Nechtěná těhotenství, špína a beznaděj. Fotografie žen bez domova ukazují přehlíženou bolest českých ulic
Ženy často nezapadají do stereotypních představ o lidech bez domova. Ženské bezdomovectví je nenápadné, to ale také znamená, že je přehlížené. Na ulici se přitom celospolečenské genderové nerovnosti ještě vyostřují. Prohlédněte si fotografie žen bez domova, které do reportáže v tištěné Heroine fotila fotografka Jana Plavec.
Z komína malého domku na konci jedné z ulic u pražské Palmovky stoupá kouř. Dlouho opuštěná budova bývalé „lidušky“ žije novým životem. Vdechly jí ho ženy z neziskové organizace Jako doma, která se už několik let věnuje problematice ženského bezdomovectví. Ve veřejné soutěži vypsané Magistrátem hlavního města Prahy totiž vyhrály a prostor získaly do pronájmu na dobu neurčitou.
Dům se dvěma většími místnostmi, koupelnou se sprchou a několika záchody prochází zrovna rekonstrukcí. Cílem je vytvořit místo, kde by se vedle poskytování sociálních služeb dal i obyčejně trávit čas. Zatím tu funguje úschovna zavazadel, freeshop s oblečením i hygienickými potřebami a každý týden se v prostorách zahrady vydává potravinová pomoc. „Jsme tu pro všechny lidi v nouzi, kteří se identifikují jako ženy, a snažíme se vytvářet maximálně bezpečné a inkluzivní prostředí,“ popisuje organizaci Lenka Vrbová, jedna z hlavních pracovnic Jako doma.
Být jako holka sama na ulici kromě jiného znamená, že s relativně velkou pravděpodobností budete dřív nebo později řešit otázku nechtěného těhotenství. Potraty, předčasné porody, odebírání dětí. „Nejvíc mě štve, že má moje pravá máma teď mého vlastního syna,“ kroutí naštvaně hlavou bezdomovkyně Magda, která do komunitního centra chodí. „Na mě se vykašlala, ale mého syna podle OSPODu vychovávat může.“
Normálně žít. Ženy bez domova společnost často přehlíží:
Magda je na ulici asi dva roky a v současnosti bydlí v tichém squatu. Stejně jako na ulici tam panuje nelítostný řád a na ženy dopadá tvrději než na muže. Nejde přitom jen o otázku sexuálního násilí, které je pro ženy na ulici každodenní realitou, je tu celá řada dalších problémů. Třeba menstruace. „Mít krámy venku je stejný jako je mít vevnitř,“ hlásí rezolutně Magda. „Kdo není úplně neschopnej, vložky si prostě sežene, řekne sociálce, ne? Máme přece pusu. A kdo nemá, ať si tam dá třeba toaleťák,“ směje se. „I když je pravda, že co chodím sem, kde si vložky prostě jen tak můžu vzít ve skříni, je to větší pohoda,“ uzavírá nakonec smířlivějším tónem.
Magda, ale také Helena, Marie, Nikol, Valentina, Linda, Zuzka nebo Jana. Jsou to „jen“ jména, jména několika z tisíců žen u nás, které v životě neměly dost štěstí a přišly o bydlení. Někdy o jejich osudu rozhodlo už dětství
ve špatné rodině, jindy jediná životní chyba v podobě nezaplacené složenky a řetězených exekucí, zaškobrtnutí ve spojitosti se špatně nastaveným sociálním systémem, neřešené psychické problémy nebo nefunkční vztah s partnerem.
Někdy k jejich vyloučení stačilo už jen to, že jsou ženy: feminizace chudoby je totiž jeden z nejrozšířenějších globálních fenoménů. Ženy tvoří sedmdesát procent lidí pod hranicí chudoby. Tohle jsou jejich tváře prostřednictvím hledáčku fotoaparátu fotografky Jany Plavec. Na to, aby se českým bezdomovkyním žilo alespoň o něco lépe, můžete přispět na stránkách organizací Jako doma, Naděje a Charita Česká republika, které se na podporu žen bez domova specializují.
Celá reportáž Apoleny Rychlíkové společně s fotografiemi vyšla v tištěné Heroine 1/21.
