Drogy, vězení a nový začátek. Veronika kdysi v hádce zabila muže, nyní znovu buduje svůj život

Když jsme se domlouvaly na rozhovoru, říkala jste, že vstáváte denně ve dvě ráno. Proč tak brzy?

Prodávám v kantýně tady u nás ve fabrice. Otvíráme v pět, když chodí lidi z noční. A předtím musím obložit housky, ohřát sekanou a párky, osmažit klobásy… Ještě jsem si nezvykla. Nevstává se dobře. Ale je to práce s lidma, mě to baví. Mám je ráda.

Je skvělé, že mám práci, předtím jsem ji dlouho hledala. Problém je, že jsem byla ve výkonu trestu, a když máte zápis v trestním rejstříku, tak se práce blbě hledá. Já měla štěstí i v tom, že jsem kápla na skvělého vedoucího. Řekla jsem mu všechno, tak jak to je. A on to vzal a ještě si ze mě dělá srandu: „Nezabijete mě za to, že vám tady nechám špinavý nádobí, že ne?“

Domácnost plná strachu

Co se tedy stalo, že to skončilo vězením?

Vezmu to od začátku. Od tří let jsem vyrůstala s maminkou a s nevlastním tátou. Bylo mi asi sedm, narodil se bráška a táta začal pít. Mlátil mamku i mě, já utíkala k babičce, maminčině mámě, ale když babička umřela, neměla jsem kam jít a začala jsem prostě utíkat z domova.

Jak se cítí dítě, které tohle prožívá?

Základní pocit byl bezbrannost. Já jsem se i sebepoškozovala, bylo to uklidňující. Jak jsem dostala špatnou známku ve škole, tak mi táta často nadával: „Ty seš debil, seš k ničemu. Seš kurva jako máma.“ Když jsem viděla svoji krev, uklidnilo mě to, protože jsem se potrestala.