Zuzana Čaputová se už nechce ucházet o křeslo slovenské prezidentky. Nikomu nic nedluží
Padesátiletá právnička, jedna z nejvýraznějších tváří zemí postkomunistického bloku, ohlásila, že do boje o prezidentský palác podruhé nepůjde. Zařadila se tak po bok hned několika významných globálních a úspěšných političek, které v poslední době opustily politickou dráhu.
Skutečnost, že se Čaputová rozhodla znovu neucházet o pozici slovenské prezidentky, vzbudila řadu různých reakcí. Někteří lidé jejího rozhodnutí litují, jiní jí ho zase vyčítají s odkazem na prohlubující se krizi slovenské demokracie, kterou Čaputová ‒ podle nich – dosud alespoň částečně napravovala a vyvažovala. Další označili její rozhodnutí za svého druhu zbabělost a projev slabosti.
Silné emoce vůči kroku Zuzany Čaputové jsou pochopitelné. Zároveň si musíme uvědomit, že ona sama nikdy neslibovala, že se o mandát bude automaticky ucházet znovu. Navíc coby žena to měla v politice násobně složitější, touha po změně kariérní dráhy je tedy legitimní. V konečném důsledku se jedná o rozhodnutí zralého a dospělého člověka, které nelze brát jako projev slabosti, ale naopak: jako projev osobní a politické síly. Na něco takového ale nejsme zatím tak úplně zvyklí. Minimálně ne v prostředí nejvyšší politické elity.
Mezi nejznámější odchody patří bezpochyby rezignace Jacindy Ardern, bývalé novozélandské premiérky a předsedkyně labouristické strany. Ardern svou rezignaci zdůvodnila mimo jiné potřebou trávit více času s dcerou a partnerem. Podobný příběh se váže také k bývalé skotské premiérce Nicole Sturgeon. Práci ve vládě označila za těžkou a neúprosnou a při odchodu z úřadu uvedla, že nepovažovala za správné pro zemi ani pro Skotskou národní stranu, aby ve funkci pokračovala. Mluvila také o nedostatku soukromí a brutalitě politického života.
„Útoky byly mimořádně nevybíravé“
Čaputová za sebou nechává výraznou politickou stopu. Stala se první ženou v čele Slovenska. V době nástupu jí bylo čtyřicet pět let, tak mladý člověk ještě v Prezidentském paláci neusedl. Příběh rozvedené matky, právničky z neziskové organizace a občanské aktivistky zněl na postkomunistické poměry až neuvěřitelně a v lecčems nás inspiroval a ještě bude. Jenže výkon takové funkce, zvláště ujme-li se jí žena, na sebe váže i mnoho traumatických zkušeností, které bychom neměli odbývat lapidárním prohlášením, že brutalita a související výhrůžky prostě k politice patří. Všechno má totiž své meze a Zuzana Čaputová na ně narazila.
Zdroje blízké prezidentce uvádějí, že čelila opravdu agresivním útokům. Dlouhodobé výzkumy ostatně ukazují, že ženy se v politice potýkají s mnohonásobně větší zátěží. Agresivita vůči političkám se často nese v hrubě sexistickém duchu, výhrůžky mají podobu explicitního násilí, útočí se na nejzranitelnější místa, mezi které se samozřejmě počítají děti a rodina, pokud je politička má. Pokud ne, i to samozřejmě „něco“ značí a lze to zneužít proti ní. Často se tak stává, že u žen političek je všechno špatně: od vzhledu přes vystupování k tomu, kým vlastně jsou.
Útoky na vzhled se samozřejmě nevyhnuly ani Čaputové. Často šly ruku v ruce se znevažováním kompetencí, kdy byla coby žena neustále zpochybňována ve své politické roli. Někteří lidé ji chodili obtěžovat před dům, výpady se dotýkaly i jejích dcer. S tím, jak se posilováním Roberta Fica i extremistických stran slovenská politická situace vyostřovala, změnila se navíc i dynamika veřejné debaty směrem k Čaputové. Prezidentce se tak dostávalo úplně bláznivých označení: mluvilo se o ní jako o zahraniční agentce, která nechrání svůj stát, jako o člověku placeném Sorosem, jako o někom, kdo kvůli podpoře Ukrajiny odmítá mír. Podobnou zkušenost řada žen ve veřejném prostoru zná až moc dobře a ustát ji je někdy nadlidský úkol.
Jedna Čaputová za všechny
Politoložka Lenka Hrbková z brněnské Fakulty sociálních studií spatřuje v předčasných odchodech žen na nejvyšších pozicích nový trend. „Ve všech medializovaných případech vysoce postavených političek, které předčasně ukončily kariéru, se zmiňuje také množství a povaha nenávistného obsahu, kterým musejí politicky či jinak aktivní ženy čelit ve veřejném prostoru. Jedná se o globální problém,“ vysvětluje Hrbková.
„Data z celé řady zemí ukazují, že političky čelí nenávisti častěji než politici-muži. Ačkoliv úroveň nenávistného či neslušného obsahu na sociálních sítích se zvyšuje celkově, útoky na veřejně aktivní ženy mají specifický charakter. Nenávistný obsah, se kterým se potýkají, je nejenom viditelnější, je i kvalitativně jiný než útoky na jejich mužské kolegy. Tento typ rétorického násilí na ženách v politice jednoznačně poškozuje reprezentaci žen, jelikož odrazuje ženy od většího zapojení do politiky,“ říká politoložka. Podle jejího mínění ukončují kariéry zajímavé a nadějné političky, což může demobilizovat další adeptky, které by vstup do politiky zvažovaly.
Zuzana Čaputová odchází možná přece jen nečekaně. Vše nasvědčovalo tomu, že by mandát obhájila. Pokud ovšem někoho rozčiluje, že si Čaputová „dovolila“ odejít, měl by se především se zamyslet nad toxicitou politického prostředí a postavením žen ve ve veřejném prostoru jako takovém. Čaputové gesto nijak nevybočuje z jejího způsobu vládnutí. Je totiž skrz naskrz lidské. Stejně jako politika, kterou se navzdory mnoha překážkám pokoušela realizovat. Že neustála prostředí plné ostrých loktů a osobních urážek, jí těžko vyčítat. Nejde totiž vůbec o osobní selhání současné slovenské prezidentky ani jejích světových politických kolegyň, ale o symptom doby a prostředí, v nichž se političky musejí pohybovat.
