Nejvíc mě baví kalhoty, říká módní návrhářka Kateřina Geislerová

Velké módní domy a značky nás zahrnují mezisezonními kolekcemi, klimatické změny stírají rozdíly mezi ročními období. Pracuješ ještě na principu letních a zimních kolekcí?

Je pravda, že dnes dvakrát do roka nechystám kolekci, kterou bych pak představila na přehlídce. Spíš se snažím pracovat průběžně a svým zákaznicím představuji svoji práci prostřednictvím fotokampaně. Modely vytvářím celý rok a vedle konfekce se věnuji i tvorbě takzvaných unikátů – jsou to originální modely, které dělám z už hotových kousků z pánského šatníku. Pracuji s nimi jako sochař – měním jejich tvar na krejčovské panně, vymýšlím nové detaily a přizpůsobuji je ženské siluetě. Je to ta nejkreativnější a nejsvobodnější práce. A některé detaily z ní potom použiji pro svou konfekční řadu. Vedle toho vytvářím také večerní nebo svatební šaty na zakázku.

Studovala jsi návrhářství v Pařiži a otevřela jsi tam i svůj první butik. Jak tě ovlivnila?

Prožila jsem v Paříži nádherné a nabité roky. A taky velmi náročné. Plně jsem se věnovala práci, všechny koníčky a volný čas šly stranou. Ale hrozně mě to bavilo, byl to každodenní adrenalin. Vystudovat návrhářství se možná dá za pár let, ale na to, abyste v oboru excelovali, potřebujete mnohem delší dobu. Já se chtěla naučit všechno perfektně, hlavně dokonale ovládnout krejčovské řemeslo i střihy. Založila jsem značku, vybudovala si klientelu, ale pořád jsem se musela a chtěla učit.

To by ostatně člověk měl dělat pořád, a tak jsem se před třemi lety například rozhodla zkusit navrhovat svetry. Poptala jsem malé italské pletařské firmy, které byly ochotné přijmout moji malosériovou zakázku, a propadla kouzlu kašmíru a rukodělné pletařské práci. Učím se kreslit vzory a jsem nesmírně ráda, že moje svetry mají úspěch. A teď jsem se rozhodla vytvořit vlastní řadu triček s potisky. Aby byla pro různé příležitosti, originální, ale přitom nehlásala filozofii celého života. Snažím se každý rok si v práci najít něco nového, objevit něco, co ještě neznám a neumím.

Proč jsi z Paříže odešla?

Hlavní příčinou byla ekonomická krize v roce 2008, lidé se začali bát a všude začala panovat až nevrlá atmosféra. V té době jsem si také uvědomila obrovskou sílu médií, která vyvolávala v lidech paniku. Do toho se přidaly teroristické útoky a z Paříže se stala metropole strachu. Nebylo to už to město, ve kterém mi bylo dobře. Zavřela jsem butik, ale do Paříže se pořád vracím zhruba každý druhý měsíc do svého showroomu. Ukázalo se, že mi francouzské klientky chtějí zůstat věrné a že mají o moje oblečení stále zájem. Což mi v Paříži, kde je přes tisíce designerů, přijde jako malý zázrak. 

V Praze se ti žije a pracuje lépe?

Rozhodně. Kvalita života – aspoň tedy toho mého – se velmi zlepšila. Pracuji mnohem méně, a přesto zvládám stejný nápor svého povolání. A v Praze najednou dokážu dělat i ty obyčejné věci, jako jít například jen tak na procházku, do parku. To se mi v Paříži snad nikdy nestalo. A tady mám najednou víc času žít ty malé každodenní radosti, jsem tu veselejší a šťastnější – a projevuje se to pravděpodobně i tím, že se do mých kolekcí dostaly barvy.

Co navrhuješ nejraději?

Nejvíc mě baví kalhoty a jsem taky pyšná, že moje kalhoty zákaznice milují. Je těžké sehnat dobře padnoucí kalhoty v konfekci, bez ohledu na to, jakou máte postavu. Já se střihům věnuji s velkou péčí, záleží mi opravdu na každém milimetru a jsem šťastná, když ke mně přijde žena, která mi už ode dveří říká, že má problematickou postavu, na kterou určitě nic nenajdeme, a nakonec odchází překvapená, spokojená s jedním nebo i více kousky.

Proto taky prodáváš svoje oblečení jen ve svých showroomech?

Přesně tak. Každý kus oděvu, který vytvořím, je pro mě velmi osobní záležitost. Ne že bych na něm lpěla, ale neumím si představit, že bych vytvářela oblečení jen pro někoho, koho neznám a nevidím. Velký problém současné módy je uniformita, značky se bojí, že by neprodaly dost zboží, a proto chrlí unifikované modely podle diktovaných trendů. Já si ráda se zákaznicemi povídám a oblečení jim eventuálně upravím podle jejich potřeb.

Jedním z velkých módních témat současnosti je udržitelnost. Jak moc se dotýká tvojí práce?

Pro mě to není jen „módní“ fráze, je to něco, s čím pracuji od samého počátku naprosto přirozeně. Celá moje tvorba je na principu udržitelnosti postavená. Spotřebuji vždycky všechen materiál, sázím na kvalitu, i ve zpracování, a hlavně nenutím zákaznici k rychlému nákupu, akumulaci a konzumaci. Směřuji ji k nákupu toho kousku oblečení, ve kterém se cítí svá, které se jí bude skvěle kombinovat s vlastním šatníkem, a hlavně – do kterého se zamiluje na první pohled. Ženy se ke mně vracejí, protože oblečení ode mě jim vydrží díky kvalitě zpracování a materiálu třeba i deset let – a láska přetrvá i měnící se trendy. 

Jak jsi se změnila od té doby, co jsi začínala, ty?

Především jsem se zklidnila a už nestavím práci na první místo. Určitě mě změnilo mateřství, i když je pravda, že jsem byla schopná dát dohromady kolekci na přehlídku i tři měsíce po porodu. Ale už se nechci přepínat. Konečně sklízím ovoce dlouhých napracovaných hodin a jsem v práci mnohem rychlejší. Ale možná je to proto, že prostě musím ve čtyři do školky. A ono to jde i tak. Dokonce líp. Pracuji uvolněněji, už se nehroutím, když má výroba měsíc zpoždění. Najdu prostě jiné možnosti, a to docela v klidu. Zkrátka v hlavě jsem si nastavila, že chci pracovat na poloviční úvazek, a i když to pořád u mě znamená čtyřicet hodin týdně, cítím se mnohem klidnější a spokojenější.

www.katerina-geislerova.com