Jan Kršňák: Co s dětmi dělají technologie? Pozorujte sami sebe, jak se cítíte, když dostanete lajk nebo necháte mobil doma

Existuje mýtus o „digital natives“. Říká se v něm, že dnešní děti, digiděti, se narodí a rovnou umí zacházet s technologiemi. Protože něco se změnilo. Ano, něco se změnilo, fungování lidské společnosti je dnes zcela závislé na technologiích. Ale stejně jako se děti musí učit hýbat, mluvit a myslet, čeká je také dlouhá cesta za digitální gramotností, jak mezi námi dospělými nazýváme vědomé používání moderních zařízení.

Nejpřirozenější činností dětí je objevovat svět. Začínají s tím hned po narození a nikdy jim nepřichází na mysl s tím přestat. Děti rády zvyšují spektrum svých dovedností, přičemž se nebojí nového a neznámého. Nikdy se nezastavují, aby se zamyslely, jaké to pro ně může mít následky. Ty děti nezajímají, žijí teď a tady, s myslí a srdcem otevřenými do všech stran. Nasávají svět, po němž se teprve učí chodit, sbližují se s ním, osahávají jej, ochutnávají, hrají si s ním.

Potřebují poznat všechno. Nejen chůzi - jak se ovládají nohy, jak se udržuje rovnováha trupu, co přitom dělat s rukama, ale chtějí se také naučit, jak se padá a jak se opět zvedá. Pád není pro dítě neúspěchem, tím je zaškobrtnutí jen v očích rodiče. Pád je lekcí o existenci gravitace a ochutnávka tvrdosti země. Když se dítě učí chodit, nikoho neděsí, že spadlo. Kdo po nárazu na podlahu nevyděsí dítě strachem, který sám vyprodukuje (během dospívání získáváme k padání podivuhodnou averzi), může vidět, jak se nezkušený chodec klidně zvedá a pokračuje v plnění plánu dojít až na konec místnosti.

Primární vzdělávací metodou, kterou děti používají k vlastnímu seberozvoji, je nápodoba. Proto v dnešní době nemohou technologie ujít jejich zájmu. Jsou všude. Děti vnímají vše, co se kolem odehrává, přičemž přibližně do věku tří let nerozlišují, kde začíná svět kolem a kde začínají ony samy, a až někdy během puberty jsou schopny praktikovat to, čemu říkáme kritický odstup. Nejdůležitějším médiem, z něhož děti čerpají nejvíce informací o světě, jsou jejich rodiče.

Dnešní rodiče jsou takřka bez výjimky psychicky i fyzicky závislí na technologiích. Bez telefonu, počítače, pračky, mikrovlnky, auta či internetu si náš život představujeme jen stěží. Proto děti odmalička touží se s technologiemi seznámit. Jestliže jsou tolik důležité pro rodiče, cítí, že jsou důležité i pro ně.

Obrazovky a tlačítka jsou pro děti stejně samozřejmou součástí světa jako pes nebo klacek. A tak si rády pohrají s mobilem, kdykoli se k němu dostanou. Prostě zkouší, a ono to něco dělá. Jelikož se děti učí rychle a současná zařízení jsou designována, aby jejich ovládání bylo co nejintuitivnější, děti se brzo naučí ovládat základní funkce a vypadá to, že jsou technicky nadané. Ve skutečnosti však potřebují hodně, ale opravdu hodně moudrého vedení, aby světem digitálních médií prošly bez úhony a aby při styku s všudypřítomným hejnem obrazovek nepřišly o vlastní lidství.

Ale je to ještě složitější a těžší. Protože my dospělí často nemáme dostatek oné moudrosti, které je zapotřebí. Mediální krajina, v níž žijeme, se mění tak rychle, že se sami nalézáme v kůži dítěte, které zrovna objevuje nový, neznámý a nekonečný svět. Nerozumíme tomu, hrajeme si s tím, následky neřešíme, ale děláme to, protože to prostě potřebujeme. Je to všude kolem nás i v nás.

Odpovědí na otázku ,,Jak se vyrovnat s vlivem technologií na děti?“ je dlouhodobé a pozorné zkoumání sama sebe. Jak to mám já? Co se mi děje, když dostanu lajk? Proč se cítím divně, když si nechám telefon doma? Opravdu potřebuji televizní zpravodajství? Co nejzásadnějšího jsem za poslední týden četla? Obešla bych se bez toho? Čím mě to naplnilo?

Každý z nás má tisíc příležitostí pozorovat, jaké pocity a myšlenky prožíváme, zatímco trávíme svůj čas uprostřed technologicky nedospělé společnosti. K vyrovnání s přílivem technologií, informací a operací nedojde, až se s nimi naučí zacházet naše děti, ale až my, dospělí, pochopíme, že být pravidelným uživatelem kyberprostoru automaticky neznamená, že jde o pohyb zdravý, bezpečný a smysluplný.

Až se na sebe z této perspektivy zadíváte, přeji vám, abyste dokázali dojít až na druhou stranu místnosti. Hlavně klid, nezapomínejme, že pády se každopádně smí.

Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.