Blanka Medová: Na jaře jsem hodiny online neměla, ale teď do toho půjdu, jinak mi třída doma zvlčí

Ráno jsem dozorovala u šaten a poslala domů sedmáčka, který se tu motal a nevěděl, kam má jít. Všechny informace poslal pan ředitel přes Edukit, ale evidentně je sem tam někdo nečetl…

Během hodiny zeměpisu třídám oznamuji, že tentokrát, na rozdíl od jara, budeme mít hodiny online, aspoň jednu ze dvou v týdnu. Musím se to ale před tím naučit. A začala jsem s tím hned dnes. Poprosila jsem svou úžasnou kolegyni matikářku, která už na jaře natáčela sebe nebo svou obrazovku, aby mi vysvětlila základy. Zkoušely jsme to rovnou v její hodině. Já a ještě paní učitelka češtiny, která už má před důchodem a taky si s technologiemi dvakrát netyká.

Hodiny matematiky jsou půlené, takže na nás zírala jen polovina dětí, když jsem na tabuli sdílela svou obrazovku na obrazovce paní učitelky, abych se podívala na to, co se zobrazuje dětem, když něco sdílím. Byla to docela legrace.

Během jarní karantény jsem žádné online hodiny nedělala. Posílala jsem dětem to, co obvykle píšu na tabuli, k tomu kvízy, kontrolní otázky a sem tam i odkazy na zajímavé krátké filmy, třeba o těžbě v kanadských diamantových dolech. Dál jsem nešla. Teď ale vidím, že si toho z jara pamatují daleko méně, než když se učíme ve škole. A to i ti nejšikovnější. A co teprve ti, co si doma sešit neotevřou. Ve třídě se k věcem vracíme několikrát, bavíme se o nich, a to evidentně zanechává větší stopu. Takže jsem si řekla, že nějaká větší aktivizace je nutná a nemůžu se tomu dál vyhýbat.

Premiéru si udělám se šesťáky, ti mají ze mě ještě aspoň trochu respekt. Vyzkoušet si něco, co moc neumím, naostro před třídou je samozřejmě trochu stres, ale jinou možnost nemám. Nemám žádné jiné tréninkové situace. Napadlo mě, že bych mohla poprosit o simulaci vlastní děti, ale ty mají svých starostí dost a určitě by nevymyslely všechno, co se mi pak stane, až budu se svými žáky.

Napsala jsem si postup krok za krokem. Vysílat budu přes Google Meet. Musím dětem na jejich školní email poslat pozvánku, která koresponduje s naším rozvrhem. Máme vytvořené hromadné adresy pro každou třídu. Šesťáci jsou například značka 24 A (budou končit školu v roce 2024 a je to áčko). Na pozvánce je, zda se člověk zúčastní, nezúčastní, nebo ještě neví. „Tohle vyplňovat nemusíte,“ vysvětlovala kolegyně dětem v hodině, kde jsme se to učily i my, učitelky. „Připojit se ale musíte,“ dodala nekompromisně (což mě taky rozesmálo, ale jen vskrytu).

Její vychytávky mi, myslím, přijdou velmi vhod. Třeba jak se vypořádat s vypnutými kamerami. Žákům dává do chatu průběžně otázky, kterými sleduje, zda jsou přítomní a dávají pozor. Malé pauzy na záchod toleruje, ale když žák neodpoví třikrát, je přistižen. Jeden klučík se ale prý přihlásil s tím, že bude muset jít vyvenčit psa. „Ne, Vojto, ty toho psa půjdeš venčit před hodinou, anebo po ní. Kdopak venčí psa, když jsi ve škole?” zeptala se ho. „Nikdo,” odpověděl prý žáček posmutněle. My se té historce pořád ještě smějeme.

Jak to budu dělat, ještě přesně nevím, to se ukáže. Šesťákům řeknu, ať si připraví atlas, a zkusíme společně na dálku něco vyhledávat. A budu se jich ptát, aby místo toho nepařili hry. Až se trochu otrkám, vymyslím, co dál.

Blanka Medová učí na Základní škole Krásovy domky v Pelhřimově zeměpis a výtvarnou a pracovní výchovu. Umí šít i malovat a stará se o hezkou školní zahradu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.