Baťovy školy, bez sentimentu: práce deset hodin denně, neustálý dohled vychovatelů, kontrola útraty

Internátní školu založil obuvnický velkopodnikatel Tomáš Baťa (1876-1932) v roce 1925, nejprve pro chlapce, o čtyři roky později přidal dívčí část. Škola byla podřízena z dnešního pohledu nebývalé míře disciplinace, připomínající takřka středověký klášterní život anebo kasárenský dril. Deset hodin denně byli studenti zaměstnáni ve výrobě. Teprve po skončení práce v pět hodin odpoledne začala jejich výuka. V osnovách najdeme jazyk český, cizí, počty a následně specializované technické dovednosti. Škola končila během pozdního večera, poté se žáci odebrali do internátu. Na vypracování úkolů a školní přípravu existoval ne delší než půlhodinový čas, po večerce nebylo možné jakkoli rušit noční klid. Budíček v šest ráno, v letních měsících ještě o deset minut dříve.

Duch doby

Některé morální maximy baťovského školství nám dnes mohou připomínat extremizovanou formu foglarovského skautského tábora: Neustálý dohled vychovatelů, v dívčím internátu vychovatelek, dbajícím autoritativně na čistotu zevnějšku, uklizenost internátního pokoje i na etické vztahy v kolektivu. Pamětníci vzpomínali na Baťovy školy jako na místo tvrdé dřiny, ve kterém nebylo ani pomyšlení na nějaký osobní prostor a jakýkoli osobní či citový život. Únava žáků byla všudypřítomná.

Na obhajobu tohoto modelu vzdělávání povězme, že srovnávat je se současnou podobou vzdělávacích institucí je ahistorické. Dnešnímu pozorovateli se Baťovy školy mohou jevit až jako totalitářské týrání mládeže. Smysl má srovnávat tyto postupy s dobovými možnostmi a dlužno říci, že i standardní školství, rodinný i pracovní život měly v té době značně autoritativní rysy. Diktátorské režimy meziválečné doby (Německo, Itálie, Španělsko) se z tohoto pohledu jeví jako radikálnější využití tehdejších dobově zakořeněných hodnot, nikoli jako jejich popření.

Řízená útrata: za sladkosti ne

Z dnešního pohledu působí zajímavě výchova k finanční samostatnosti, kterou baťovské školství dost zdůrazňovalo. Studenti této školy si jakožto pracující v podniku vydělávali na svou dobu nepochybně zajímavé peníze, obvykle citelně větší než jejich rodiče. Každý student měl svůj vlastní účet, za který byl zodpovědný. Veškeré své útraty však museli zapisovat a každou položku tvrdě obhajovat před svými vychovateli.  Týkalo se to zvláště těch, které jakkoli překračovaly spartánskou každodennost v této vzdělávací instituci (pamlsky, dárky, cokoli „postradatelného“). Výslovně se zakazovalo posílat vydělané peníze rodině. Další postavení absolventa v Baťových závodech se odvíjelo od prospěchu a složených zkoušek. Mohl pracovat na mistrovské a předácké pozici, popřípadě dále působit manažersky. Z děvčat se staly kvalifikované kancelářské síly s lákavým služebním postupem.

Škola umění, válečné útočiště

Později do portfolia Baťových škol přibyly ještě vyšší navazující školy – Studijní ústav (1936), Průmyslová škola (1937), Manažerská škola (1938) a Škola umění (1939). Zejména poslední z nich, ač formálně neuniverzitní středoškolská instituce, měla pozoruhodně vysokou úroveň. Protože nebyla postižena válečným uzavřením českých vysokých škol, mohla za války zaměstnávat či vyučovat řadu schopných umělců a uchránit je od totálního nasazení. S baťovskými školami udělalo konec převzetí moc komunisty v roce 1948.

Jeho slovo rozhodovalo, ve fabrice, ve městě, v regionu

Baťa sám se na majitele továrny na obuv vypracovat z prostého řemeslníka. Přispěla k tomu i roční zkušenost dělníka v USA. Pro svou podnikatelskou vizi dovedl zmobilizovat všechny své rodinné příslušníky a v prvních desetiletích století se postupně dostavovaly úspěchy a expanze, znásobené ještě válečnými zakázkami na obuv pro armádu. Po první světové válce se už nejednalo pouze o monopolní firmu ve Zlíně, který byl před Baťovým působením pouhým městysem, ale o centrum řady dceřiných firem v širším okolí, včetně Slovenska. Baťovy závody se uchytily na světových trzích a postupně marginalizovaly v tehdejším Československu jiné způsoby výroby obuvi. V roce 1923 se Baťa navíc stal starostou Zlína a v jeho rukou tu byla soustředěna dnes obtížně představitelná moc. Svou vůli prosazoval tvrdě a nevybíravě, kdo se mu znelíbil, musel zmizet.

Recept na všechno

Stejně jako Baťův americký vzor Henry Ford, tak i Baťa se postupně převtělil do role podnikatele-mecenáše-filosofa, který chrlil různé smělé vize modernizace podnikání, technického rozvoje nově vzniklé republiky, zdokonalení dopravy, školství i pojišťovnictví. Zdaleka ne všechny se mu podařilo realizovat. Baťovy školy práce se v uskutečnění dostaly asi nejdále. Umožnily dosáhnout na specializované výrobní a technické vzdělání mladým lidem, mužům i ženám, kteří prokázali ve výrobním procesu určitou talentovanost a kteří by v tradičněji vedeném podnikatelském prostředí stěží mohli zažít významnější vzestup.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.