Fotograf, který učí jinak. Učitel musí zaujmout sám sebou víc než látkou, říká Tomáš Beran
Jméno fotografa Tomáše Berana je poměrně známé. Tedy minimálně pro ty, kteří se zajímají o módu a showbyznys nebo působí ve světě médií, kde se pohybuje už tři desetiletí. Před rokem k tomu přidal činnost od focení na míle vzdálenou. Ocitl se v roli učitele na Královské základní škole. Učí ale jinak, než je běžné.
Známý fotograf, ale také publicista a režisér. A teď navíc i učitel. To je pořádná odbočka. Jak jste se k učení dostal?
Byla to tak trochu náhoda. Před pár lety mě oslovil Vratislav Nejedlý, majitel Královských škol. Chtěl uspořádat benefici pro Nadační fond Kolečko, který jsem založil před dvaceti lety a jehož je dnes škola partnerem. V průběhu času jsme se s Vratislavem skamarádili, často jsme debatovali o životě, včetně školství. A pak před víc než rokem přišla nabídka, ať jdu na Královskou základní školu učit.
Jaká byla vaše první reakce?
Zděsil jsem se. Celý život byl pro mě kontakt s dětmi docela náročnou disciplínou, i s vlastními, natožpak s cizími. Ale trefilo se mi to do určité životní situace a začal jsem o nabídce přemýšlet. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Nabídka totiž zněla tak, ať učím, co chci, ať si to vymyslím.
Co chcete? Školy přece mají dané učební osnovy, rámcové vzdělávací programy. A i školní vzdělávací program, který si školy tvoří samy, musí být s tím rámcovým v souladu.
Tak je tomu samozřejmě i v našem případě. Předmět vychází z klasické informatiky. Neučím ale děti třeba Word či tabulky v Excelu. Snažím se vykládat základní informatiku optikou kreativního a audiovizuálního světa. Svoji roli vidím především v příkladu, jak fungovat v profesním i civilním životě svobodně. Prostě vycházím z toho, co dělám třicet let.
Takže jaký předmět jste to vlastně vymyslel?
Každý ho nazývá trochu jinak. Podstatou jde sice o informatiku, nicméně já mu říkám základy estetiky a šesťáci, které učím, audiovizuální tvorba.
Kdo je Tomáš Beran
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně. Dnes známý český módní, portrétní, umělecký a reklamní fotograf, publicista a režisér. Jeho portrétní i dokumentární fotografie doprovázejí řadu knižních publikací, např. pro Zdeňka Pohlreicha či Ivetu Fabešovou, kompletně autorsky pak realizoval biografii rappera Marpa. Od roku 2020 vytváří společensko-oborový podcast Schůzky Tomáše Berana. V roce 2004 založil Nadační fond Kolečko, který podporuje Centra dětské traumatologie a zaměřuje se na prevenci dětských úrazů a dopravních nehod.
To zní docela honosně…
Zní. Nic honosného to ale není. Pouštíme si pohádky, videoklipy. Zabrousíme i do historie oborů, jako jsou fotografie, film nebo třeba populární hudba. A co se týče praktických záležitostí, točíme animované i dokumentární filmy, vedeme fotografický deník. Dá se říct, že ten předmět je jeden nekončící dialog mezi mojí generací a generací těch dětí. Což je extrémně přínosné i pro mě, cítím se mezi nimi jako žák. Jsem totiž typické Husákovo dítě. To žádné digitální technologie ještě nebyly. Naopak dnešní děti s nimi rostou odmala, některé jsou v tomto směru opravdu zdatné. Občas tedy nastanou situace, kdy děti učí spíš mě. Mě to baví, omlazuje mě to. Zároveň ale pořád kontinuálně žiju to, co žiju ve své normální práci. Jen ve škole to prožívám i s dětmi. Snažím se jim ukázat cestu kreativity, volnosti, aby nemusely uváznout v korporátním systému mezi monitory, klávesnicemi a dělat něco, co je třeba vůbec nebaví. Protože podle mého názoru není nic lepšího, než když máte práci, která je pro vás i celoživotní zábavou.
Proč zrovna audiovizuální tvorba?
Vycházím z toho, že audiovizuální tvorba je pojem, s nímž se dnes setkáte v každém, v úplně každém oboru. Od realitní kanceláře přes medicínu až po reklamku či justici. Všude potřebujete nějaký audiovizuální záznam. V předmětu, který učím, tedy neděláme nic, co by se vymykalo nejběžnějším potřebám v každodenním životě nás všech.
Není to od šesté třídy příliš brzy?
Je pravda, že to, s čím děti seznamuju, se naše generace učila až na střední škole. Jenže technický vývoj je extrémně rychlý, IT technologie prostoupily všechny oblasti našich životů. Děti dnes žijí obklopeny digitálními zařízeními, je to pro ně přirozená součást života. Používají mobily, tablety, počítače, jsou na internetu. V hodinách se snažím děti inspirovat k tomu, aby třeba na mobilu jen pasivně nekonzumovaly hry a shorts na YouTube, ale aby digitální přístroje používaly kreativně.
Snažíte se je tedy inspirovat vlastním příkladem?
To je základ. Pedagog podle mě musí daleko víc než tématem, látkou, kterou učí, zaujmout sám sebou, svým přístupem, prostě jako vzor. Jsem pro ně takové zrcadlo. Myslím si, že když vidí moji práci a tu si pak mohou samy osahat, tak je to daleko lepší příklad než memorování návodů, třeba jak obsluhovat kancelářské aplikace. Ty si dnes ostatně můžou samy najít kdekoli na internetu.
Můžete to přiblížit? Co vidí, co se jim snažíte předat?
Například smysl pro odpovědnost. Jak uchopit společnou práci na projektu, s důrazem na slovo společnou. Konkrétně třeba při natáčení dokumentárního filmu. Děti ho tvoří samy, od a do zet. Musí si ho vymyslet, shodnout se na tématu, pozicích ve štábu, ve výsledku ten film musí nějak realizovat. Což pro ně mimochodem není vůbec jednoduché. I pro dospělé je často těžké se domluvit, shodnout se na něčem. Natož pro děti ve škole. Protože ale vycházím ze zkušeností z médií, showbyznysu, dokážu jim vysvětlit, že není jiné cesty než týmová dohoda, konsensus.
Jakým tématům se s dětmi ještě věnujete?
Snažím se držet hesla, že bez pochopení minulosti nemůžeme stavět budoucnost. Volím pochopitelně témata adekvátní věku dětí, třeba teď jsme probírali historii české filmové pohádky. Spojili jsme tak vážnější, řemeslnou polohu se zábavou. Zároveň téma zasazujeme do společenských, případně politických souvislostí. Historie české filmové pohádky totiž čítá rovných sto let, navíc prošla velmi zajímavým vývojem. Zároveň platí, že dětem jsou tyto žánry blízké a dokážou se tak přes ně snadno „napojit“ na audiovizuální tvorbu jako takovou.
Královská základní škola
Navazuje na tradici Královské mateřské školy, založené v roce 2012. Ambicí školy je poskytovat žákům kvalitní bilingvní česko-anglické vzdělání. V hodinách jsou obvykle dva učitelé, český aprobovaný učitel a anglicky mluvící rodilý mluvčí s odpovídajícím vzděláním. Prioritou jsou malé třídy, maximálně patnáct žáků na jednoho pedagoga. Škola si zakládá na takovém přístupu k dětem i výuce, aby u dětí rozvíjela osobitost, zdravé sebevědomí a touhu poznávat. V rámci hodnocení je každá známka ještě vysvětlená slovně. Žáci nosí uniformy, které mají nejen stírat sociální rozdíly, ale také dávat najevo, že všichni jsou jeden tým.
Baví děti udělat si vlastní animovaný film?
Zatím s tím mám jen dobrou zkušenost, děti to opravdu baví. Férově však musím přiznat, že nadchnout děti pro věc tak úplně snadné není. V dnešní době, kdy jsou děti konfrontované se světem internetu a digitálních technologií v podstatě neustále, nejsou hodnoty jako kreativita, vlastní nápad nebo názor úplně samozřejmé.
Jak se to projevuje?
Když pracujeme na animáku, děti se do něj často snaží implementovat postavičku nebo motiv z nějakého populárního filmu, který mají rádi. Je pro ně obtížné do toho vstoupit samy za sebe, se svým vlastním nápadem. Zkrátka jsou někdy trochu otupělé škálou vjemů, které se na ně valí z médií. Nejtěžší na tom tedy je rozdmýchat dušičky a mozečky a probudit v nich vlastní fantazii.
Má to pro děti ještě nějaký další přínos?
Ještě je tu zmíněný sociální aspekt věci. Děti se při tvorbě filmu učí fungovat v týmu, domluvit se spolu. Rozdělit si úlohy. Vždycky se totiž najde někdo, koho to hodně baví, jak se říká, jede naplno. A vedle toho jiní, kteří se na té vlně tak trochu vezou. Je náročné dosáhnout, aby to tak nebylo.
Stává se, že se některý z žáků snaží prosadit opravdu silně?
Sem tam ano. Pokud taková situace, kdy se někdo snaží prosadit svůj nápad na úkor jiných, nastane, hodně o tom diskutujeme. Je to vlastně takové demokratické fórum, kdy se zkrátka musíme dohodnout, přesto ale v oborových mantinelech. Třeba se řekne: „Tvůj nápad se nám líbí, ale uděláme to takhle a takhle, protože to bude jednodušší.“ Jako v reálu. Je důležité, aby si děti zvykaly na fakt, že ne všude budou mít umetenou cestičku. Že musí být trpělivé a často o svou věc bojovat. Ve štábu taky platí nějaká hierarchie a je potřeba podřídit svoje ego celku. Zrovna pro film je to typické.
Mají děti při takové práci volnost, nebo je daný nějaký „řemeslný postup“?
Vlastně platí obojí. Říkám jim: „Klidně experimentuj, ale v první fázi se nauč řemeslo jako takové. Respektuj základní technická pravidla.“ Bez toho to totiž nejde. Když budete mít skvělý nápad na úžasné video, které ale bude neostré, tak tu práci svoji a svých kamarádů vlastně popřete. Po dokončení společnou práci vždycky vyhodnotíme, a ne pokaždé jsme spokojeni.
Takže případné chyby se odpouštějí?
Jasně. Těmi se přece člověk učí. Ale ukázat si je musíme. Není to žádné klišé. Když si děti natočí něco špatně, ty chyby tam potom samy vidí. Můžeme si je analyzovat a příště to udělat lépe. Tím se podle mě mimo jiné připravují i na to, co je čeká v budoucnosti. Aby jednou ustály střet s realitou.
Hodně se mluví také o digitální gramotnosti, respektive o digitálních kompetencích. A zrovna při používání fotografií a videí se ukazuje, jak snadno se člověk může dostat do nějaké šlamastiky, nebo třeba někomu nevědomky ublížit. I o tom se s dětmi bavíte?
Těmto aspektům se věnujeme v podstatě pořád. Obvykle to beru jako odbočku od dané látky, protože je to věc, která se nás týká neustále. Například když točíme dokumentární film o spolužačce, padají otázky, kdo chce nebo nechce být na Facebooku a tak podobně. Prezentace společných děl, jejichž součástí jsme i my sami, je výborná platforma pro kultivaci vzájemného respektu a empatie. Někdo například řekne, že se tam sám sobě nelíbí, což je třeba reflektovat, zároveň s tím ale nemůže přijít ex post, když je dílo dokončeno. Je důležité učit se přemýšlet v souvislostech. Každopádně například nakládání s fotkami na internetu, kritické myšlení nebo naše elektronická stopa jsou velkými tématy a věnujeme se jim průběžně.
Společností v poslední době hodně rezonuje rovněž téma umělé inteligence…
Práce s umělou inteligencí jsme se již také trochu dotkli, zatím spíš ve formě hraní si, je to doplněk. Generujeme si obrázky a učíme se co nejlépe sestavit zadání. Zatím je to celé na začátku, tak spíš čekám, kam se bude vývoj ubírat. V budoucnosti ale vidím pro Al hodně prostoru.
Máte za sebou rok svého působení v roli učitele. Cítíte se v ní dobře?
Necítím se být učitelem, spíš průvodcem dětí světem audiovizuální tvorby, světem, řekněme, nějakého vkusu, životního postoje. To je věc, která se nedá dost dobře učit. Stejně jako se nedá úplně hodnotit. Audiovizuální tvorba totiž není exaktní věc, jde o tvůrčí činnost, která se mění třeba i podle nálady. Nejde na ni koukat jako na matematiku, která po staletí funguje stejně. Klasicky hodnotit takový předmět je obtížné. Představte si situaci, kdy děti remcají, že se jim nelíbí třeba nějaký styl hudby. Přece jim nemůžu dát pětku jen proto, že se mi líbí něco jiného.
Nějak ale hodnotit musíte.
Samozřejmě. Hodnotím hlavně slovně, na základě zkušeností z hodin. Zajímá mě komunikace a spolupráce s jednotlivci. Na naší škole obecně nedáváme známky bez souvislostí,
bez vysvětlení.
