Jan Juříček: Žáci by měli hodnotit učitele. To nás pedagogy může někam posunout. Jak?
Kultura v českém školství není taková, že by si učitelé uměli navzájem dávat zpětnou vazbu a mnozí si názory druhých berou dost osobně. A tak jsem evaluací pověřil žáky. Zpětná vazba od nich je podle mě velmi cenná.
Už během studií na pedagogické fakultě jsem se intenzivně zabýval hodnocením, nesoustředím se ale tolik na hodnocení žáka učitelem, ale obráceně – na hodnocení učitele žáky. Psal jsem na toto téma i diplomovou práci. Srovnával jsem různé dotazníky, které pro evaluaci používá sedm amerických soukromých společností. Zajímalo mě, co tyto dotazníky zjišťují, na co a jak se ptají, jakou nabízejí škálu odpovědí. Nakonec jsem z nich zpracoval dotazník vlastní, který jsem poprvé vyzkoušel během své praxe na gymnáziu a v uplynulých dvou letech jsem ho důkladně otestoval a vyladil u nás, na ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze. Následně chci tento nástroj nabídnout i ostatním školám.
Jak to probíhá? Dobrovolně. U nás ve škole ale máme štěstí, že většina kolegů se chce zlepšovat a rozvíjet. Sami přiznávali, že jim zpětná vazba od žáků chybí, takže se k hodnocení postavili vstřícně. Mnozí pak byli překvapení, jak pozitivně je jejich žáci vidí.
Učitelé k hodnocení přizvou alespoň jednu třídu, ve které učí. Tu vezmou do počítačové učebny a nechají žáky vyplnit dotazník. Děti se přihlašují pouze názvem a heslem třídy, jinak jsou anonymní. Otázky se dotýkají buď výuky, nebo vztahů vyučujícího se třídou. Ptáme se například: Když dostanu špatnou známku od tohoto učitele, tak vím, co musím udělat pro to, abych se zlepšil nebo Učitel věří, že v jeho hodinách budu úspěšný. Žáci klikají na škálu od zcela nesouhlasím po zcela souhlasím. Do hodnocení jsme zapojili všechny ročníky od třeťáků výš a musím říct, že zkušenost je to zatím velmi dobrá. Nepotvrdily se obavy, že by si to děti chtěly se svými učiteli „vyřídit“, spíš oceňují jejich dobré stránky.
Do budoucna bychom chtěli z evaluace udělat standard a podpořit tím profesní sebevědomí a dobrou praxi u každého učitele v našem pedagogickém sboru.
Dětem často chybí pocit, že můžou ve škole něco ovlivnit, že na jejich názorech záleží. Když si uvědomíme, kolik času ve škole tráví a jak velkou roli v jejich životech hraje, měly by mít šanci se k ní vyjádřit.
Dotazník nabízí spoustu možností, dají se z něj zpracovat koláčové grafy, kde učitel může vidět, jak si stojí oproti průměrnému hodnocení pedagogického sboru, nebo jak se mu daří s různými třídami. Věřím, že pro učitele je to zajímavá zpětná vazba, která mu může poskytnout náměty k zamyšlení.
V USA, kde jsem se inspiroval, po hodnocení následuje porada s didaktikem, který učiteli shrne jeho silné stránky, doporučí mu, jak zlepšit slabší stránky a společně pak formulují rozvojové cíle na další období. Výsledky hodnocení se dokonce odrážejí i v platu – toto osobní ohodnocení může tvořit až 15 % z celkového platu.
Učitelství je mnohdy dost osamělé povolání – většinu času člověk tráví jen s dětmi a často nedokáže přesně odhadnout, jak se v jeho hodinách cítí, jestli zažívají úspěch, jestli jsou zapojení, nebo jen tak proplouvají.
Věřím, že i pro žáky je evaluace zajímavá. Podle mých dosavadních zkušeností dětem často chybí pocit, že můžou ve škole něco ovlivnit, že na jejich názorech záleží. Když si uvědomíme, kolik času ve škole tráví a jak velkou roli v jejich životech hraje, měly by mít šanci se k ní vyjádřit.
Zajímá mě váš názor.
Jan Juříček vystudoval angličtinu na pedagogické fakultě a učí pátým rokem. Je zástupcem ředitele pro pedagogiku na Základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze. Snaží se ve výuce zapojovat moderní metody a občas o nich píše na svůj blog.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
