, může nastartovat mnohem větší změny, než si dnes umíme představit. Přejme si, aby na jejím konci nebyl jen ústup ultrakonzervativní politiky, ale aby znamenaly začátek spravedlivějších, svobodnějších a důstojnějších společností. Revoluce totiž, jak se říká, bude jednou feministická, nebo nebude vůbec.