Všichni trochu čarujeme. Kouzlo všedního dne je objevit to, co nehledáme
V sobotu večer se ve ztemnělé venkovské krajině rozhoří ohně, bude se slavit „pálení čarodějnic“. Opravdu žijeme v době bez kouzel? Možná že magie je v našem každodenním životě stále přítomná. Stačí jí otevřít dveře.
Nesmírná popularita knihy Žítkovské bohyně o venkovských vědmách přivedla do zapadlého kraje Bílých Karpat davy turistů. Série knih o Harrym Potterovi způsobila, že generace desetiletých dětí po celém světě doufají, že jim sova přinese pozvání do Bradavic. Desetitisíce dospělých lidí se na comic-conech převlékají za neexistující postavy. Zdá se, že čáry a kouzla jsou něčím, co ve svém životě mnozí z nás hluboce postrádají. A každý po svém si naplňujeme potřebu, aby existovalo ještě něco víc než racionální každodennost, logická spojení příčin a následků, úspěch jako odměna za tvrdou práci a předvídatelné pachtění od jednoho úkolu k druhému.
Psycholog Richard Wiseman se zabýval zkoumáním lidí, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že mají v životě štěstí nebo smůlu. Vedl rozhovory se stovkami z nich a podrobil je různým experimentům. Dospěl k závěru, že nikdo se nerodí jako smolař nebo klikař. Lidé, kteří mají štěstí, dělají něco jinak.
Například v lásce. Když se potkáte na seznamce nebo vás představí společní kamarádi na večírku, můžete si skvěle rozumět, třebas i přeskočí jiskra. Ale když toho samého člověka poprvé potkáte ve vlaku, který kvůli kalamitě uvízl v noční zasněžené krajině, nebo jste jedinými dvěma návštěvníky v opuštěné hvězdárně, je to přece jen jiné. Nikdo to nezařídil, nebylo to domluvené, máte pocit, že vás svedlo dohromady něco víc. Kouzlo, osud, náhoda.
Přestaňte počítat
Mnozí z nás se snaží získat náhodu na svou stranu malými kouzly všedního dne. Tenistka Serena Williams si prý před každým zápasem zavazuje tkaničky stejným způsobem. Argentinský fotbalový brankář Sergio Goycochea zase měl ve zvyku před každou penaltou močit na branku. Jennifer Aniston musí před každým letem na letadlo zvenku zaklepat. Členové divadelních souborů, které zkoušejí Shakespearova Macbetha, hru plnou temných sil i čarodějnic, během zkoušek nikdy nevyslovují název inscenace, říkají jenom „ta hra“ nebo „skotská hra“. Slovo Macbeth prý nosí smůlu. Podle psychologů se pověry rodí ve chvíli, kdy se v něčem cítíme bezmocní a chceme získat větší kontrolu nad vlastním životem.
Valpuržina noc
Poslední dubnové noci se sice říká „pálení čarodějnic“, k upalování žen obviněných z čarodějnictví ale neodkazuje. Filipojakubská noc se pojí s keltskými rituály a ochranou před temnými silami, které právě s posledním dubnovým soumrakem mají otevřenou cestu. Zapalování ohňů je tím pádem také svého druhu čarování.
Ale náhodu si můžeme naklonit také trochu jiným způsobem, který nemá nic společného s vyhýbáním se černým kočkám. Psycholog Richard Wiseman se zabýval zkoumáním lidí, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že mají v životě štěstí nebo smůlu. Vedl rozhovory se stovkami z nich a podrobil je různým experimentům. Dospěl k závěru, že nikdo se nerodí jako smolař nebo klikař. Lidé, kteří mají štěstí, dělají něco jinak.
V jednom ze svých experimentů rozdal dobrovolníkům noviny a dal jim za úkol co nejrychleji spočítat, kolik je v nich celkem fotografií. Vtip byl v tom, že už na straně tři byl vytištěn půlstránkový nápis: PŘESTAŇTE POČÍTAT. FOTOGRAFIÍ JE 43. Ti z účastníků pokusu, kteří se pokládali za typické smolaře, si nápisu vůbec nevšimli a poctivě počítali dál až do konce novin. Ti druzí, kteří v životě mívají štěstí, nápis zaregistrovali, přihlásili se a vyhráli. „Lidé, kteří mívají štěstí, jsou otevřeni různým alternativním možnostem. Když jim nějaká vstoupí do cesty, jsou natolik uvolnění, že v ní dokážou vidět spíše příležitost než nebezpečí a riziko. Naproti tomu smolaři jsou často uvízlí v rutinním způsobu uvažování a na nové, neprozkoumané cesty se pouštějí neradi a s obavami,“ vysvětluje Richard Wiseman. Těm, kteří počítali fotky až do konce, musel výsledek pokusu připadat nefér. Měli prostě zase smůlu. Podstata šťastné náhody je totiž v tom, že přichází nečekaně. Abychom si jí vůbec všimli, musíme být schopni odbočit někam jinam, než kam jsme původně měli namířeno.
Princové ze Serendipu
Serendipita znamená šťastné neočekávané setkání. Toto slovo poprvé použil britský spisovatel Horace Walpole (jinak též autor gotického románu Otrantský zámek) v dopisu svému příteli, když mu sděloval, že nečekaně objevil dávno ztracený renesanční obraz. Svůj objev přirovnal k příběhu prastaré perské pohádky Tři princové ze Serendipu. „Tito princové,“ napsal Walpole, „dílem náhody i prozíravosti stále objevovali něco, po čem nepátrali.“
Možná že právě serendipita je závanem magie v obyčejném všedním životě. A jak nás učí princové ze Serendipu, klíčem k ní je skloubení „náhody a prozíravosti“. Nemůžeme mít pod kontrolou vše, co nám okolní svět přináší, ale můžeme zůstat otevření šťastným náhodám, ochotní změnit směr, vybočit ze zajeté trajektorie, vydat se za svou intuicí, být vnímaví k drobným magickým okamžikům každého dne. Ať už na čarodějnice, nebo kdykoliv jindy.
