Běžná cesta, která připomíná hororový zážitek. Projížďka Prahou bez bariér je stále nedostižný sen

Babička byla na kosmetice. Ještě ve dveřích proto obřadně pózuje, dokud uznale nepokývnu, nevyzdvihnu precizně vytetované obočí a nepozvu ji dál, i když jsem na její návštěvu úplně zapomněl a měl bych se pomalu chystat na vlak. V jejích očích se mihne úleva, že neležím bezmocně na zemi a neotvírám jí nohou jako minule. Sundává si černou sportovní bundu, kterou si nedávno pořídila na trzích v Polsku, a ještě než se vyšplhá na jednu z mých rozviklaných barových židlí, opatrně mi ukazuje svoji asi pěticentimetrovou jizvu na zátylku. Trochu spiklenecky mi vysvětluje, že na to od paní V. dostala speciální mastičku. „Je to jen sádlo, marjánka a funguje to!“ směje se. Dělám si z ní srandu, že se z ní na starý kolena stává feťačka, a prohlížím si její skutečně se hojící pooperační ránu.

„Kubi, počítač!“ upozorní mě babička, kdykoliv monitor přejde do spánkového režimu a oba nás přestane ozařovat. Tentokrát ale reaguje na informační okýnko, které na mě vyskočilo v pravém horním rohu. Klikám na příchozí mail, rychle ho projedu a nakonec čtu i nahlas, aby babička nemusela hledat brýle v kabelce a ani kabelku: „Vážený zákazníku, Vaši objednávku cesty vozíčkáře musíme bohužel zamítnout. Pracovní doba staniční zvedací plošiny je pouze do 19.30 hod. Za případné komplikace se omlouváme.“

Kdybych mohl, kopnu kolenem do stolu. Objednávku drážní asistence jsem sice vyřídil v požadovaném předstihu více než 24 hodin před odjezdem vlaku, zapomněl jsem ale, že České dráhy mi takovou žádost nemusí schválit. Dnešní cesta vlakem z Brna do Prahy kvůli sobotnímu focení se začíná lehce ­komplikovat.

Babička vypadá ustaraně, a tak se ji snažím uklidnit, že tohle se stává normálně (nelžu) a že to dopadne dobře (modleme se). Každopádně teď musím začít operativně řešit vzniklou situaci #užvčerabylopozdě. Natlačím chodidla do předem zavázaných bot, poprosím babičku, aby do vzduchu třikrát stříkla parfém Comme des Garçons 2, jehož oparem bleskurychle projedu, nechám si pomoct do zimní bundy, s nasazením sluchátek, čepice a rukavice (nosím jen jednu, na levé ruce, kterou musím mít konstantně na vzduchu, abych mohl ovládat joystick), loučíme se a já se za utichajícího volání, abych napsal, že jsem dojel v pořádku, řítím po Masarykově ulici a přikazuju Siri vytočit číslo na nádraží, abych zjistil, zda byla pro zvedací plošinu bez obsluhy zamítnuta celá má cesta, nebo jen její sobotní část zpátky z Prahy.

V železničním salonku s noblesním názvem Lounge vyčkávám na příchod asistentky, která mě později doprovodí k vlaku, teď ale ochotně odešla zjistit, jak to vypadá se zítřejším návratem. S největším sebezapřením se donutím zkontrolovat sociální sítě, jejichž tlak na konstantní přidávání nového obsahu mě extrémně stresuje. Pro člověka jako já, který nedokáže zvednout paže a neudrží ani telefon v ruce, je i obyčejné pořízení fotky nepřekonatelnou překážkou. Jedním z těch momentů, kdy si uvědomím, jak moc mi zhoršující se zdravotní stav brání držet krok s ostatními.

Přesun na druhé nástupiště se neobejde bez dvou výtahů, v nichž se kvůli štiplavému zápa­chu snažím vždycky co nejdéle zadržet dech. Absolvujeme to s asistentkou bez větších obtíží, plošina vla­ku funguje a tříhodinová jízda v poklidu ubíhá do tempa ambientního elektra, které mi vyhrává ze sluchátek. Na hlavním nádraží v Praze na mě už čeká zaměstnanec Správy železnic, s. o.

Vlak zastavuje na milimetr přesně tak, že je sjezd z plošiny blokován kovovou lavičkou, do které samozřejmě bez zaváhání narážím. Při jízdě z kupé mi navíc spadla čepice do očí, kterýžto výjev komentuje železničář slovy: „Ty vole, na vozíku a ještě slepé!“ Kdybych měl čas, přejedu mu nohu, ale potřebuju, aby mě ještě doprovodil k výtahu do metra, kde se s ním nakonec slušně rozloučím.

Na Muzeu přestupuju na trasu A, cíl: Želivského. Teprve v soupravě zjišťuju z informační grafiky, že ona zastávka není bezbariérová. Stejně jako sedm dalších na této trase. Ještě dlouho potom tomu nedokážu uvěřit. Vystupuju na Strašnické, horor nehostinného metra nicméně pokračuje i tady. Výšku asi třiceti schodů mi má pomoci překonat speciální plošina, k jejímž tlačítkům se nedokážu natáhnout. Překvapivě špatnou ang­ličtinou si říkám o pomoc postaršímu pánovi ve velbloudím tvídovém saku, který mi pokyne, ať vjedu na rampu, a se zdviženým palcem ukazuje na ovládání. Slyším, jak mačká knoflík, plošina se rozjíždí – a okamžitě zastavuje. On však pochopí, že je tlačítko potřeba držet celou dobu, za několik sekund se proto opět dávám do pohybu. Tou nejmenší představitelnou rychlostí. Když se asi po minutě dostávám do poloviny schodů, slyším z obou směrů přijíždět soupravu. Cítím, jak mi pod bundou profukuje ledový vítr z vestibulu, a svírá se mi žaludek. Myslím na to, jak jsem naprosto cizímu člověkovi vydán na milost a nemilost. Nechá mě tady trčet a odjede?

Pracovní schůzka v jednom pražském show­roomu, kde jsem si vyhlédl o něco luxusnější skleničky na svíčky, dopadá i přes menší zpoždění úspěšně, takže se můžu vesele vydat na Žižkov. Mí přátelé ještě z dob vysokoškolského studia, Vašek s Monikou, už na mě čekají ve dveřích. Celému bytu však kraluje jejich osmnáctiměsíční syn Vilém. Ten se právě naučil vylézt na židli a říkat slovo helma, při kterém si dlaněmi překryje čelo. Zvu celou rodinu na donáškové jídlo a snažím se v mezičase dozvědět co možná nejvíc nového. Vašek právě úspěšně zvládl advokátní zkoušky, Monču zítra čekají jízdy – neubrání se přitom nervóznímu pohledu k oknu, za nímž je i přes hlubokou tmu vidět padající sníh – v autoškole s instruktorem, který považuje za normální říct dospělé ženě, aby mu během tréninku zastavila u kraje, že se potřebuje vylulat. Vili si jako nezkrotný živel krátí čekání vytahováním špinavého nádobí z otevřené myčky, za což mu táta vždy poděkuje a vrací lžičku od jogurtu zase zpátky do mřížky na příbory. Přináší mi boty z předsíně, natahuje se po noži uprostřed stolu, tančí ve své dřevěné věži, stoupá si na radiátor a nebezpečně se u toho naklání, hledá mezi hračkami papírovou vlaštovku a rozmělňuje u toho všeho v prstech kousek manga.