„Trénuju, jen když to můžu dělat s láskou,“ říká Jaromír Jágr

Sledujete ženský hokej?

Viděl jsem jen pár zápasů. Ženské sporty sleduji, ale hokej nijak extra.

Moje osmiletá dcera hraje hokej. Nepředpokládám, že i kdyby náhodou někdy hrála na špičkové ženské úrovni, že se tím zajistí nebo proslaví. Ženský hokej asi nikdy nebude tak populární jako třeba tenis, který se s mužským dokázal vyrovnat. Má podle vás smysl takový sport vůbec dělat?

Jde především o to, s jakou motivací kdo co dělá. Podle mě obecně nedává smysl dávat děti na sport s tím, že by se jím jednou mohli živit. Lepší je, když budou dělat něco, co je baví a co milují. Ano, v tenise je to jiné. Tam může být vidina i nějakého zabezpečení a v momentě, kdy má dítě dobře našlápnuto k možné kariéře a najednou ho to přestane bavit, tak může dávat smysl na něj krátce zatlačit, aby nepřestalo. Když ale zůstaneme u ženského hokeje, tak tam bych podporoval hlavně to, že si holka sport oblíbila a chce ho dělat.

Kdybyste měl dceru, dal byste ji na hokej?

Asi ne. Samozřejmě, kdyby si to oblíbila třeba proto, že to viděla u mě, bylo by to něco jiného.

Chcete mít děti?

Samozřejmě.

A kolik?

To nejde plánovat. Řeknete si, že chcete mít tři děti a něco se stane vám nebo manželce. Co teď? Budete nešťastný, protože po druhém dítěti žena nemůže mít další. Co dál? Rozvedete se s ní? Můžete si něco přát, ale nemůžete plánovat věci, které nemáte absolutně pod kontrolou. I v bibli je napsáno, že je blázen, kdo si dává plány. Bůh ví, co bude zítra.

Mrzí vás, že děti nemáte?

Proč by mě to mělo mrzet? Pravý čas přijde. Lidé většinou posuzují věci podle sebe a říkají si: mrzelo by mě to, kdybych teď neměl děti? A odpoví si: asi jo. Ale oni nežijí můj život, neznají můj osud, nevědí, jak to cítím. Když mi někdo tuhle otázku dá, tak tomu nerozumím, já takhle nepřemýšlím. Odpovědi máme všichni v sobě a na podobné věci bychom se druhých ptát neměli. Musíte věřit sobě – že to, co se děje, se děje z jasných důvodů. Chápu, že je spousta lidí, kteří to vidí jinak, ale za to já nemůžu.

Cílem pro mě není úspěch

Kulháte. Co se vám stalo?

Při běhu jsem si natáhnul sval na lýtku. Není to ale nic vážného. Než půjdeme 20. července na led, bude to v pohodě.

Příští rok vám bude 49 let. Budete dál hrát profesionálně?

Ano, budu pokračovat na Kladně. Nepřemýšlel jsem o tom, že bych ukončil kariéru. Určitě sezonu začnu a uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Míváte myšlenky na konec kariéry?

Rozdíl mezi mnou a většinou dalších sportovců je ten, že jsem nikdy neměl pocit, že by mě hokej přestal bavit a že mi nedělá radost. Může za to způsob mého tréninku a myšlení. Trénuji jen, když se mi trénovat chce. Samozřejmě teď nemluvím o kolektivním tréninku, který je zhruba hodinu denně. To je povinnost, tam jdu, kdy je trénink naplánovaný. Mluvím o individuálních trénincích. Nikdy jsem neměl vlastního trenéra, se kterým bych se domluvil – hele, ráno v devět jdeme. Jakmile bych to udělal, mohlo by se stát, že by se mi zrovna v těch devět nechtělo nebo bych se špatně vyspal a šel bych tam jen proto, že jsem někomu řekl, aby tam byl a tréninku bych nedal všechno. Trénuju jen v momentech, kdy se mi chce, nebo když z toho mám největší radost a jdu to dělat s láskou. Nikdy jsem se tedy nedostal do situace, že bych dělal věci, které dělat nechci nebo je dělal s odporem.

Nikdy jste neměl období, kdy vás to třeba měsíc nebavilo a vůbec jste netrénoval?

To už je pak lenost. A když jí podlehnete, tak budete tlustý, nemocný a nespokojený. I tohle mě žene kupředu, nechci takhle skončit.

Pořád vás hokej baví, proto pokračujete. Máte ale zároveň stále i sportovní ambice? Vyhrál jste nejlepší hokejovou ligu světa NHL, olympijské hry i mistrovství světa, spoustu individuálních cen. Motivuje vás třeba právě teď dotáhnout Kladno, se kterým jste letos sestoupili, zpět do extraligy?

Moje jediná motivace je být šťastný. Když je člověk šťastný, dělá věci s daleko větší radostí, intenzitou a zvyšuje šanci na úspěch. Můj cíl není něco vyhrát a tomu všechno přizpůsobit. Můj cíl je dělat věci s radostí a láskou a ty další věci se pak budou automaticky nabalovat. Když mi tedy dáváte otázku, jestli mi zbývá motivace, i když už jsem všeho dosáhl, tak odpovídám, že jsem nikdy nehrál hokej kvůli úspěchu. Hrál jsem ho proto, že ho mám rád. Je to můj život.

Ale to, že Kladno spadlo z extraligy, vám asi na štěstí nepřidává?

Musíme si uvědomit, že to je kolektivní sport, takže nerozhoduje jediný hráč a jeho myšlení. Je to navázané na ekonomiku a další věci. To, že mužstvo spadne, neznamená hned, že bylo špatné. Je tam milion faktorů, které dokáží ovlivnit, že se stane něco špatného. Kdyby měli všichni stejné podmínky, co se ekonomiky týče, pak by rozhodoval skutečně především sportovní výkon. My ale nezačínáme všichni na stejné startovní čáře. Měli jsme suverénně nejnižší rozpočet v extralize.

Co vás tedy hlavně táhne zpátky na led?

Nedávám si cíle ve formě dosažení určitých úspěchů. Když si dáte cíl něco vyhrát, dáváte si tam zároveň časový úsek, dáváte si limity. Já v ně nevěřím, limity neexistují. Když si dáte cíl něco vyhrát a dokážete to, tak už nemáte žádnou motivaci a musíte hledat nové cíle. Já je nemusím pořád měnit, hraju hokej, protože to miluji.

Bavil vás hokej, i když jste byli poslední v extralize?

Nebyli jsme celou dobu poslední, ale nakonec jsme na dno spadli. Byli jsme nováček s nejnižším rozpočtem. Každý čekal, že budeme poslední, dlouho jsme se ale drželi a hráli proti očekáváním.

Jak je možné, že Kladno hraje s nejnižším rozpočtem, když má v čele – na ledě i v zázemí – jednoho z nejlepších hokejistů všech dob?

Jeden člověk, i když si hokejem dobře vydělal, se nemůže srovnávat s rozpočty měst a velkých firem, které jsou s hokejem v jiných městech spojené. Některé týmy mají na sezonu i 200 milionů korun, což je oproti nám více jak trojnásobné. Na Kladně a v okolí není žádná velká firma, která by se sponzorstvím hokeje chtěla zviditelnit. Podívejte se třeba na Jihlavu, která v okolí také nikdy nenašla významného sponzora a extraligu nehraje. A přitom je to jeden z nejúspěšnějších týmů české historie.

Abyste zabezpečil rozpočet kladenského klubu, účinkujete i v různých reklamách. Jak moc je to pro vás nepříjemné?

Spousta lidí mi to vytýká, protože nemají ponětí, proč to dělám. A já reklamy dělám skutečně kvůli tomu, abych zajistil peníze pro kladenský hokej. Mohl bych se na to vykašlat a reklamy nedělat, ale vím, že pak by šance na přežití hokeje na Kladně byla minimální. Nevidím jinou možnost, jak shánět peníze. Kdybych to nedělal, měl bych možná klid, ale hokej by tu nebyl. Když ale vím, že za mým jménem přijdou sponzoři, tak to udělám, není to nakonec zas tak náročné. Jde o bonus za to, že si člověk vybudoval jméno.

Mít kotvu i směr

Když se vrátím přímo k vám. Jste jedním z nejúspěšnějších sportovců v české historii. Pro mnoho lidí jste legenda, idol. Kdybyste jim měl poradit jednu věc, kterou si od vás mohou vzít a zlepšit si tím život. Co by to bylo?

Odpověď má každý v sobě. Jde o to, neřídit se podle druhých, podle toho, co od vás čeká okolí. Spousta lidí je nešťastných právě pro to, že na ně někdo z okolí tlačí, že mají pocit, že neplní očekávání svého okolí. To jsou hlouposti, měli byste poslouchat jen sebe. Pokud zároveň nejste s něčím spokojený, měli byste to zkoušet změnit. Je jen otázka času, kdy přijdete na to, co vás dělá šťastným. A u toho pak zůstaňte.

Jste věřící. Jak moc vám to pomáhá v hledání životního štěstí?

Na to jde těžko odpovědět. Vždy jsem něco cítil, akorát jsem tápal a hledal. Ve 28 jsem se nechal pokřtít. Jestli je to finální odpověď, jestli je to, co mi nejvíc pomáhá, nedokážu říci. Ale je to směr, kterým jsem se vydal. V Česku když se řekne víra, tak si každý představí dědečka na oblaku, který o všem rozhoduje, a to spoustu lidí od víry odrazuje. Víra je ale hlavně o tom, věřit sám v sebe. Když někdo řekne, že nevěří v Boha, ale jen sám v sebe, tak podle mě jde o to stejné, i když o tom neví. Bůh stvořil člověka a udělal ho nejlepšího, jaký může být. Byl by tedy hřích, kdybychom sami sobě nevěřili. Když nevěříš sám sobě, tak naznačuješ, že Bůh stvořil špatného člověka.

Šlo mi o to, jestli je pro vás víra něco jako životní kotva a jestli od doby, kdy jste si ji našel, je pro vás hledání štěstí jednodušší?

Pro mě věřit v Boha znamená, že mám jasnou kotvu. Když se modlíte a chováte se podle určitých pravidel, tak vám to automaticky dává správný směr. Je to jako když někam jedete podle navigace, něco vás vede. Máte jasná pravidla. Bez víry můžete kroužit stále dokola kolem jednoho místa a zabere vám daleko více času, než se dostanete do cíle.