Dlouhý covid. Ignorujeme pacienty, kteří se nám nehodí do krámu

Ležela jsem na boku, cítila bušení vlastního srdce a poslouchala, jak mi tep probíjí až do hlavy. Brněla mě pravá ruka. Nemohla jsem se nadechnout, bolelo mě na hrudi a převalit se šlo jen s velkými obtížemi. „To je ale divná nemoc,“ říkala jsem si. Toto byly téměř každodenní myšlenky, které se mi honily hlavou během onemocnění covidem-19. Popis ale velmi dobře odpovídá i jinému a mnohým velmi známému stavu – úzkosti. Můj covid trval zhruba pět týdnů – hovoříme-li o pozitivitě. Stavy absolutního vyčerpání způsobeného nemocí přetrvávaly zhruba dva měsíce, navíc se v jistém momentě přidala úzkost.

Na počátku pandemie narostl podle studie think tanku IDEA počet lidí trpících depresí i úzkostí zhruba třikrát víc než před nouzovým stavem. Úzkost samozřejmě není způsobená pouze strachem z nemoci, ale například i příchozími materiálními starostmi. Poté, co mě během pandemie postihl jak covid-19, tak úzkost, se snažím upozorňovat na to, že obojí může mít podobné projevy.

Lidé, jejichž úzkost se točí především okolo strachu o zdraví, se během pandemie ocitají v hodně složité situaci. Na jednu stranu se všichni máme pozorovat a zkoumat, abychom mohli včas jednat, pokud budeme nemocní – zavolat doktorovi, zařídit si test, nejít do práce atd. Nemoc často začíná pozvolna, takže je dobré sledovat i drobné příznaky. Neustálé sebepozorování, které často provázejí projevy úzkosti, však může skončit právě „covidovými“ příznaky. Na rozdíl od vzácných nemocí se zde jen těžko můžeme uklidnit, že nám pravděpodobně nic není – vzhledem ke stoupajícím číslům totiž není nijak nepravděpodobné, že nemoc chytíme.

Health anxiety

Na to, abyste se báli, že vám kolabují plíce, ani nepotřebujete být covid-pozitivní. Stačí si v autobuse přečíst zprávy o zvyšujících se číslech, vedle toho někdo zakašle a vy najednou máte pocit, že se vám svírá hrdlo, bolí vás na hrudi a pravděpodobně to s vámi sekne. Nebo máte trochu rýmu, pozorně posloucháte svůj dech a hledáte v něm abnormality. Jak nervozita roste, dýchá se ještě hůř.

Lidi strachující se o své zdraví označujeme slovem hypochondři. Používám ho někdy i já, protože pomáhá odlehčit neustálou tísnivou vidinu nějaké další nemoci. Jenže hypochondři jsou také často vykreslováni jako lidé, kteří simulují nebo si z nudy něco vymýšlí. Pravda ovšem je, že strach, kteří tito lidé zažívají, je ohromný a většinou končí i strachem o vlastní život. Ne všichni navíc hned běží za lékařem – co kdyby jim potvrdil hroznou pravdu? Jiní zas do ordinací chodí neustále, ale stejně nenacházejí klid. Proto se pak jejich hlavním spojencem stává internet.

Hledání na internetu se člověk může zčásti vyhnout tím, že má nastavené dobré a důvěrné vztahy se svými lékaři. U covidu se však v prvních měsících lékařská pomoc vztahovala pouze na pacienty ve skutečně vážném stavu. „EKG máte v pořádku, krev taky, plíce máte v pořádku, už to jen dobíhá,“ slyšela jsem od doktorky na Bulovce po několika týdnech nemoci. Nedokázala mi ale říct, kdy budu negativní a kdy přestanu padat únavou, jelikož to nikdo nevěděl. Moje představivost tedy nabírala šílených obrátek a katastrofické scénáře se jen množily.

Naprosto přelomové bylo květnové svědectví britského profesora a odborníka na infekční nemoci Paula Garnera, který se potýkal s „mírnou formou“ covidu téměř dva měsíce a jeho stav se stále nezlepšoval. Do článku o takzvaných „long haul“ pacientech ho zařadil i Guardian. Lidé, kteří se nemohli uzdravit a setkávali se s nepochopením svých lékařů, zaměstnavatelů, rodiny a přátel, konečně začali pronikat do médií.

Zdraví je politické

Ukazuje se, že není vždy na místě se pohrdavě ušklíbat nad těmi, kteří se kolem různorodých nemocí srocují na internetu a vyměňují si rady. Americký kolektiv Body Politic, který se věnuje zdraví a wellnessu i v politickém kontextu, například zorganizoval už v květnu široký výzkum mapující symptomy lidí, kteří covid nemohli setřást. Výzkum, který řídí pacienti, samozřejmě nesplňuje žádané vědecké standardy, byl však alespoň vodítkem k tomu, aby se o tomto tématu začalo mluvit. Zahrnoval i covidové symptomy, o kterých lékaři v té době vůbec nemluvili, ale které se dnes již považují za relativně běžné. Čtení informací na internetu může úzkost vyvolat, mně však v době nemoci v případě Body Politic dávalo pocit, že nejsem blázen, jelikož i jiní lidé zažívají něco podobného.