Dostat se z traumatu a začít tvořit svůj život. Dámský klub pomáhá uprchlicím nalézt sílu

Na evangelické faře na pražských Vinohradech je dnes rušno. Postarší vznešená budova na Korunní ulici se každé čtvrteční odpoledne stává útočištěm pro Café Žinku, sdružení dobrovolnic, které už více než rok pomáhají Ukrajinkám a jejich rodinám, aby se v Praze cítily bezpečně. Žinka znamená v ukrajinštině žena a skutečně jde převážně o dámský klub.

Usměvavá Olja má tentokrát službu v kuchyňce a vaří pro všechny soljanku - polévku, která je typická pro ruskou, ale třeba i finskou kuchyni. „Jsou tam různé druhy masa: uzená klobása a kuřecí maso, ale také kyselé okurky, olivy, celer, mrkev, kus citronu a majonéza. A samozřejmě sůl,“ vysvětluje mi ochotně lámanou češtinou.

Podávají se také chleby s pomazánkou a jablečný koláč, který na rozdíl od tradičního českého neobsahuje skořici, ale je v něm hodně másla a smetany. Polévky a dezerty tu ke čtvrtkům patří, protože řada ukrajinských žen nemá na ubytovně možnost si uvařit či upéct. Tady se u trouby a sporáku střídají a vyměňují si svá kuchařská tajemství a zvyky. Společně se dokonce chystají vydat kuchařku. Nejde ale zdaleka jen o jídlo.

V hlavní hale je několik stolů. Psycholožka Tania právě u jednoho z nich dokončuje sezení se zhruba desítkou Ukrajinek různého věku. Dnešním tématem je strach a to, jak se s ním vyrovnat. Tania vede psychologické kruhy v ukrajinštině, sama utekla loni v únoru do Česka z rodné Oděsy. Dosud prý neměla čas o sobě víc přemýšlet a ještě se „nedoplakala“, jak říká. Bylo potřeba nejdřív zařídit praktické věci. Přesně tak to popisují i ostatní ženy, které do Žinky docházejí. Sezení s Taniou jim pomáhá se vypovídat, aby šel jejich bol ven. „Tyhle krásné ženy nás nakrmily a pohladily,“ dodává s vděkem postarší žena a pohlédne při tom na dobrovolnici Věru, která sedí vedle mě.

Věra Roubalová Kostlánová je mezi lidmi pracujícími s uprchlíky legendou. Lidem, kteří utekli před válkou, se věnuje více než dvě desítky let především jako psychoterapeutka. Hned po vzniku Café Žinka se pokoušela ženám z Ukrajiny nabídnout i psychologickou pomoc, ale zpočátku prý nebyl čas si povídat, bylo potřeba rodinám spíše pomoci s  ubytováním, školou pro děti, prací, učením základů češtiny. Pak teprve přišel čas na terapii.

Podle Roubalové Kostlánové je to nyní, po více než roce války na Ukrajině, pro ženy žijící u nás psychicky ještě náročnější než na začátku. „Dosud tyhle ženy čekaly, že se něco stane, ale najednou uplynul rok a nic se nezměnilo. Ony nevědí, jakou mají perspektivu, co bude s jejich dětmi, navíc se třeba dlouho neviděly se svými rodiči, kteří často zůstali na Ukrajině,“ vypráví Roubalová Kostlánová pro Heroine.cz. Přiznává, že je rozdíl, když se některé z nich rozhodnou, že v Česku zůstanou. Mají aspoň nějakou jistotu.

Ani jejich situace se ale podle ní příliš nezlepšila, stále tady dělají převážně nekvalifikované práce, přestože doma byly třeba špičkami ve svém oboru. I ukrajinské psycholožky jako Tania, které bezplatně nabízejí pomoc svým krajankám a jimž Věra dělá supervizi, by se prý potřebovaly zapojit do zdejších stáží a získat kvalifikovaná místa i u nás. „Víte, my Češi se dokážeme nadchnout, ale moc dlouho nám to obvykle nevydrží. Vzpomeňme si na rok 1968 a na nadšení, které bylo do roka pryč, a nastalo dvacet let normalizace,“ uzavírá Roubalová Kostlánová.

Po psychologickém sezení následuje neurografika, kterou vede šamanka a astroložka Julia. Zjednodušeně řečeno jde o překonávání traumatu za pomoci kresby. Ženy u stolu se snaží umělecky vyjádřit svůj strach, tedy emoci, kterou zpracovávaly na předešlém sezení s Taniou.

Obě terapeutická sezení na sebe záměrně navazují, dodává Julia. Tím, že ženy dávají pocitům barvy a tvary a spojují je, tak podle ní i v mozku vytvářejí pozitivní spoje, budují mosty a vytvářejí cestu ven z nějaké situace. „Všimněte si, že v přírodě neexistují zcela rovné čáry a hrany, ale zaoblení. To je podstatné i pro neurografiku,“ dodává žena s ruskými a španělskými kořeny a já sleduji, jak jejím svěřenkyním pod rukama vznikají barevné obrázky plné vlnovek a kruhů. Čtrnáctiletá Violeta dorazila do farního sboru přímo na tohle sezení. Chodí sem pravidelně. „Pomáhá mi to se odreagovat od stresu, který teď třeba zažívám s přijímačkami,“ usmívá se, zatímco pomalu všichni přecházíme ke stolům s jídlem.

Žinka vznikla loni počátkem března, v horečnatých dnech krátce po invazi Ruska na Ukrajinu, a to z iniciativy Jany Hradilkové a jejích kamarádek, kolegyň a přítelkyň. Své prostory poskytla zdarma spolumajitelka vinohradské kavárny Javánka, Juanita Kansil. Ta se sice chystala oblíbený podnik už zavřít, protože jí ubývaly na jeho chod síly, ale snaha pomáhat ukrajinským uprchlíkům ji přiměla k tomu, aby na čas ještě poskytla tento prostor jako zázemí. Postupně zde začala vznikat dobrovolnická komunita, v níž působila třeba spisovatelka Petra Hůlová nebo dokumentaristka Eva Lammelová.

„Poprvé jsme se sešly loni 7. března, bylo nás tak patnáct, dvacet. Rozhodly jsme se uskutečnit model kavárny, která znamená především dárek odpočinku a možnosti sdílet a zorientovat se v nové situaci,“ vzpomíná pro Heroine.cz zakladatelka Café Žinky Jana Hradilková.

Pro Hradilkovu rozhodně nejde o první projekt pomoci. Zásadní zkušenost s válkou a uprchlíky získala zakladatelka Žinky na konci minulého století, kdy zuřila válka na Balkáně a vypukla ta v Čečensku. V témže roce Hradilková málem přišla o své nejstarší dítě. „Nikdy na ten den nezapomenu – zrovna jsme v gender studies připravovaly v součinnosti s ženami na Balkáně debatu o tom, co se stalo v Kosovu a Bělehradu, když mi volala dcera a řekla mi, co se stalo. Syn byl dvacet minut pod vodou. Naštěstí se posléze stal zázrak a nehodu přežil. Tato extrémní situace, kdy se spojily absolutní úzkost, dar zázraku a kontakt s válečnou situací, mi přeskupila priority. A ovlivnila moje následné aktivity,“ vzpomíná.

Stejně jako prošly proměnou ženy, které před více než rokem utekly do Česka z Ukrajiny, proměnila se i jejich role v Café Žinka a svým způsobem i spolek samotný. Zatímco českým dobrovolnicím pozvolna docházejí síly, aktivitu přebírají samotné Ukrajinky. „Žinku chceme zase posunout dál a víc do ní zapojit právě ženy z Ukrajiny a jejich rodiny – spontánně o tom mluvím jako o dámském ukrajinsko-českém klubu,“ usmívá se Hradilková. „Já se snažím vkládat sem různé inspirace, o kterých vím, že je baví a zajímají – například zpívání písniček ze zapomenutých sborníků s naším dívčím sborem nebo oslovuji kamarádky, které se věnují různým rukodělným činnostem. Paralelně a propojeně taky fungují v součinnosti s komunitou aktivních Ukrajinek různé solidární sbírky a aktivity – v zimě například šití zateplovacích bederních pásů a výroba zákopových svíček, teď sbírky léků a triček do polních nemocnic. Poznala jsem spoustu velmi schopných a silných žen, což je motivující.“

Hradilková, přiznává, že i ona sama musela s pomocí ubrat. Letos v dubnu si ze strachu z vyhoření naordinovala vlastní „karanténu“, protože si potřebovala odpočinout. „Dělá mi radost, že vytvářím prostor pro ostatní, kde se věci dějí, ale už moc nezbývá kapacita na hospodaření s prostorem osobním. Ale vyvažuje to radost nad tím, že Žinka je proces, který neleží jen na mých bedrech, a nastala už doba, kdy komunita sama vytváří to, co potřebuje. My jim jen daly prostor, kde si mohou vyzkoušet to, co v nich je,“ uzavírá s úsměvem vyprávění o příběhu jedné pomoci, která zdaleka nekončí.