Hybridní výuka je děs běs. Zachránily nás studentky na praxi a velká přestávka, říká učitelka

Klasickou hybridní výuku, vysílání ze třídy, jsem si vyzkoušela již v minulém školním roce a nefungovalo to. Smrdělo to frontálkou, bylo to velmi neakční a odnášely to děti ve třídě. Chtě nechtě vás to táhne k tomu obracet se na děti, které jsou doma. Malým dětem navíc pořád něco padá, jsou neposedné, proběhne za nimi kočička a soustředění je pryč, s nimi to nejde už vůbec. Možná to vypadá jednoduše, zapnout kameru a jet. Já jsem to prožívala jako schizofrenní situaci, která je dlouhodobě neudržitelná.

Když mi ale zůstalo doma třináct dětí ze třídy, začala jsem o nějaké formě hybridu uvažovat. Musím říct, že jsem v těch dnech plivala krev. Měla jsem nemocnou vychovatelku i asistenta.

Pak se mi ale ozvaly dvě studentky učitelství s tím, že nemají kde dělat praxi a jestli mohou ke mně. Napadlo mě, že bychom to mohly zkusit ve třech. Nejdůležitější bylo vymyslet pravidelný režim, kterého se pak všichni mohli chytnout. Dobrou šanci na úspěch – i u rodičů – má návrh, který nevypadá jako improvizace a má určitou pravidelnost. 

Do školy se nechodí jen učit

Hlavním stmelovacím momentem pro děti doma i ve škole se stala velká přestávka. Během ní se vysílalo ze třídy. Za tento skvělý nápad děkuji kolegyni Andree Tláskalové ze Zbirohu. Otočila jsem vizualizér směrem k dětem, ty na sebe hulákaly, posílaly si smajlíky, slavili jsme takto narozeniny, děti chodily před obrazovku popřát žáčkovi v karanténě, naznačovaly potřásání rukou, bylo to milé. Do školy se děti nechodí jen učit, a těm doma tohle umožňovalo být součástí třídní party.

Kromě toho, že se všechny děti viděly, to byla i příležitost, kdy oznámit distančním žákům, co si mají připravit na následující výukový blok. Po přestávce se s oběma skupinami pracovalo odděleně. Rozdělit si výuku mi přijde reálnější než mít všechny děti propojené v hodině. A tady přišla ke slovu pomoc mladých adeptek učitelství. Jedna z nás šla do kabinetu a učila se s dětmi přes obrazovku, jiná zůstala ve třídě, a střídaly jsme se. V tomhle režimu se to podle mě dá jakž takž zvládnout. 

Pokud učitel nemůže děti svěřit nikomu jinému, potřebuje podle mě alespoň někoho, kdo mu pomůže ovládat počítač, překlikávat obrazovky, měnit záběry do třídy, na dítě, na tabuli. Ale kdo má asistenta, který tohle umí a bude opravdu nápomocný?

Na naší škole jsme se do hybridní výuky zapojili z osmdesáti pedagogů čtyři – já, má prvostupňová kolegyně a dva technicky velmi zdatní učitelé. „To je přece úplně triviální,” vysvětlovali nám. „Dáš si do kapsy jabru, namíříš to pak na dítě, které mluví, a máš to!” My ostatní jsme tam seděli jak omráčení a říkali si: ‚Tak to jsme v háji´. Tohle všechno sledovat, a ještě při tom kvalitně učit, se mně osobně zdá nemožné.

Tomu, že do hybridní výuky nešli kolegové ze druhého stupně, se nedivím. Nedá se to zvládnout organizačně, logisticky i psychicky. Tím spíš, že situace se mění každým dnem a informace přicházejí na poslední chvíli, co půl hodinu. Oproti distanční výuce je to další úroveň složitosti, která přináší víc frustrace než dobrých výsledků.

Náš pan ředitel je velký vizionář, chce, aby škola byla trendy, a miluje informační technologie. Zavedení hybridní výuky podporoval i z toho důvodu, abychom maximálně vyšli vstříc rodinám v karanténě. Některé děti byly doma i měsíc. Cením si toho, že vzal v úvahu hlas učitelů a hybridní výuku ve škole nakonec nenařídil. Zůstala dobrovolná, může si ji zvolit ten, kdo se na to cítí. 

Ještě to není za námi

Kritické, zátěžové období naše škola zatím celkem zvládá. Drží nás systematičnost vedení a to, že jsme si zvykli pracovat s týdenními plány. Stanovuji si krátkodobé cíle a podle nich pak zadávám látku dětem doma i dětem ve třídě. Když přesně znám cíl, mohu k němu přiřadit procvičování a vidím, zda ho děti zvládly. V mimořádné situaci mohu také s lehčím srdcem nechat stranou to, co pro daný cíl není zásadní, a soustředit se na to podstatné.

Jsem realistka a obávám se, že znovu nastanou situace, kdy budu mít třetinu dětí doma. Strašně se mi ta představa nelíbí, ale nějakou formu hybridní výuky budu muset najít. Ne že mi to někdo nařídí, mně samotné to nedá. Doufám, že mi na to budou stačit síly. I když jsem si mohla práci rozdělit s praktikantkami, chodila jsem i tak domů naprosto vyčerpaná. Koordinačně je vše na vás. A každé odpoledne i večer pak navíc děláte i čtyři hodiny příprav. Nemůžete využít ty, co máte, všechno je jinak. 

Markéta Vokurková působí jako učitelka prvního stupně na pražské fakultní ZŠ Kunratice. Zaměřuje se na badatelské a venkovní učení, je mentorka Globe a dlouhodobě spolupracuje se vzdělávacím centrem TEREZA. V roce 2020 se dostala do finále ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize Czech Republic. Má dvacetiletou praxi a dvě nezletilé dcery. Markéta Vokurková "hraje" i v novém spotu, který otevírá letošní kolo Global Teacher Prize Czech Republic.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.