Autor Lovců mamutů Eduard Štorch: mimořádný a nedoceněný učitel, jehož myšlenky narazily
Když se řekne Eduard Štorch, již několikáté generaci Čechů se vybaví poutavé knihy o pravěku pro děti a mládež s hrdiny jako Kopčem a Mamutík, fantazijní líčení pradávných kmenových bojů o přežití a o nová loviště, hladovění, ochrany ohně. Svůj spisovatelský a vědecko-popularizační koníček však Eduard Štorch (1878-1956) nepovažoval za nejvýznamnější část svého působení. Rodák z východočeské Ostroměře byl především mimořádně obětavým pedagogem a tomuto svému povolání-poslání zasvětil všechen pracovní i volný čas. Zcela nadstandardně mu obětoval i vlastní finanční prostředky. A utržil kvůli němu mnohé úřední nepříjemnosti, lze říci i perzekuce.
Problémy, které Štorcha jako pedagoga trápily, jsou dnes z řádu záležitostí zcela samozřejmě vyřešených evropským sociálním státem. Přesto bychom měli vědět, že ještě před stoletím naprosto nebyly nejenom vyřešené, ale ani řešené. Štorchovi například nebylo lhostejné, že velká část žáků v jeho prvním působišti, na Mostecku, žije v nevyhovujících podmínkách, nesnídá ani neobědvá. Tento stav věcí se pokoušel zlepšit korespondencí se školními a jinými státními úřady. Dočkal se jen nevraživosti nadřízených a častého služebního překládání. Také Štorchovo členství v sociálnědemokratické straně mu k přízni vlivných míst příliš nedopomáhalo.
Velký inovátor
Štorch všemi silami bojoval proti bezmyšlenkovým, diktátorským postupům vyučování, které ostatně mile karikují prvorepublikové filmy ze školského prostředí („muška jenom zlatá“). Snažil se zavádět přírodovědné vyučování mimo školní třídy, kladl si otázku po vztahu probírané látky k praxi, hledal empatickou a neautoritativní komunikaci mezi vyučujícím a žákem. Zásadním způsobem podporoval aktivní sportovní vyžití svých žáků, zejména v zimních sportech rozvíjel jejich dovednosti prostřednictvím soutěžení a hravosti.
Pobyty v přírodě: prosazení této dnes zcela samozřejmé a ve svých důsledcích blahodárné metody vyučování a rozvoje dětí je v českém prostředí zásadním způsobem spojeno právě se jménem autora Lovců mamutů. Za zmínku stojí také Štorchův projekt dětských farem a poznávacích zájezdů.
Blahodárná příroda
Během svého působení v Praze Štorch dospěl k přesvědčení, že dětem by velmi prospíval vícedenní školní pobyt v přírodě. Nevstřícné úřady mu na něj odmítly poskytnout finanční zastřešení, nezbylo mu tedy nic jiného, než aby tyto školy v přírodě hradil z vlastních prostředků. Teprve později, za cenu složitého vyjednávání, přijal Štorchovu myšlenku školský systém za své. Prosazení této dnes zcela samozřejmé a ve svých důsledcích blahodárné metody vyučování a rozvoje dětí je v českém prostředí zásadním způsobem spojeno právě se jménem autora Lovců mamutů. Za zmínku stojí také Štorchův projekt dětských farem a poznávacích zájezdů.
Dětská osada, kterou museli vyklidit
Projekt dětské osady na Libeňském ostrově v Praze se podařilo Štorchovi prosadit v první polovině dvacátých let. Osada fungovala v letech 1925-34, ovšem za velkých nesnází. Měla sloužit jako nedílná součást školy v Jindřišské ulici, část výuky se měla odehrávat tam. Učitelský sbor však tento plán vnímal negativně, a z dětské osady se tak díky malému pochopení Štorchových kolegů stala spíše volnočasová aktivita.
V osadě panoval školní, do jisté míry polovojenský režim. To však naprosto zapadalo do prvorepublikového kulturního a myšlenkového světa postaveného na obdivu k legionářské tradici i rezonujícího s prekérním postavením Československa v mezinárodním kontextu, které dávalo důrazu na výchovu k obranyschopnosti smysl. Vedle sadařských, pěstitelských a přírodopisných aktivit zahrnoval Štorchův program různé tělocvičné disciplíny (lano, opičí dráha, skoky) a tehdy zdaleka ne samozřejmé základy lyžování – nesamozřejmé zejména pro pražské děti. Zajímavá byla Štorchova snaha o maximální možnou finanční soběstačnost jak při budování, tak i fungování osady. Nakonec ale osada musela ustoupit záměru Ředitelství pro stavbu vodních cest, které své vlastní plány s pozemkem neváhalo prosadit výhrůžkou násilného vyklizení pozemku.
I v Tróji zasáhla úřední nevůle
Jiným podobným projektem se stal pokus o vytvoření „eubiotické“ osady Růžičkov v pražské Tróji, v těsné blízkosti zámku, který se měl stát jejím zázemím a centrem. Tato iniciativa je spojena především s úsilím lékaře, filantropa a univerzitního profesora hygieny Stanislava Růžičky (1872-1946), Štorch byl spíše v pozadí. Eubiotika (v nepříliš vžitém dobovém překladu „dobrožilství“) představovala vlivný proud lékařské diskuse přelomu století o sociálních podmínkách duševního a tělesného zdraví. Osada se měla skládat z 50 až 80 domků a jejich výchovným aspektem byla hlavně péče o hospodářskou a sociální gramotnost obyvatel ve věku 5-20 let. Pěstování plodin, obchodování, možnost pořizovat si bydlení v osadě „na splátky“, ale i společný život a promyšlená solidarita obyvatel osady představovaly základ tohoto pedagogického programu. Značně ambiciózní projekt se ale realizoval jen z malé části, mimo jiné i proto, že opět zasáhla úřední nevůle. Neuspěl ani Růžičkův plán přestěhovat osadu na jeho nové působiště do Bratislavy.
Kritizovaný spisovatel, nedoceněný učitel
Štorchova literární činnost, jakkoli pozoruhodná a zajímavá, se nyní stává spíše předmětem odborné kritiky. Je zřejmé, že mnohé údaje v Lovcích mamutů, Osadě Havranů, Volání rodu i Minehavy opravily novější archeologické nálezy. Podle všeho by však Štorchovo líčení neobstálo ani na základě odborných výzkumů, které byly k dispozici dokonce už v jeho době. Dnes je zřejmé, že pravěcí lidé byli na výrazně vyšší antropologické a civilizační úrovni, než předpokládá Štorchovo vyprávění. Stejně tak vztahy mezi individualitou a kmenem v prehistorických dobách nelíčí Štorch úplně přesně. Tím spíše má smysl připomínat s velkým respektem celek pedagogického odkazu Eduarda Štorcha. Psaní dětských knih představovalo jen střípek jeho aktivit, který sloužil celkovému vychovatelskému záměru.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
