Když chce dnes učitel učit jinak než před třiceti lety, má spoustu možností, říká oceněná učitelka Olga Kovaříková

Ve třídě s dvaceti dětmi má každý nějaký hudební nástroj. Ať už jsou to boomwhackers, kýbl nebo zvonkohry. A společně se snaží udržet píseň pohromadě. V hodinách se tím Olga Kovaříková zaměřuje na spolupráci nebo soustředění. Aby dětem přiblížila i dobové hity, jako je Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany, nechává je k tomu tancovat nebo rapovat. Jako aktivní muzikantka jim je schopná písně znovu zaranžovat. Sedět je často nenechá ani v hodinách dějepisu, kde sází na pestrost, využívá hry, dramatizaci i badatelskou výuku a materiály sdílí s kolegy. „Neberu to jako své know-how. I mě to sdílení posouvá, protože nad tím musím víc přemýšlet a správně metodiku formulovat,” říká Olga Kovaříková, která se v letošním ročníku Global Teacher Prize Czech Republic umístila na třetím místě.

Učíte dějepis a hudební výchovu, což jsou velmi odlišné předměty. Dějepis je společně s českým jazykem či matematikou brán za ty „velké“, kdežto na výchovy se kouká spatra, ať je to hudební, občanská nebo výtvarná. Proč mají být podle vás výchovy součástí vzdělávání?

Shodou okolností jsme nedávno měli seminář pro učitele s tématem „trauma respektující přístup k řešení náročného chování u dětí“. A úplně mi to tam spínalo, že děti jednoduše nemohou pořád jen sedět v lavici a snažit se do sebe dostávat vědomosti. I v dějepise proto nedělám jen badatelskou výuku, která je pro žáky poměrně náročná, ale zařazuji různé metody, aby byla výuka pestrá. U výchov je to podobné. První, co asi člověka napadne, je, že jde o určitý způsob relaxace nebo odpočinku. A to aktivního, řízeného odpočinku. Takže pokud se tomu věnuje člověk, který to opravdu umí, může to mít až arteterapeutický vliv. Jak výtvarná, tak hudební výchova, ale musí to dělat někdo, kdo o výuce přemýšlí. Já shodou okolností nemám vystudovanou didaktiku hudební výchovy, ale snažím se o těch hodinách přemýšlet tak, aby to děti bavilo a mělo to i další efekt. Třeba v rámci dovedností, které se v těchto hodinách rozvíjejí úplně jinak.

Jak?

Propojuje se pravá a levá hemisféra mozku. Je prokázané, že zpěv nám dělá vyloženě fyzicky dobře. Možnost sdílení rytmu, společný pohyb do hudby, to jsou věci, které si děti během hodin mohou vyzkoušet a sledovat, co to s nimi uvnitř dělá.

Posledních pár let mám ve třídách velmi málo žáků, kteří zároveň navštěvují ZUŠ. Bude to možná ovlivněné i covidem, protože před ním jsem na naší ZŠ pořádala koncerty, jichž se účastnilo třeba 30, 35 dětí z celé školy. Po covidu jsem se je snažila obnovit a přihlásilo se pět dětí. Pro většinu žáků je proto hudební výchova na základní škole jediné místo, kde se mohou setkat s uměním způsobem, kdy se jich to může dotknout. Můžou si říct, co se jim líbí, co ne, proč, co to s nimi dělá a podobně, což se v rodině málokdy pěstuje.

Musíte si výuku a důležitost hudební výchovy obhajovat před rodiči? Vrátím se k tomu, že je to společností vnímané spíš jako „pohoda“ hodina, kde se nic nedělá, a místo toho by se třeba mohli učit na přijímací zkoušky.

U mě v hodině to rozhodně není tak, že by děti nic nedělaly, takže si ji obhajovat nemusím. Naopak žáci projdou širokou škálou různých hudebních činností. V hodinách hudební výchovy mi dává smysl to, co propaguje Česká Orffova společnost, takzvaný Orffův Schulwerk nebo Orffova metoda – je to spojení hudby, pohybu, prvků dramatu a řeči těla do lekcí, které se podobají dětským hrám.

A protože jsem hlavně muzikantka, vyhovuje mi to. Chci s nimi hrát a zároveň mě fascinuje, že i ty děti, co jsou hudbou úplně nedotčené a neumí noty, se dokáží zlepšit. A můžu to pozorovat dlouhodobě, protože je mám od třetí do deváté třídy. Zlepšují se, aniž by si to uvědomovaly. Na druhém stupni je to tak, že přijdu s písničkou, kterou si buď vyberou oni, nebo ji vyberu já. Je to půl na půl a střídáme se. Na začátku neumí vůbec nic. Pětačtyřiceti minutovou hodinu ale končíme tím, že někdo zpívá, někdo hraje na rytmické nástroje, někdo hraje harmonické nástroje a všechno to funguje dohromady.

To se zlepšují ve spolupráci, nebo muzikálně?

Chytají rytmus. Ještě předtím, než jsem to viděla na vlastní oči, jsem si myslela, že některé děti to prostě naučit nedokážu. Například jsme dělali hru na ozvěnu a teď jsem viděla, jak to opakování nedokážou udržet a říkala jsem si: „Ty jo, jak já je to naučím?“.

A jak jste je to naučila?

Vždycky jsem vzala dítě, co nemá úplně rozvinuté vnímání rytmu, a dala ho k dítěti, které o tom vůbec nepřemýšlí a opakuje to automaticky. Spolužák to od něj odkouká, fixuje oči na ruce toho druhého a jde to. Samozřejmě to jde pomaleji, postupně. Ale není důvod, aby se děti, které nemají zjevný hudební talent, nemohly něco učit. A nedostatek talentu neznamená, že to dítě nemá zážitek z hudby, ať už ji provozují nebo jenom vědomě poslouchají. Tím, že si hudbu zkusí určitým způsobem provozovat, mají k tomu následně jiný respekt. Najednou se člověk snaží uskutečnit to, co slyší, pouští si do sluchátek. Všude se na něj valí hudba, ale po vlastní zkušenosti se na to dívá jinak.

Je tedy potřeba mít na hudbu talent, aby z toho člověk měl zážitek a něco zahrál?

Nemyslím si. Mnohem důležitější je pro mě návyk. Vnímám rozdíl u dětí, které si v první či druhé třídě s paní učitelkou hodně zpívaly oproti těm, které to nedělaly. Celý problém je vždycky v koncentraci, udržení pozornosti a určité skupinové dynamice. Hudba opravdu hodně pomáhá se soustředěním. Děti, které jsou zvyklé si na začátku dne sednout a zazpívat jednu či dvě písničky, tak je to hezky zkoncentruje do toho „tady a teď”.

Hudba probíhá v přítomném okamžiku a ve chvíli, kdy se nesoustředím, tak už jsem pomalejší, mimo rytmus. Současně je tam také svoboda, o nic velkého vlastně nejde. Když udělám chybu v hudbě, tak co se stane? Nic. Můj táta je chirurg, takže dokonalost sama, preciznost. Ve volném čase hraje na kytaru u ohně, ale kdyby měl vylézt na pódium, tak se zhroutí. Zkusil to jednou až někdy po padesátce a byl z toho úplně vyřízený. S manželem, který je také muzikant, jsme mu říkali – co se stane, když uděláš chybu na sále? Člověk může umřít. A víš, co se stane, když uděláš chybu na pódiu? Vůbec nic. Vůbec nic se nestane. Polovina lidí si toho třeba ani nevšimne.

A co na to táta?

Byl z toho zaskočený, protože o tom takhle nepřemýšlel.

A pomohlo mu to?

No, stejně na to pódium nechodí, ale už se na to dívá jinak.

Jelikož neučíte jen hudební výchovu, ale i dějepis, propojujete oba předměty?

Propojuji. Věci z dějin hudby nedělám tak, že bychom si o nich jen vykládali, ale volím hudbu třeba ze středověku nebo jím inspirovanou. Když se pohybuji v časové ose, nemusím se v hudební výchově složitě zabývat kontextem, který mají už z dějepisu. Ale ono je to u té hudby vlastně jedno.

Jak to?

To je jako Shakespearovy divadelní hry. Jsou staré, všichni víme, jak to dopadne, ale stejně na to jdeme znovu, protože to je dobré. V hudbě je to stejně. Když je dobrá, je jedno, že je ze čtrnáctého nebo z osmnáctého století. Můžu si z ní vzít něco, na čem hodinu postavím a co děti může oslovit. Ať je to příběh, rytmus nebo zajímavý hudební nástroj.

Ale že byste je propojovala s osobnostmi, událostmi nebo něčím jiným, to neděláte?

Takhle do detailu s nimi nemůžu jít. Máme jednu hodinu hudební výchovy týdně a „rochnit se“ s nimi v dějinách hudby, to opravdu nedělám. Můžeme na to narážet v dějepise, kde je jiný, strašně zajímavý aspekt, který si často neuvědomujeme. I ta nejlepší díla, ať už výtvarná nebo hudební, vznikala na zakázku. Prostě to někdo musel zaplatit, jinak by to nevzniklo. Takže na podobné věci narážím spíš v rámci dějepisu. Otázku práce se zdroji, perspektivy, kdo má pravdu a kdo nemá pravdu, proč někdo píše tohle a proč druhý píše něco jiného, to v hodinách hudební výchovy neřešíme.

Nyní probíhá revize RVP, vy máte dějepis i hudební výchovu, které patří mezi ty hojně diskutované předměty. Řeší se, aby se děti v hodinách tolik nebiflovaly a „neučily se Přemyslovce nazpaměť“ a u výchov je zase více návrhů, jak je propojit. Jak by to podle vás mělo ideálně vypadat?

Sleduji to a vím, že na protest odešla celá hudební část revizní komise, což není dobrý signál. Velká změna, která se má stát, je, že dostaneme nové výstupy z dramatické výchovy a taneční výchovy. A myslím si, že hudebkáři, kteří učí činnostně, tohle už dávno dělají. Běžně používám dramatickou a pohybovou výchovu, zkoušíme si tance z různých období. Není to samozřejmě jako od profesionálních tanečníků, ale popravdě řečeno se hlouběji v tak malé časové dotaci nemůžu dostat. Jsou to spíše ochutnávky. A i když to někoho nebude zajímat dlouhodobě, minimálně to splní ten arteterapeutický aspekt ve vyučovacím dni, kdy jinak žáci pořád sedí v lavici.

Co si ale myslím, že je zásadní, je hudba jako spojující prvek různých umění. Výtvarkářům se do toho nechci montovat, ale například u dramatu či tance je hudba pojítkem. Věřím, že když budete mít ve škole primárně učitele tanečníka nebo divadelníka, může to být super a celé to zaměří „svým“ směrem. Pokud nad tím bude metodicky přemýšlet, neviděla bych v tom problém a bude to přínosné, protože bude prostřednictvím svého umění rozvíjet podobné složky jako já v hudební výchově. I my máme hudebně-dramatický seminář, takže děláme opravdu divadlo a dramatickou výchovu. Co ale může divadelníkovi či tanečníkovi chybět je takové „praktické muzikantství“.

Co tím myslíte?

Těžko už se doučí hudební teorii, noty. Každý, kdo se o to kdy snažil, ví, že to trvá. Ale dovedu si představit, že se vystudovaný, praktický hudebkář dokáže naučit metody dramatické výchovy a metody pohybové výchovy natolik, aby se jim mohl dostatečně kvalitně věnovat v tom omezeném čase hodinové dotace na základní škole.

Ve výsledku tam pro mě ohledně výstupů není nic, co bych už nedělala. Jednoduše nevím, jestli je to oboustranně prostupné. Vím, že jsou skvělí divadelníci, kteří skvěle zahrají na kytaru, stejně jako tanečníci, co zazpívají, ty zkoušky na konzervatořích jsou. Ale já běžně některé věci do hodin třeba aranžuji jen pro děti, musím si to napsat v notách, protože jinak bych se z toho zbláznila.

Takže když umím na kytaru tři písničky, neznamená to automaticky, že můžu vyučovat hudební výchovu, tak to myslíte?

Když vedete hodinu hudební výchovy, musí to naskakovat automaticky. Nemůžu přemýšlet nad tím, co tam hraji za akord, nemůžu přemýšlet nad tím, co tam je za rytmus. Protože většinou hodina vypadá tak, že nohou ťukám rytmus jedné skupině, hraju na kytaru, rukou ukazuju rytmus druhé skupině a do toho zpívám. A to těžko udělám, když to budu stěží umět. Jde o to, co se s revizí prakticky udělá. Strašně by mě mrzelo, kdyby se hudební výchova dala pryč. To už děti opravdu budou jenom sedět v lavici a biflovat. Bez hudební, výtvarné či tělesné výchovy by to ve škole bylo strašně náročné.

Když překročím k dějepisu, tady jde revize dobrým směrem?

Vychází z principů historického myšlení. Učitelé, kteří jsou políbení Dějepisem+ nebo jezdí na letní školy, které dělal Ústav pro studium totalitních režimů či nyní nově Filozofická fakulta UK, to už nyní normálně dělají. Učí badatelsky, vědí, že pramen, který napsal jeden člověk, může vypovídat o něčem jinak než pramen, který napsal jiný člověk ve stejné době, jak to bylo se zdroji za vlády komunistů a podobně. V tomto ohledu nevidím problém. Problém je, že lekce, které si děláme, vážeme na původní výstupy, aby je splňovaly.

Mluvily jsme o tom, že stejnou událost mohou dva lidé vykládat jinak už od nepaměti. Nyní je svět plný informací a práce se zdroji je o to důležitější a zároveň složitější. Jak do toho zapadá výuka dějepisu v tomto kontextu? Jak jim vykládáte tu důležitost zdrojů, když „dějiny píší vítězové“?

Ideálně to nevykládám, jsem strašně špatný učitel frontální výuky. Využívám lekce badatelské výuky, kde jsou poskládané různé zdroje a oni na základě těch zdrojů zjišťují odpověď na otázku. A dozví se, že si ty zdroje třeba protiřečí, ačkoliv se týkají jednoho tématu. Pak jim do toho ještě hodíte bombu ve smyslu, že dostanou zdroj ze současnosti, který říká úplně něco jiného. Těch lekcí je právě díky Dějepisu+ a k tomu navazujícímu Vzájemnému učení+ už hodně.

Dějepis+ skončil, ačkoliv to bylo skvělé a všichni věděli, že to funguje, a dokonce tam původně byl plán, že by to byla vlajková loď pro další předměty. Což nevyšlo. V každém případě se ale díky tomu projektu učitelé vzájemně prosíťovali a vznikla taková guerillová sekce učitelů, kteří dělali badatelské lekce ke starším dějinám. V rámci projektu byly lekce jen pro deváté třídy. I učitelé z ostatních ročníků ale chtěli učit badatelsky, takže jsme se scházeli online za symbolickou odměnu a vymýšleli jsme si témata napříč šestou, sedmou a osmou třídou.

Jak se vám osvědčila badatelská výuka a jak je těžké ji ve škole prosadit? Ne všechny inovativní metody jsou vždycky přijímané s vděkem a jásotem. A když si vezmeme data České školní inspekce, tak přes 80 procent základních a středních škol používá stále primárně frontální výuku.

Prosadit to není těžké, protože jsem jediná dějepisářka a mám vedení, které mě podporuje. Na jednu stranu to je velká svoboda, na druhou stranu člověku občas chybí, že si o tom nemá s kým popovídat. Vedení nás neomezuje, naopak to podporuje, takže děti znají badatelskou výuku i z jiných předmětů, především z přírodopisu. Badatelská hodina ale zabírá víc času, protože si děti musí projít těmi zdroji, je to strašně náročné na přípravu.

Jak moc?

Jedna kvalitní badatelská hodina je tak deset hodin práce ze strany učitele, pokud by si to vyráběl sám. Často to znamená, že si musí načíst literaturu, najít zdroje, musí najít relevantní zdroje, které nejsou zavádějící, další pro srovnání a podobně. Mně se na tom ale strašně líbí poměr cena – výkon.

Toho kolik do toho dáte a kolik se z toho děti naučí?

Pokud bych si to nedělala sama, tak je ten výkon obrovský. Pokud jste učitel, který to dostane hotové, je k tomu metodika, pracovní listy i zdroje, je to skvělé. V jedné lekci je koncentrovaný kontext, automatické vzbuzení zájmu u dětí, protože otázky už jsou vymyšlené. Je tam vždycky aktualizace k současnosti, aby se s tím dokázaly ztotožnit. A já nemám problém s tím, že je třeba něco nenaučím.

Teď nerozumím. Jak nemáte problém s tím, že je něco nenaučíte?

No, nikdy nikoho nenaučím všechno. Třeba ty Přemyslovce, nevadí mi to, když je neprobereme, protože kdybych se na to dívala takhle, mám ten pocit selhání pořád. V každém oboru je to moře vědomostí, co se dá naučit, nekonečné. My jsme ale na základní škole. Ty děti mají dějepis poprvé, protože nepočítám vlastivědu na prvním stupni, kde se povídá ten jeden hotový příběh, nikoli různé příběhy z více úhlů. Na druhém stupni si mají osahat možnosti, zjišťují, že je více zdrojů.

A stačí vám na to 45 minut?

Někdy se to podaří, když je ta badatelská výuka dobře připravená a dimenzovaná na vyučovací hodinu. Některá témata tak pojmout samozřejmě nejde. Naštěstí mi vedení vychází vstříc. Poprosila jsem, že bych chtěla dvouhodinovky dějepisu. A vyhověli mi, takže přetáhnout není takový problém. Dětem vyhovuje, že to nemusí přerušovat. Co jsem si všimla, tak je zajímavé, že děti, které jsou brány jako ty, které „zlobí“, jsou takové akční, tak v badatelské výuce často excelují.

Čím si to vysvětlujete?

Ta lekce není o tom, že by si měly něco zapamatovat, ale musí použít kritické myšlení, najít souvislosti a stačí, když si to přečtou nebo se podívají na připravený film. V tu chvíli najednou září víc než ty, které by chtěly seznam toho, co se mají naučit. Je to různé, pro některé specifické poruchy učení je badatelská výuka náročná.

Takže badatelská výuka není pro všechny? Z pohledu učitele, který tomu třeba nechce věnovat ten čas a neumí to připravit?

Ano, ale zároveň samozřejmě nedělám každou hodinu badatelskou. Pestrost je základ.

Jednou z vašich velkých obav je, abyste nevyhořela. Co pro to děláte?

Stanovuju si větší cíle proti vyhoření na každý rok. Víc odpočívat, dělám přípravu do školy intenzivně jednou za 14 dní, takže jednou za týden na to úplně přestanu myslet. Hudba hodně pomáhá. Pomáhá mi setkávání s dalšími učiteli.

To je hezké, že učitelce hudební výchovy pomáhá hudba k tomu, aby si odpočinula.

Je to jiné, když hrajeme s kapelou, než když 30 dětí mlátí do kýble, chápete.

Chápu. V čem vám pomáhá setkávání s jinými učiteli?

Sdílená radost je dvojnásobná radost, u strastí je to naopak, jsou hned lehčí. Když si máte s kým popovídat o tom, co se vám daří a co ne, je to osvobozující. Zároveň jde o vzájemnou inspiraci.

Pak mi pomáhá sdílení na blogu, ale nevím, jestli bych ho teď začala psát znovu. Začala jsem s ním v době, kdy nebyl Dějepis+, zajímavých seminářů bylo jako šafránu a internet byl plný prezentací a testů. Rozhodla jsem se, že nebudu testovat a zkoušet. Když jdete do hodiny, kde výstupem nemá být písemka, ale má to být nějaké učení se přímo v té hodině, tak tyhle materiály jsou vám úplně k ničemu. A když už jsem ty přípravy dělala, sdílela jsem je, jsem za tu přípravu zaplacená ze školy, je to součást mojí práce. Neberu to jako nějaké moje know how. A navíc, když to chci dát ven, musím to ještě zvlášť zformulovat a přemýšlet nad tím, takže si to ještě vylepším.

Ale u vás ve škole se známkuje. Jak to teda děláte?

Mám stanovená kritéria, za která hodnotím. Týkají se činností v hodině. Je to aktivita, práce s pracovním listem, skupinová práce, projekty a hry, a potom reflexe a sebereflexe. Inspirovala jsem se knihou Formativní hodnocení ve výuce, není to můj nápad. Všechna kritéria děti znají, aby věděly, za co jsou hodnocené. V hodině o známkách nemluvíme, bavíme se o tom, jaké úrovně dosáhly, co jim třeba v práci chybí, jak se můžou zlepšit. Nasbírané úrovně podle předem daného systému převedu do Bakaláře na známky.

Vy byste chtěla, aby si děti z hodin odnášely, že je normální se pořád učit, že to může být zábava a není to něco, čeho by se měly bát. Máte pocit, že se vám to daří?

Určitě se u mě v hodinách nebojí. Často mi třeba omylem tyknou, to mě hrozně baví. Je hezké pozorovat, jak si zvykají od té šesté třídy na jiné hodnocení. Hodně podle mě pomáhá, když to na jedné škole dělá víc lidí.

Proč?

Když ke mně děti přijdou z jiné hodiny, kde jsou ve stresu, mají samozřejmě tendenci se rozjet ve smyslu „tady nemusím nic dělat“, protože Kovaříková, ta neznámkuje, netestuje, pohoda. Oni moc dobře vědí, že to tak není, jen tomu někdy propadnou. Spolupráce s kolegy je prostě hrozně důležitá.

Dnes, když učitelé chtějí dělat něco trochu jinak než před 30 lety, mají spoustu možností. A je škoda je nevyužít. Už za těch skoro 10 let, co učím, vidím neuvěřitelný posun. V prostoru, kde se mohu něco naučit. Kde to sdílet, kam jít na seminář, na workshop. To bylo ještě do nedávna zoufalé. Je na každém, jak chce učit. A opravdu většina mých hodin má k dokonalosti daleko, často se něco nepovede. Mívám pravidelně deprese, jestli to má smysl. Když někam zajdete, něco čtete, ukazují vám to nejlepší a je snadné propadnout tomu, že takhle to nezvládnu, tak proč to dělat.

Dennodenní realita vůbec není na růžovém obláčku a je to samé: „Mně se chce na záchod, mám díru na ponožce, do bubnu se mlátí“. Jakmile máte hudební nástroj, hned na něj hrajete. Krát 20 dětí. Jsou ale okamžiky, kdy z toho máte obrovskou radost, kdy se něco povede navzdory tomu, že je ve třídě brutální nepořádek. Pak to dává smysl a člověk si zase sedne a jde něco vymýšlet. Je normální mít strach z vyhoření, je normální dělat chyby v hodině a říkat si: „Ty jo, to se mi krásně nepovedlo!“.

Olga Kovaříková je učitelka hudební výchovy a dějepisu v ZŠ a MŠ Přerov nad Labem. V hodinách pouští dětem například Prodanou nevěstu, kterou si zrapují. Rozvíjí tím nejen rytmické a melodické cítění, ale i kreativitu samotných žáků, kteří se musí zapojit. V dějepisu využívá badatelskou výuku, připravuje materiály, které následně sdílí s učitelskou veřejností. Je také aktivní muzikantkou, hraje na kontrabas a zpívá.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.