Právo na život? Antipotratová revoluce jím ve skutečnosti pohrdá
Alabama, Georgia a další americké státy přijaly nebo se chystají přijmout tvrdé antipotratové zákony. Výjimky nejsou ani v případě znásilnění a incestu. Zastánci zákazu potratů se zaklínají úctou k životu, který vzniká, ale přitom opovrhují životem, který už existuje – životem ženy.
Zpočátku se to zdálo jako osamocená aktivita v úzké části politického spektra. Jenže překotný vývoj posledních dní ukazuje, že to tak není: Amerika čelí frontálnímu útoku na jedny ze základních liberálních práv. Zemí se skrz různé státy valí lavina protipotratových zákonů, které šokují svou jednoznačnou snahou vrátit legislativu do první poloviny dvacátého století.
V Alabamě není od letošního listopadu možné jít legálně na potrat. A to ani v případě, že jste obětí znásilnění nebo čekáte dítě, které má vady neslučitelné se životem nebo vzešlo z incestu. A ani v řadě jiných, méně závažných, ale pořád relevantních případů, kdy dítě z různých důvodů prostě nechcete nebo nemůžete mít. Doktorům a doktorkám, kteří by potrat přece jen provedli, hrozí odnětí svobody až ve výši devadesáti devíti let.
Pravděpodobnost, že by devítičlenný Nejvyšší soud zvrátil Roe v. Wade za pomocí hlasů nových soudců a tří jejich konzervativních kolegů, se značně zvýšila.
Podobný zákon je připravený i v Missouri. Zakazuje ženám podstoupit potrat po osmém týdnu těhotenství a výjimky dává jen v případě ohrožení života matky. Pro případ incestu nebo znásilnění ani zde potrat nepovolují.
Obdobná legislativa už prošla kongresy států Kentucky, Mississippi, Ohio a Georgia, které zakázaly potraty od okamžiku, kdy je znatelný tlukot srdce plodu. Podle lékařů je to zhruba v šestém týdnu těhotenství. Odpůrci těchto zákonů upozorňují, že v této fázi o svém těhotenství většina žen ani neví.
Trump je velmi pro život
V žádném státě ale neprošel tak drsný zákon jako v Alabamě. Není to žádná náhoda. Jeho autoři doufají, že zákon bude soudně napaden a že doputuje k Nejvyššímu soudu, který pak zvrátí zásadní rozhodnutí ze začátku 70. let, které zajistilo federální ochranu přístupu k potratu a znemožnilo jednotlivým státům prosazovat zákony, které by omezovaly potraty v prvním trimestru těhotenství.
V sobotu se k vlně zákonů vyjádřil i prezident Trump. Zastánci tvrdších potratových zákonů mohli slavit, že se v žargonu protipotratových aktivistů označil jako „velmi pro život“. Na Twitteru nicméně uvedl, že podporuje výjimky pro případy znásilnění, incestu a ohrožení života matky. V poslední dekádě byl ve svém konzervativním postoji k potratům neochvějný (ovšem ještě v roce 1999 tvrdil, že je pro právo žen na potrat). Několikrát šířil i dezinformace o zabíjení novorozeňat těsně po porodu.
Případ Roeová versus Wade
Norma McCorveyová, matka dvou dětí, žádala v roce 1970 v Texasu o potrat. V žádosti uváděla, že počala při znásilnění. Přerušení těhotenství se nedomohla, ani u soudu. Po sérii odvolání se případ dostal k Nejvyššímu soudu USA, který po třináctiměsíčním rozhodování sedmi hlasy proti dvěma rozhodl, že protipotratové zákony v jednotlivých státech jsou protiústavní. Podle rozhodnutí je čtrnáctým dodatkem americké ústavy garantováno právo na soukromí, které chrání i svobodu těhotné ženy rozhodnout o přerušení těhotenství. Toto „právo na soukromí“ ale zároveň Nejvyšší soud omezil: v prvním trimestru těhotenství záleží jen na rozhodnutí ženy samotné, v druhém můžou jednotlivé státy potraty regulovat a ve třetím téměř zakázat, s výjimkou pro případy, kdy je ohrožen život matky.
Norma McCorveyová (v době procesu vystupovala pod „krycím jménem“ Jane Roeová) nakonec své třetí dítě porodila a nabídla k adopci. Procesu se osobně neúčastnila a později prohlašovala, že byla jen „pěšec“ v partii, kterou hrály dvě mladé ambiciózní „propotratové“ právničky, které chtěly dostat k soudu texaský protipotratový zákon. V osmdesátých letech se veřejně přidala na „pro-life“ stranu, kritizovala rozhodnutí Nejvyššího soudu a přiznala, že znásilnění si vymyslela; pravým důvodem pro potrat prý bylo, že byla nezaměstnaná a trpěla depresemi.
Rozsudek Roeová vs. Wade (Henry Wade zastupoval ve při stát Texas) je dodnes tématem vášnivých debat, jeho odpůrci obviňují tehdejší členy Nejvyššího soudu ze soudcovského aktivismu. A jak přiznávají autoři nových protipotratových zákonů (jmenovitě třeba předseda alabamského senátu Will Ainsworth), jejich cílem je právě revize tohoto rozsudku.
Důležitější než prezidentovy tweety jsou dva soudci, které dosadil k Nejvyššímu soudu: Neil Gorsuch a Brett Kavanaugh. Oba jsou spíš konzervativní a pravděpodobnost, že by devítičlenný Nejvyšší soud zvrátil verdikt Roe v. Wade za pomocí jejich hlasů a tří jejich taktéž konzervativních kolegů, se značně zvýšila.
Konec Roe v. Wade neznamená, že by ve Spojených státech byly najednou zakázány potraty. Rozhodovací pravomoci by přešly z federální úrovně na jednotlivé jednotlivých států. Některé státy proto ve své legislativě upevňují práva na potraty. Kansaský nejvyšší soud například nedávno rozhodl, že ústava státu toto právo ženám zaručuje. A opačně orientované státy svou legislativu chystají opačně.
Zmíněná Alabama patří mezi státy, ve kterých je protipotratový sentiment nejsilnější – souhlasí s ním tři pětiny obyvatelstva. V Georgii nebo v Ohiu, kde podobné protipotratové zákony také prošly, je společnost rozdělena rovnoměrněji. Na úrovni celých Spojených státu je stále drtivá většina populace pro zachování možnosti potratu v prvním trimestru.
Senátorky Elizabeth Warrenová a Kirsten Gillibrandová, které obě kandidují na prezidentku, minulý týden navrhly legislativu, která by fungovala jako záplata za potenciální převrácení Roe v. Wade. Pokud by se senátorkám podařilo takový zákon prosadit, jeho životnost by nebyla natolik závislá na rozložení sil u Nejvyššího soudu.
Represe bez alternativy
Při pohledu na vlnu restriktivních zákonů se kdekomu vybaví dystopický román Margaret Atwoodové Příběh služebnice, který proslavil stejnojmenný seriál streamovací platformy Hulu. Už v minulosti využívaly aktivistky pro své protesty seriálovou symboliku – především rudobílé obleky Služebnic. Jenže abychom si byli schopni představit, co se všechno se zaváděním tvrdě omezujících zákonů pojí, není třeba chodit k fikční tvorbě.
K podobně tvrdým opatřením se nejčastěji uchylovaly diktátorské režimy: slavný byl zákaz potratů v Sovětském svazu, který v roce 1936 nařídil Stalin a vrátil tak zemi o šestnáct let zpět (V roce 1920 byl totiž podobný zákon zrušen Leninem s argumentací, že by žádná žena neměla donosit dítě proti své vůli. Na tu dobu to byl nevídaně progresivní přístup.) V SSSR tak po dvacet let docházelo k úmrtím těhotných žen, které musely absolvovat nelegální potraty, narůstal počet osiřelých dětí, které mnohdy bývaly drastické a bolestivé smrti svých matek svědky.
Obzvlášť kruté to bylo během druhé světové války: ženy, které byly samy a na sociálním dně, se musely uchylovat k prostituci a počet nelegálních potratů rostl. A s ním i počet zbytečných úmrtí nebo mrzačení a dětí, které zůstávaly na ulicích nebo přežívaly v ústavech. K opětovné legalizaci potratů došlo v SSSR až po Stalinově smrti.
Podobné to bylo v Rumunsku, které bylo – s typickým argumentem, že je potřeba zvýšit počet obyvatel – jednou z nejpřísnějších zemí v Evropě. Ceaușescův režim sice skutečně nejprve zvýšil porodnost, ale cena byla vysoká. Co rumunské ženy zažívaly, mrazivě popisuje slavný film Cristiana Mungiua 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Scéna, ve které jedna z hlavních hrdinek nese mrtvý plod v tašce, patří k nejdepresivnějším filmovým obrazům historie.
Rumunský experiment
Analýza pro Foreign Policy uvádí, že když v Rumunsku začal platit zákon potratů, porodnost se v následujícím roce zvedla z 1,9 na 3,7 dítěte na ženu. Brzy ale následoval pokles, protože ženy našly jiné cesty, jak se dostat k interrupcím. Pro ženy s kontakty na Západ nebo s dostatkem peněz to znamenalo úplatky anebo léky pašované z Německa, pro chudší pak cokoliv, co poskytly domácí zdroje nebo černý trh.
Do roku 1989 zemřelo přibližně 10 000 žen na následky neodborně provedených potratů, mateřská úmrtnost se zvýšila dvakrát a v sirotčincích a dětských domovech skončilo 170 000 dětí.
V případě Alabamy je obzvlášť závažné, že stát zakazuje pod hrozbou vězení svým občankám dokonce i absolvovat potrat v jiném státě USA. Nejde o konzervativní názory, ale prostě o co nejdrsnější aplikování krajně fundamentalistických postupů, bez ohledu na jejich dopady a bez nabídky jakéhokoli jiného řešení.
Touto optikou se ženy redukují jen na biologickou funkci rozmnožovat se, aniž se jakkoliv diskutovaly obecné sociální nebo materiální podmínky, ve kterých pak ony vnucené děti vychovají. Amerika přitom patří k sociálně nejméně prostupným zemím na světě. Absence veřejného zdravotnictví nebo vzdělávání, velké rozdíly mezi periferií a centrem, přetrvávající rasová segregace a velké sociální rozdíly mezi chudými a bohatými jsou ale s otázkou rodiny spjaty mnohem víc než právo na potraty.
Není překvapivé, že způsob, jakým tvrdé zákony na ženy dopadnou, se bude lišit podle jejich společenského statusu. Tři čtvrtiny amerických žen uvádějí jako jeden z důvodů pro potrat svoji špatnou ekonomickou situaci. A tu žádný zákaz interrupce nikdy nevyřeší – naopak ji prohloubí.
Alabama v oblasti rodinné politiky už dlouhodobě praktikuje další vysoce brutální opatření: je to stát s dvojnásobně vyšší kojeneckou úmrtností, než je americký průměr, a úmrtnost matek se tu vůbec nezaznamenává. Proč? Stát ženám a dívkám neumožňuje žádnou dostupnou prenatální péči, garantovaná zdravotnická péče pro nastávající matky neexistuje.
Zároveň se v Alabamě téměř šestnáct procent dětí dává k adopci, ale opatrovníci na ně nemůžou čerpat žádné finance. A v neposlední řadě se žena nemůže odstěhovat s dítětem bez souhlasu otce a otcova práva jsou zde téměř nedotknutelná bez ohledu na to, co dělá.
Není to nic příjemného
Vedle nejzávažnějších okolností – typicky znásilnění nebo incest – by nemělo být těžké pochopit a přijmout i jiné důvody, které k potratům vedou. Někdy to může být pocit vlastní nevyzrálosti, jindy vědomí nefunkčního vztahu anebo strach, že dítě jednoduše neuživím. Legitimní je ale cokoliv, i to, že dítě úplně obyčejně nechci.
Žena mizí za dveřmi kliniky, podpíraná „pro-choice“ dobrovolnicemi. Jakou alternativu vlastně protipotratoví aktivisté této ženě i ostatním nabízejí?
Mělo by nás naopak zajímat, jak – při zachování základních lidských práv na určení své budoucnosti a nakládání se svým tělem – nastavit podmínky, aby k potratům docházelo co nejméně. Nebo jak rodiče, kteří děti chtějí, ale bojí se, na všech úrovních podpořit. Liberální přístup k potratům je přitom podmínkou pro všechno ostatní. Zakázat interrupci není řešení – ani rodinné politiky, ani ničeho dalšího.
Takové otázky ale „pro-lifeři“ ignorují, místo odpovědí mají dogmatické odsudky. Video, na kterém na ženu před potratovou kliniku řve fanatický dav v čele s pastorem, připomíná spíš než „kolébku demokracie“ Saúdskou Arábii, kde je normální kamenovat za homosexualitu. „Nemusíte zabít své dítě, dámo! Nemusíte se stát vražedkyní!“ hřímá muž, zatímco žena mizí za dveřmi kliniky, podpíraná „pro-choice“ dobrovolnicemi. Jakou alternativu ale vlastně protipotratoví aktivisté této ženě i ostatním nabízejí?
Absolvovat potrat je i bez uličky hanby zkušenost zatěžující, bolestná a často traumatizující. Jen málokterá žena si nedokáže uvědomit, o co při takovém zákroku skutečně jde. Naše představy o tom, kdy vzniká život, se sice můžou lišit, ale na těžkosti umělého potratu to nic moc nemění. A to ani když se umělé ukončení těhotenství stává vysvobozením: třeba z patologického vztahu nebo sociální nouze. Žádná žena nejde na interrupci z lehkovážnosti.
Stavět potraty mimo zákon vede k tomu, že se okolnosti, za kterých ženy děti „ztrácejí“, stávají nejen víc nebezpečnými, ale i víc ponižujícími. Přitom by potraty měly probíhat v bezpečném a maximálně podpůrném prostředí, a to především z úcty k lidskému životu jako takovému.
Fundamentalisté, kteří proti právu na potrat tvrdě vystupují, tuto úctu ale nemají. Ženy jsou pro ně jen prázdné nádoby na plození dětí, plody samotné se stávají rukojmími. Na konci koloběhu je jen zmar. Jak dnes zaznívá z mnoha stran: to, co se momentálně děje v Americe, není žádný manifest „pro-life“ přístupu. O život a jeho kvalitu totiž těm, kteří se tak zuřivě ženou o desítky let zpátky, vůbec nejde.
