Měly už dost objemných šatů a chtěly změnu. Jak ženy zahájily emancipaci svého šatníku

V roce 1851 vyšel v časopise The Lily, který vydával spolek v malé obci Seneca Falls ve státě New York, článek o tom, jak nepohodlné a nezdravé je ženské oblečení. Takové kritiky psali už římští filozofové, tento článek byl ovšem výjimečný: nenapsal jej muž, který by chtěl ženy poučovat, co a jak mají nosit, ale žena. Redaktorka Amelia Bloomer už měla dost objemných sukní a chtěla změnu.

Amelia Bloomer žila v době, která se v lecčem podobala té dnešní. Narodila se za průmyslové revoluce v roce 1818 a všude se budovala železnice, po které se proháněly stále rychlejší a silnější parní vlaky. Ze zámořských kolonií se dovážela spousta nového zboží a další chrlily domácí továrny. Lidé migrovali do měst, která se zvětšovala. Přicházela první vlna feminismu. Svět se zrychloval a měnil od základů.

Tehdejší oblékání tomu však příliš neodpovídalo. V době, kdy se Amelia narodila, ještě v evropské módě doznívalo krátké období empíru. Tuto módu známe z filmových adaptací románů Jane Austen nebo ze seriálu Bridgertonovi: jde o volné šaty přepásané hned pod prsy, rovnou sukni bez mnoha spodniček a relativně pohodlný korzet, který se moc neutahoval.

To ale vydrželo jen dvě desetiletí, než nastoupil v našich končinách biedermeier a v Anglii doba viktoriánská. Nosily se šaty s útlým pasem, pod něž patřil pevný korzet, a sukně dlouhá až na zem a podepřená vrstvami spodniček. V roce 1851, kdy Amelia napsala svou kritiku, dostoupilo nepohodlí vrcholu: nosilo se pět až sedm spodniček (vynález obručové krinolíny, která byla lehčí a lépe se v ní chodilo, přišel až o něco později), v šatech se skoro nedalo chodit, bylo v nich horko a na ulici pochytaly veškerou špínu.

Amelia Bloomer navrhla model se zkrácenou sukní a širokými „tureckými kalhotami“. Z dnešního pohledu to není zvlášť drastická změna, tehdy to ale způsobilo neuvěřitelný poprask. Kalhoty, které měly plnit čistě praktickou úlohu, se staly symbolem odporu proti „přirozené“ roli ženy. Ty, které si bloomerky oblíbily, musely snášet posměch a obtěžování. Nakonec i sama Amelia vyjádřila nelibost, že šaty odvádějí pozornost od toho, co je důležité, tedy od boje za ženská práva. Sufražetky se vrátily k běžnému oděvu, tedy dlouhým širokým sukním, aby je lidé vůbec brali vážně.

To, co před 170 lety potkalo první feministky, je běžné i dnes – žena, která chce, aby ji brali vážně, musí splňovat určité podmínky, například nemít nápadně barevné vlasy, neoblékat se příliš výstředně a neprojevovat se moc „hystericky“. K mužům je společnost shovívavější, ale ne o moc – i od nich se očekává, že se budou oblékat podle určitých pravidel. Feministky první vlny nakonec svá práva naštěstí vybojovaly, a přestože se kalhot musely ještě na nějakou dobu vzdát, semínko bylo zaseto. Dámské kalhoty se za pár desítek let, ještě před Ameliinou smrtí v roce 1894, vrátily jako cyklistické a plážové oblečení a postupně pronikaly do dalších oblastí života.

Ameliina doba nám ale nedala jen první kalhoty a viktoriánskou módu, která má spoustu fanoušků mezi milovníky historického kostýmu, protože má – navzdory dnes již neobhajitelnému nepohodlí – nezpochybnitelné kouzlo. Móda se za průmyslové revoluce poprvé stala konzumním zbožím.

Textilní průmysl hrál za průmyslové revoluce velmi důležitou roli. Oblečení se po celou historii lidstva vyrábělo individuálně: lidé si jej šili sami, nebo nechávali šít. Výroba látek byla časově náročná a většina lidí měla přístup jen k lokálním materiálům, což byly v Evropě len a vlna. Většina lidí také měla v šatníku jen pár kusů, které se snažila nosit co nejdéle.

To se s příchodem továren změnilo. Všechny mechanické a časově náročné práce, především předení a tkaní, postupně převzaly stroje. Do Evropy se dovážela bavlna ze zámořských kolonií (hlavně z Indie) a zpracovávala se v továrnách. V Británii, které Indie patřila, bylo na začátku průmyslové revoluce jen několik továren, zatímco na jejím konci – kolem roku 1840 – už jich bylo kolem tisíce.

Rychlý průmyslový rozvoj sice prospíval ekonomice, podmínky pro dělníky ale byly hrozné. Pracovalo se 12 hodin denně, běžná byla dětská práce a pracovní úrazy. Toxické barvy ničily zdraví nejen zaměstnancům, ale i lidem v okolí.

Zlevňování výroby a dopravy mělo logicky za následek i zlevňování samotného zboží. Ve společnosti se mezitím rozrůstala střední třída, která sice nepatřila ke šlechtě, ale tvořili ji lidé, kteří měli k dispozici volný čas a finance. Peníze utráceli za vybavení domácnosti, umělecko-řemeslné výrobky a módu.

Šaty se stále šily na míru, ale ženy si již mohly pořídit některý z prvních šicích strojů a koupit si módní časopis, kde si přečetly o nejnovějších trendech, a podle přiložených střihů a návodů šily nebo vyšívaly. Spousta textilního zboží – spodní prádlo, ložní prádlo, výbava do kuchyně – už se ale mohla v továrnách vyrábět ve velkém.

První šlapací šicí stroj představila firma Singer v roce 1851. Elektrické stroje jsou k dispozici už od roku 1889, ale šlapací stroje zůstávají relevantní i ve 21. století: jsou extrémně jednoduché na obsluhu, prakticky bezporuchové a nezávislé na zdroji elektřiny, takže je lze provozovat prakticky kdekoli. 

V roce 1838 se pařížským zákazníkům otevřel obchodní dům Le Bon Marché. Prodávalo se tu nejrůznější zboží do domácnosti, ale také látky a galanterie na šití, spodní prádlo, módní doplňky a konfekce všeho druhu.

Konfekce je masově produkované oblečení v univerzálních velikostech, tedy to, co dnes běžně nosíme. Když vznikla, nejprve se tak vyráběly jen věci, u nichž univerzální střih tolik nevadil, tedy především prádlo. Později přišla konfekce pro děti a pro muže, nakonec i pro ženy. Zakoupené oblečení se ale téměř vždycky upravovalo, aby svému nositeli nebo nositelce dobře padlo – někde se zabralo, někde popustilo, přidala se ozdoba podle vlastního vkusu. Úpravy konfekce byly běžné až do příchodu dnešní levné fast fashion, která svou cenou a nekvalitou zrovna neláká, abychom do ní investovali nějakou další práci.

Móda je všude kolem nás, není to něco vzdáleného, čím se zabývá jen hrstka návrhářů a celebrit. Je součástí našeho každodenního života. Někdy nás štve, jindy nám dělá radost, poskytuje nám pohodlí či možnost vyjádřit názor. Oblečením můžeme provokovat jako Amelia, nebo se přihlásit k určité subkultuře. Náš seriál o historii módy vám to potvrdí ještě mnohokrát. Příště se podíváme na přelom 19. a 20. století, kdy se načaté změny v módě rozjely na plné obrátky.