Co po větru pošleš, po vodě se ti vrátí
Holka statečná. To je titul knížky, která nedávno vyšla o odbojářce a mimořádné ženě Blance Čílové. A když sedíte tváří v tvář této dámě, jejíž život by vydal na několik jiných, cítíte, že autor Daniel Polman nemohl zvolit trefnější titul: když vypráví, jak bruslila s kluky na rybnících v Podkrkonoší, jak se v tanečních zamilovala do svého budoucího muže nebo jak pomáhala politickým vězňům domoci se jejich práv, vidíte v ní nadšenou holku, co jde do všeho po hlavě.
Statečnost se pak jakoby mimoděk prolíná celým jejím vyprávěním. Když se jako sotva plnoletá stala matkou, aby pár let poté zůstala se dvěma dětmi sama, protože jejího muže Zdeňka zavřeli za protistátní činnost. Když se při domovní prohlídce zbavila před očima příslušníků Státní policie nelegální zbraně, protože věděla, že to by pro manžela znamenalo mnoho let vězení navíc. Když se pak o něj po propuštění starala do jeho posledních chvil, protože umíral na rakovinu, nemoc, kterou si přinesl z uranových dolů.
Když pomáhala ostatním, ačkoliv sama neměla na rozdávání, když se rozhodla vdát se podruhé a vzít si nejlepšího kamaráda svého muže. „Žila jsem krásný život, i přes všechny těžkosti, které mě potkaly,“ říká s jistotou a pokorou dáma, která loni oslavila 95. narozeniny. „A vím, že měl smysl.“
Beru věci, jak přicházejí
„Ale tak jsem byla vychovávaná: ve skromnosti a v tom, že druhým se má pomáhat,“ vzpomíná paní Blanka na dětství. „Maminka chodila na pole a vždycky nosila jídlo i těm, co měli málo. A tatínek, to byl výjimečně empatický člověk.“ Možná i proto dokázal dát dceři v lecčems svobodu, na tu dobu netypickou. Nechával ji běhat s kluky po okolních stráních i zkoušet kdejaký sport. Fotbal, ping-pong, v klučičích družstvech hrála volejbal, v mužských kategoriích i závodila – například ve střelbě. Nebála se ani skákat na lyžích.
