Je to o mně, ne o dětech. Díky kurzu rodičovství už vím, co je empatie, říká maminka

Věřím alternativním formám výchovy i vzdělávání, děti jsem dala do montessori školky. Tam, v Mozaice v Mnichovicích u Prahy, pořádají i kurzy o výchově. Ideální podle mého je, když kurz absolvují oba rodiče. Partner však mé nadšení pro účast nesdílel, a tak jsem se  přihlásila sama a považuju to za jednu z nejsmysluplnějších časových i finančních investic.

Proč jsem do kurzu šla, na co v rodině narážíme? Oba s partnerem bychom rádi věci řešili více v klidu, jsme impulzivní, těžko se nám ovládá rozčilení. Často nechávám svým emocím volný průchod, i před dětmi, a cítím, že to není vždy dobré. Nehledě na to, že pak vidíte své dítě, jak se vzteká, a vidíte v tom sebe. A ten pohled není úplně příjemný. Navíc děti si to mohou brát a berou osobně, když se dospělí zlobí, i když to s nimi nesouvisí.

Čili zadání pro mě bylo, jak zacházet se svým temperamentem ve výchově. Práce s emocemi, to je pro mě taková celoživotní výzva. Často slýchám od mojí mámy, která je mimo jiné velice emotivní, „s tím nic nenaděláš, geny nezměníš“, ale já bych si přála umět s emocemi pracovat, udržet si od nich větší odstup. Nenechat se jimi tolik ovládat.  Na kurzu jsem pochopila, že to jde. Že i toto se dá navzdory genetické výbavě, povaze a zažitým rodinným vzorcům změnit.

Na kurz rodičovství jsem tedy nepřišla řešit svoje děti, ale především sebe. Výchova je hodně o tom, jací jsou rodiče, tedy o mně a taky o mé komunikaci s partnerem. Vztahy s lidmi v práci nebo i s kamarády jsou jedna věc, ale vztah s vlastním mužem a dětmi, tam se jde na dřeň, tam se nezvládnuté emoce spouští nejsnadněji.

Díky kurzu jsem si poopravila názor na to, co je to empatie. Empatie se totiž nerovná souhlas. Pravá empatie je vcítění se do druhého, i přesto, že s ním nesouhlasíte nebo máte k dané věci odlišný postoj. To bylo pro mě prozření. Najednou jsem si uvědomila, jak málo skutečné empatie projevuji vůči svému partnerovi, rodičům, ale i vlastním dětem.

V kurzu nás učili metodu aktivního naslouchání, to bylo pro všechny účastníky nové. Jde proti našim sklonům pořád projevovat vlastní názor, hodnocení druhého. A učí nás to být zvědavý na názor toho druhého, být mu otevřený.

Zjistila jsem, že mi to pomáhá nakonec i v práci, skáču lidem méně do řeči. Uvědomila jsem si, že často ubíráme druhým lidem prostor, třeba i nevědomky. Třeba tím, že začneme hned mluvit o sobě, nebo je chceme třeba i pochválit, povzbudit, ale pořád je to nějaká intervence, která je v té chvíli rušivá. Neumíme se upozadit.

Jednou se mi účinky změny komunikace vyjevily v plné síle. Jeli jsme ze školky autem a syn zase začal rýt do mladší sestry, klasický model. Hned byla hádka. Dřív bych samozřejmě nasadila ty svoje mantry: no tak Matouši, je to tvoje sestřička, to nesmíš, chovejte se k sově hezky, vždyť jsme rodina… Místo toho, nabitá poznáním z kurzu, ale povídám: „Hm, vidím, že ti ségra leze na nervy, co?“ To bych normálně v životě neřekla. A synova reakce? Uvolnil se se a hned ze sebe vysypal: „Jo! Leze mi na nervy, protože mám strach, že ona bude hrát auta dýl než já“. Šlo o nějakou hru na playstation, kterou jsme spustili den předtím, a jemu leželo celou dobu v hlavě, že až přijedou domů, bude se muset se sestrou o to podělit. Tím, že jsem uznala jeho pocity, tak mi řekl, co je jeho problém. Jinak bych se to vůbec nedozvěděla, on by ji dál provokoval, já bych se ho snažila neúspěšně umravňovat a všichni by byli vyčerpaní.

A teď jsem věděla, co a jak řešit. Zeptala jsem se ho, jestli má nějaký nápad, co s tím. I když děti rovnou nějaký nápad nemají, je to dobrý způsob, jak jim vytvořit prostor, a když jim pak něco navrhnu já, přijmou to. Nevěděl, a tak jsem mu řekla „tak co kdybychom vzali stopky a měřili vám oběma čas, aby to bylo spravedlivé?“ S tím byl syn v pohodě a celé to odpoledne bylo vyloženě pohodové. Naplno jsme zažili účinek metody aktivního naslouchání v praxi.

Od té doby se snažím víc uznat pocity svých dětí, protože vím, že to funguje, místo boje a přetahování je možné hledat a nacházet harmonii. Doufám, že nám to vydrží, i když kurz skončil. Vracím se neustále ke knize Výchova bez poražených a snažím se udržovat v tom duchu.

Václava Koňaříková je lektorka jazyků. Manžel je produkční v oblasti reklamy. Mají dvě děti, šestiletého Matouše a čtyřletou Esterku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.