Ženy, práce, peníze
Na proražení s tak složitým tématem, jakým jsou rozdíly v odměňování žen a mužů, je potřeba pořádná šarže. A tou Lenka Simerská je. Vede projekt „rovná odměna“ na ministerstvu práce a sociálních věcí a založila také síťovací platformu Libushe, motivující ženy ke vstupu do politiky a veřejného života.
Jak dlouho se zabýváte nerovnostmi v příjmech žen a mužů?
Šest let to dělám naplno na ministerstvu, ale i předtím to byla součást mé analytické a konzultační práce. Je to téma, které se mi prolínalo od začátku vším. Už před dvaceti lety jsem zkoumala kariérní dráhy lékařů a lékařek a jednoznačně se ukazovalo, jak podceněná je ženská práce. A moc se toho od té doby bohužel nezměnilo.
Proč jste se tématu rozhodla věnovat na ministerstvu? Může vůbec stát něco takového ovlivnit?
Určitě může. Když jsem viděla výběrko na pozice projektu, hned mě to vtáhlo. Řekla jsem si – tohle je příležitost opravdu něco změnit, nově nastavit. Když uděláte analýzu a poradenství pro firmu nebo nastavíte politiku rovných příležitostí v nějaké instituci, napíšete zprávu nebo někoho proškolíte, je to všechno moc potřebné, ale neděláte systémovou změnu. Jsou to izolované zásahy a efekt může být časově omezený a vázaný na konkrétní lidi. Roky jsem stále někam psala, co vyplývá z výzkumů a co je potřeba udělat. A tady se ta možnost konečně otevřela. I když jsem si neuměla představit, co to je, pracovat na ministerstvu, chtěla jsem u toho být.
Působíte hodně dynamicky, nenaplňujete stereotyp úřednice. Spíš bych vás popsala jako sociální inovátorku a průkopnici.
No, já jsem spíš pravý opak úřednice. Mám ráda ukotvené postupy, pořádek a kvalitní podklady, ale když se ukáže, že je na věc potřeba jít jinudy, než jak říká nějaký pokyn, prostě se tou cestou vydám, vysvětluju a otvírám dveře. Ale lidi, kteří si hlavně nechtějí přidělávat práci, jsou všude. Musím říct, že jsem za tu dobu ztratila řadu předsudků o státní správě. Od přírody jsem síťovací typ, baví mě propojovat světy – byznys, stát, neziskovky, akademii, média, odbory. To jsou moje vody.
Co vás v práci nejvíc štve?
Když někdo opakuje už řečené, jenom aby to od něj nebo od ní taky zaznělo. To mě bere čert, strašně to zdržuje. Taky mi vadí, když se nedává kredit člověku, který je autorem nebo autorkou myšlenky, ale třeba tomu, kdo to řekl poslední nebo kdo je zrovna v alfa pozici.
Kdo je Lenka Simerská
Socioložka a expertka na trh práce a rovné příležitosti. Postavení žen ve společnosti se věnuje dvacet let, řídí systémový projekt Rovná odměna, který nastavuje proces snižování nerovného odměňování mužů a žen v ČR. Ráda píše, moderuje a koučuje. Na to všechno by chtěla mít víc času. Je městskou zastupitelkou a členkou expertních skupin a poradních orgánů. A v paralelním vesmíru je selkou na permakulturním eko statku.
Není to ženské téma?
Určitě je, ženy se s tím setkávají mnohem častěji. O uznání expertizy se musí víc snažit. Nebo jako žena něco říkáte, ale slyšet je to až ve chvíli, kdy to zopakuje nějaký muž. Mám zážitky, kdy se mi odborníci snažili vysvětlit, že rozdíly v odměňování neexistují a ať to nejdřív spočítáme, a mávali pojmy ze statistiky prvního semestru. Když jsem ukázala, jaké máme výpočty a jakou mám kvalifikaci, sice zbrzdili, ale ego málokomu dovolí říct pardon, máte pravdu.
Co se stalo s rozdílem v odměňování žen a mužů za tu dobu, co ho řešíte?
Za těch šest let se snížil průměrný rozdíl. Dneska průměrná žena vydělává o 16,4 % méně než průměrný muž, tehdy to bylo 22 %. Takhle to vypadá jako super vývoj, jenže je to mnohem složitější. Když řeknu, že čtyřicetiletá inženýrka potravinářství, klíčová profese, ve firmách o 50 až 250 zaměstnancích v Praze vydělávala za loňský rok mezi 55 503 Kč a 62 115 Kč hrubého a kolega muž ve stejné kategorii začínal na 75 587 Kč a končil s 83 056 Kč, už to zní úplně jinak. A přitom to spadá do stejného zlepšujícího se průměru. Proto jsem se začala od vysvětlování souhrnných čísel odklánět a mluvím o konkrétních situacích.
To je velký rozdíl. Proč to tak je?
Konkrétně tenhle příklad je rozdíl 25 % v průměrech. Ale už v šestadvaceti letech je rozdíl 17 %, to znamená na peníze 10 tisíc. Pak to dál roste a vrcholí v padesáti letech, kdy už je rozdíl 27 %. Příčiny vždycky spočívají ve specifickém mixu a je potřeba se dívat opravdu na konkrétní kategorie. U téhle bude hrát roli, že si už při nástupu řeknou mladé vysokoškolačky méně. A nedozvědí se to, protože nemáme žádnou základní transparentnost v odměňování. Pak tolik netlačí na mzdový růst a automaticky jim přidáváno také není v takové míře – čeká se, že půjdou na mateřskou. Na rodičovské jsou většinou nejméně tři roky. Když mají další dítě, tak i víc. Většinou při tom nejsou s prací v kontaktu. Když se vrátí, kolegové jsou mzdově jinde a firma taky. Ony ale nastoupí za stejné peníze, jako měly, když odešly, a navíc se musejí znovu vypracovat na bonusové složky.
Není to ale logické? Když je žena doma s dětmi, prostě jí ujede vlak…
Ujede jí čistě ta doba, po kterou byla mimo práci. Vrátí se a stejně jako každý nováček se musí zaučit, načerpat aktuální postupy, projít školeními a podobně. Když to všechno zvládne, není důvod, aby mzdová díra zůstala, natož aby se prohlubovala. Tak vysoké rozdíly v pětačtyřiceti letech už nevysvětlíte pár lety na rodičáku. Individuální výkon nikdy nebude na jedné pozici tak moc rozdílný, že by pro všechny ženy dělal minus 20 tisíc korun na výplatě.
Vyřeší to víc školek?
Určitě potřebujeme víc dostupné péče pro děti. Řada žen by se ráda vracela dřív, na to máme data. Ale to nestačí. Je potřeba odkrýt karty v té hře odměňování. Aby ženy nedoplácely na to, že nevyjednávají a nemají nastavenou hodnotu své práce stejně vysoko jako muži. Musí začít platit, že měřítkem je výkon a hodnota konkrétní práce pro firmu.
Co je váš motor pro tuto práci?
Povedlo se zvednout vlnu zájmu o tohle téma a to mě baví. Ještě zdaleka nejedeme na jejím vrcholu, je tam pořád hodně rezerv. To mě motivuje. Teď třeba konkrétně řešíme, jak jako stát uchopíme právě onu transparentnost a jak ji vysvětlíme, aby se z ní nestal strašák. Neznamená to totiž, že si všichni uvidíme do peněženky, jak se někteří bojí. Nacházím si v tom taky vlastní témata a přesahy. Momentálně mě zajímá, jak to udělat, aby se ženy víc podržely navzájem, podpořily jedna druhou pro lídrovské pozice, dodávaly si sebevědomí a přitom nehnaly jedna druhou k vyčerpání. Nebo téma peněz jako sebehodnoty – jak se snižuje vědomí vlastní hodnoty a promítá se do sebeocenění a výdělku. Vůbec mám nastřádáno spoustu příběhů na téma „ženy, práce, peníze“. Stálo by za to je ukázat světu. Teď jen přemýšlím, kdy a jak.
