Společnost není rozdělená. Nová studie ukazuje, že si jen neumíme naslouchat
Někdy to vypadá, že Česko je rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. Nová studie společnosti STEM „Jedna společnost - různé světy“ analyzovala důvody, které vedou k neporozumění, a došla k překvapivému závěru. Žádná nepřekročitelná propast. Jen se musíme naučit brát obavy druhých vážně.
Už jsme si zvykli, že se o Česku píše jako o rozdělené zemi. Je tu jedno Česko, a pak to druhé – ona nespokojená část společnosti, která neoslavuje polistopadové svobody a volí ty, které jsme si navykli nazývat populisty. Její naštvanosti ale stále příliš nerozumíme. Naštěstí přibývá hlasů, které se nám v tom snaží pomoci. Zdůrazňují, že nespokojenost neznámých druhých vychází především z obav a nejistot. Strach o práci a stálé příjmy, o dostupnost bydlení, o své místo ve světě, který se tak rychle a často bezohledně mění. Tedy typ obav, které se nerozpustí poučováním o tom, že nespokojeným chybí akorát ty správné informace.
Proč je takový problém tyto obavy vnímat? O to se zajímá nová rozsáhlá studie Jedna společnost → různé světy, která v lecčem platí za jeden z vrcholů empaticky-kritického myšlení o současné společnosti. Sociologové z Ústavu empirických studií STEM vedení Martinem Buchtíkem spolu s Kateřinou Smejkalovou z Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovou demokratickou akademií v ní ukazují, že Česko není polarizovaná, ale mnohem spíš roztříštěná společnost, která má zásadní problém se vzájemným pochopením. Příliš se neznáme, a tak i těžko nacházíme kompromisy, které by zemi posouvaly dopředu, a současně žádné skupině nepřipadaly dlouhodobě nespravedlivé.
Pro někoho překvapivě to jsou hlavně lidé hodnotící polistopadový vývoj pozitivně, kdo nemá příliš tušení, jaké světy obývají ostatní.
Nespravedlnost pociťuje hlavně skupina sociology nazvaná jako kritičtí, kteří se se skupinou pozitivních rozchází v hodnocení celého porevolučního vývoje. Právě náhled na poslední tři dekády nejvíc štěpí českou společnost, ukazuje čtenářsky přívětivý výzkum postavený na rozhovorech s lidmi z předem vybraných skupin. Vedle pozitivních a kritických v Česku nachází ještě názorový střed, který není tak vyhraněný. Jde ale hlavně o pozitivní a kritické, jejichž postoje a vzájemný vztah ukazuje studie v docela novém světle. Pro někoho překvapivě to jsou totiž hlavně lidé hodnotící polistopadový vývoj pozitivně, kdo nemá příliš tušení, jaké světy obývají ostatní.
Odkud plyne neporozumění
Na skupinu kritických obyvatel se autoři naopak nedívají jako na nevděčníky, kteří neoceňují výdobytky typu svobodných voleb a právního státu, eurovíkendů a mexických týdnů Lidlu. To oni sami uznávají a rozumí, proč jsou pozitivní pozitivními. Jim samotným ale něco chybí, a proto jsou kritičtí. Člověk ve svém hodnotovém žebříčku nestaví tak vysoko svobodu cestovat, když na to zkrátka nemá. Ještě důležitější ale je, že kritičtí postrádají stabilitu a jistotu – práce, bydlení, dostupných školek, lepší budoucnosti pro své děti.
Ženy v nevýhodě
Socialistická propaganda hovořila o vymýcení chudoby. Ve skutečnosti i před rokem 1989 u nás existovaly skupiny obyvatel žijících v tísnivých materiálních podmínkách, o kterých se oficiálně mlčelo. Patřily k nim i matky samoživitelky.
Samoživitelky za socialismu. Neviditelná chudoba ve světě, který rovnost jen předstíral
Jistota přitom nemá v Česku dobrou pověst. Kdo ji chce, ten platí za nostalgického komunistu, který si neváží demokracie. Na demokracii jako nejlepším zřízení přitom panuje shoda mezi oběma skupinami, říká studie, a upozorňuje, že kritičtí ukazují často na objektivní problémy. Jejich analýzy však zhusta ujíždějí do konspirací. To pozitivní dráždí: „Společnost rozděluje nedostatek informací, aby lidi viděli svět takový, jaký je. Lidé často neví, kde hledat informace. Slepě věří druhým“, soudí devětatřicetiletý pozitivní muž. My ale musíme hlouběji. Za slupkou podivných úvah, jejichž součástí bývá vulgární nacionalismus nebo islamofobie, jsou reálné obtíže: nízké příjmy, nedostupné bydlení, neprostupný vzdělávací systém a nízká sociální mobilita, příjmové a majetkové nerovnosti či negativní dopady ekonomické globalizace.
Právě kvůli globalizaci bychom měli přestat přemýšlet nad jistotou jako komunistickým přežitkem. Propojování světa na jedné straně činí společnosti bohatší, na druhé straně ale přináší úplně nová rizika. Pandemie, klimatická změna, migrace nebo robotizace práce mají společnou jednu věc. Narozdíl od požáru domu si v jejich případě musíme nejdřív ve vědecko-mediálně-politické vřavě vůbec vyjasnit, jestli něco takového existuje, a koho to nejvíc ohrožuje. To vyžaduje něco docela nového, co se nám zatím nedaří: brát zdánlivě neopodstatněné obavy druhých vážně a zjišťovat, co za nimi vězí.
Za voláním po starých dobrých časech, které slyšíme od skupiny kritických, tepou bytostně současné problémy. Pozitivní, tedy velmi často zajištění a spokojení, mají problém je nahlédnout. „Zjevně jim chybí pochopení pro to, že postoje ke společenským otázkám mohou vyvěrat z odlišných životních zkušeností a postavení ve společnosti. To tvoří jeden z klíčových poznatků celého výzkumu, poněvadž právě od něj se řada dalších neporozumění automaticky odvíjí,“ stojí v brožuře, která upozorňuje, že pokud nezačnou pozitivní kritickým opravdu naslouchat, chopí se jejich požadavků národovečtí politici, jejichž vítězství není v zájmu vůbec nikoho.
Příběh o dobíhání Západu bychom měli nahradit příběhem sebevědomého Česka, který se ale nebude opírat o xenofobní nacionalismus, jaký pěstují vlády Maďarska a Polska.
Česko se tak dostalo do mrtvého bodu, kdy shoda mezi pozitivními, kritickými a středem panuje pouze na nechuti k Romům a uprchlíkům. To opravdu není dobrá vizitka. Čekají nás mimořádně těžké úkoly (klimatická krize, robotizace práce), při jejich zvládání bychom měli brát v potaz co nejvíc zájmů, aby se nikdo necítil odstrčený. Přitom máme z posledních let dostatek kvalitních zdrojů, abychom současné Česko lépe chápali.
Sdílený příběh
Velký kus práce odvedl předloňský výzkum Rozděleni svobodou, který pro Český rozhlas připravil také STEM. Ten ukázal, že je Česko rozdělené od šesti tříd, které se liší v majetku, příjmech, kontaktech, a tohle všechno dohromady určuje jeho světonázor. Pokud víme tohle, nemůžeme nadále poctivě tvrdit, že mají všichni stejné podmínky. Jeden z tvůrců výzkumu z roku 2019, sociolog Daniel Prokop, platí za klíčovou postavu přístupu, který bere požadavky lidí vážně, aniž by moralizoval. To je první důležitá vlastnost proudu, ve kterém se spojují socialisté a reformní liberálové. Levičáky reprezentují reportáže Saši Uhlové dokumentující ve svých Hrdinech kapitalistické práce prachbídné pracovní podmínky v továrnách. Pravičáky zase David Klimeš navrhující ve své knize Česko versus budoucnost reformy, které zemi dodají životadárný puls – učiní ji prosperující, unijní, liberální a sociální. V ní také připomíná, že Česko potřebuje nový sdílený příběh.
To konstatuje také studie Jedna společnost → různé světy, podle níž se „porevoluční příběh“, stojící na budování demokracie, kapitalismu a směřování na Západ, už vyčerpal. Příběh o dobíhání Západu bychom měli nahradit příběhem sebevědomého Česka, který se ale nebude opírat o xenofobní nacionalismus, jaký pěstují vlády Maďarska a Polska.
Oproti nim přitom máme malé štěstí, že zdejší společnost historicky tolik nedělí spor mezi kosmopolity a národovci či náboženské rozbroje. V tuzemsku stále největší politický trumf představuje příslib prosperity. Tu ostatně minimálně na začátku zosobňoval i Andrej Babiš, kterého liberálové mylně četli jako couvání zpátky do socialismu. Ve skutečnosti měl jako úspěšný podnikatel, symbol porevolučního úspěchu, konečně zajistit bohatství jako v Rakousku.
Netoleranci předchází bída
Velmi pragmatičtí zůstávají i jmenovaní autoři. Ukazují totiž, že spravedlnost a prosperita jdou ruku v ruce. Nejsou sami. Pěkný přehled členů pragmatické koalice nabízí kniha Klimeše. Doslovem do ní přispěli podobně smýšlející ekonomové spojení s think-tankem IDEA Filip Matějka, Filip Pertold a Daniel Münich, ekonomka, rektorka a potenciální kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová nebo nám už dva známí sociologové Buchtík a Prokop. Samotný Klimeš nejlépe zrcadlí posun, když ze svých pravicových pozic píše články nadepsané slovy „Netoleranci předchází bída. Neřešené sociální problémy už ohrožují českou demokracii“. Ten navíc vyšel v seriálu Chudé Česko vydávaném portálem Aktuálně z vydavatelství Economia, kterému byla v tomto případě partnerem Česká spořitelna. To opravdu nejsou žádní (neo)marxisté, kteří v tuzemské debatě stále platí za snad největší strašáky.
S dětmi ve městě
Je Praha dobrým městem pro život rodičů s malými dětmi? Počítá se s nimi v dopravě a v institucích? Jak je město rozděleno pro různé účely a jak je možné tyto hranice překračovat? A co je potřeba udělat pro to, aby se ve městě cítili lépe nejen rodiče s dětmi?
Život se dětmi ve velkém městě. Proč se s nimi na většině míst nepočítá?
Všichni zmínění přitom tuzemský antikomunismus v něčem opravdu překračují. Neopakují totiž porevoluční mantru, podle níž je stát nutným zlem, a čím méně ho bude, tím bude společnost svobodnější a efektivnější. Jakkoliv šlo o pochopitelný obrat po zkušenosti všudypřítomného socialistického státu, slabý demokratický stát také není řešení. Už protože požadavky společnosti stále vzrůstají – chceme kvalitní vzdělání, hezká města, fungující administrativu. Slabý stát to dokáže zajistit pouze stěží, to si jej spíš osedlají bohatí a mocní, aby sloužil hlavně jim. To ostatně sledujeme v korporativistickém Česku v přímém přenosu, Babišem to přitom nezačalo.
Až s Prokopem a ostatními intelektuály dochází i v hlavním proudu k uznání, že aktivní stát opravdu není levicová úchylka, ale možná cesta k prosperitě – typicky skrze pomoc znevýhodněným. Ta má pomoci přestat mrhat talentem, který by se mohl utopit v bahně špatného školství na republikových periferiích.
Mýtus zásluhovosti
To v posledku otevírá také cestu k přehodnocení mýtu zásluhovosti, který podle studie Jedna společnost → různé světy sami vytváříme. Každá skupina má podle výzkumu pocit, že tvrdě dře – a kdo ne, ten nemá na nic nárok. To ale vede k tomu, že jsme na sebe vzájemně „mimořádně tvrdí a nelítostní“ a dostáváme se do patové situace.
Pozitivní i kritičtí přitom vnímají zásluhovost docela rozdílně, což dobře ukazuje jejich myšlenkový svět. Pozitivní mají tendenci myslet si, že každý má odpovědnost za svůj osud. To je na jedné straně povzbudivý imperativ, když se opírá o představu, že každý může být úspěšný. Na druhé straně tento přístup ve svém individualismu přehlíží, že nikdo není ostrov a nemáme stejnou startovní čáru. Kritičtí jsou ještě přísnější. Tvrdá práce pro ně představuje de facto jedinou možnost, jak být členem společnosti. „Za nás platilo, kdo nepracuje, ať nejí, kdežto dneska dostanou sociální dávky. Já tomu říkám diskriminace bílejch, protože proč já nemám nárok, aby mi stát platil elektriku, vodu, nájem a další?“ ptá se dvasedmdesátiletý kritický muž.
Přesvědčení o zásluhovosti přitom případě jemu podobných neroste tolik z hodnotového ukotvení, ale spíš z vlastní zkušenosti. „Tytéž principy bývají podobně nemilosrdně uplatňovány i vůči nim samým, jimž se navzdory tvrdé práci nedostává ani adekvátního ocenění, ani respektu, ani velkorysejší pomoci v obtížných situacích,“ stojí ve studii, která v závěrečných doporučeních volá po přehodnocení současného sociálního státu. Ten dnešní totiž podle autorů „plodí závist, přísnost a nemilosrdnost“.
Nikdo neposuzuje skutečnou práci, ale podněcuje rasové předsudky. To čerstvě vidíme i u asociální novely „třikrát a dost“, která chce už tak chudé připravovat o dávky.
Stát blahobytu by podle nich neměl platit pouze za záchrannou síť, ale pevnou součást společnosti. Podporovat by tak měl i střední vrstvy, čímž si zajistí jejich podporu. To je jedna strana mince. Druhou je důstojná mzda pro všechny pracující, která v lidech zažene často oprávněný pocit nespravedlnosti, jenž u nich vede k tendenci šlapat pod těch, kdo jsou na tom ještě hůř.
Všichni chceme jistotu
Že právě tvrdá práce platí v Česku už od 90. let za hlavní linii pro rozdělování „dobrých“ a „špatných“, nedávno ukázal politolog Seongcheol Kim. Hledáme, kdo nepracuje dost, není dost odpovědný – a tedy nepatří mezi nás. Hledání nepřítele je přitom stále vyhrocenější. Programy a politici mluví o nemakačenkách, parazitech, nepřizpůsobivých. Nikdo přitom neposuzuje skutečnou práci, ale podněcuje rasové předsudky. To čerstvě vidíme i u asociální novely „třikrát a dost“, která chce už tak chudé připravovat o dávky.
Je načase místo práce hledat nový společenský tmel. Tradičně pojímané práce ostatně bude rychle ubývat, což se v čase stále chytřejších algoritmů netýká pouze manuálních činností, ale i práce bílých límečků ze střední třídy. Nechme co nejvíc práce robotům a berme mnohem vážněji péči, které naopak společenské uznání dlužíme. V jádru jde o práci, jako je každá jiná, jen jsme to prozatím velkolepě přehlíželi.
To se naštěstí mění pod vlivem feminismu, který bude stále populárnější. Feministická polečnost překračující individualizovanou paranoiu a tvrdou práci jako jediný zdroj hodnoty bude zkrátka pohodlnější, a proto lákavější. Pokud bude doprovázena spravedlivou prosperitou. Pro její dosažení bude – pro někoho snad paradoxně – potřeba zdrženlivost v otázkách kulturních válek, protože ty v posledku lidi tolik nepálí. V první řadě chtějí jistotu a hezké věci. Všichni chceme. Na tom není vůbec nic špatného, natož nedemokratického.
Tvůrci studie a jejich názoroví spojenci ukazují, co bychom měli opravdu řešit. Důležitá je snaha porozumět druhým a brát jejich obavy vážně. A myslet na to, co řekla sedmasedmdesátiletá respondentka z názorového středu: „Lidi by měli cítit nějakou jistotu, sociální jistotu, že stát funguje, a tím se budou cítit bezpečnější a klidnější.“
