Jinou výchovu než fyzické tresty jsem neznala, pak se to ve mně změnilo. Jak jsem přestala bít své děti

Podle výzkumu Centra Locika 63 % českých rodičů stále používá při výchově tělesné tresty. V jiném výzkumu stejné organizace z letošního jara uvedlo 59 % rodičů, že považují za výchovně neakceptovatelný výprask páskem či vařečkou, 47 % facku, 26 % je proti pohlavkování a 17 % proti plácnutí přes zadek. 

Letos na jaře zveřejnili data o fyzickém trestání dětí také odborníci z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Výsledky jsou podobné: také tady více než 57 % rodičů odpovědělo, že používá fyzické tresty vůči svým dětem. Pro víc než třetinu je to navíc běžný způsob výchovy.

Tato čísla jsou naprosto děsivá a znamenají statisíce traumatizovaných dětí, které se musejí ještě daleko do dospělosti vyrovnávat s tím, že jim ubližovali a ponižovali je jejich nejbližší, kteří jim měli naopak poskytnout ochranu a bezpečí.

Znamená to z podstaty traumatizovanou společnost.

Před časem jsem se bavila s asi dvanácti dospělými lidmi, kteří byli v dětství fyzicky trestaní. Zajímalo mě, jak na to vzpomínají s odstupem času. Škála bití se pohybovala od pohlavků přes facky až po každodenní kruté mlácení za sebemenší prohřešek či neposlušnost. Všichni ti dnes dospělí jsou vysokoškoláci, mají rodiny, většina z nich i děti.

Překvapilo mě, jak si i po desítkách let do nejmenšího detailu pamatují pocity ponížení, vzteku a nenávisti vůči svým rodičům, když je mlátili. Jak to poškodilo jejich vzájemné vztahy, které se někdy už nepodařilo slepit. Ale všichni, kdo měli vlastní děti, mi řekli, že se rozhodli, že je nebudou vychovávat bitím. Je to pro ně nepřijatelné právě kvůli tomu, že to sami zažili.

„Žádné dítě, které nebylo bité, vám neřekne, že ho to mrzí a že by chtělo, aby jej rodiče mlátili, že by to z něj udělalo lepšího člověka,“ řekla mi jedna respondentka.

Trauma je pro dítě nejen pravidelné bití páskem, ale i obyčejný pohlavek nebo plácnutí přes zadek. Protože pokaždé to vnímá jako zásah do vlastní integrity, jako ponížení a bezmoc. Dopady podobných traumat vidíme každý den kolem sebe a velmi dobře je popisuje ve svých knihách třeba kanadský lékař Gábor Maté.

Respektující výchova má jen výhody, říkám jako matka

Já sama jsem vyrůstala v rodině s extrémně autoritativní výchovou. Navíc jsem platila za tvrdohlavé a vzpurné dítě, které bylo potřeba zlomit, aby „nezlobilo“. Moji rodiče to jinak neuměli, protože jejich rodiče je vychovávali úplně stejně. Generační přenos této autoritativní výchovy se v naší rodině dal vysledovat třeba osmdesát let dozadu. To ostatně taky potvrzuje výzkum Psychiatrické kliniky 1. LF UK: víc než 60 % rodičů, kteří sami dnes fyzické tresty používají, byli jako děti také tímto způsobem trestaní.

Takže jsem automaticky fyzické tresty začala používat u svých dětí, protože jsem jinou výchovu neznala. Jenže jsem si velmi rychle uvědomila, že vidím v očích svých dětí strach. Že se bojí mě, svojí vlastní matky. Že když trochu rychleji zvednu ruku, abych je pohladila, ucuknou, protože spíš očekávají pohlavek. A musela jsem si upřímně přiznat, jaký chci, aby moje děti měly ke mně vztah.

V éře nukleárních rodin, kdy rodinu tvoří jen rodiče a děti, budeme odkázaní jen sami na sebe. Rozpad komunit a širších rodin způsobil totiž mimo jiné to, že úplně nejdůležitější a nenahraditelné jsou vztahy rodič–dítě.

A jak vybuduji láskyplný vztah založený na důvěře, blízkosti a sdílení, pokud budu svoje děti bít? Jak se ke mně budou chovat, až budou dospělé, když je mlátím jako bezbranné? Vzájemná blízkost a důvěra se přece nevybudují trestáním, a už vůbec ne fyzickým. Došlo mi, že chci mít se svými dětmi hezké vztahy a k těm cesta přes fyzické tresty a vlastně přes jakékoliv tresty nevede.

Každý má svůj hlas

Aniž bych věděla, že se to tak nazývá, začala jsem intuitivně praktikovat respektující výchovu. Jednala jsem s dětmi jako rovný s rovným, mohly spolurozhodovat o řadě věcí, které se doma děly, od toho, jaké se koupí skleničky do kuchyně, po to, kam pojedeme na dovolenou. Každé mělo svůj hlas, přiměřeně věku spolurozhodovalo o tom, co se s ním bude dít, a tím se mimo jiné učilo samostatnosti a zodpovědnosti za svoje činy. Pokud totiž nutíte někoho 18 let, aby vás poslouchal na slovo, protože jste jeho rodič (nebo jiná autorita), tak se musí samostatnému životu učit až na prahu dospělosti. Což je dost pozdě.

Dnes už je část mých dětí dospělých nebo skoro dospělých, takže můžu říct, že výchova založená na respektu a vzájemné úctě z nich udělala takové lidi, v jaké jsem tajně doufala. Jsou samostatné, dokážou se rozhodovat i v těžkých věcech, umějí požádat o radu i pomoc, vědí, jak být šťastné a spokojené, a naopak jsou si vědomy toho, co je ničí. Jsou soucitné, přátelské a laskavé vůči ostatním lidem a zároveň znají vlastní hranice. Rozeznají manipulaci, povrchnost a nesnášejí lež.

V jedné diskuzi jsem četla ironickou poznámku, že „dnešním rodičům jde jen o to, aby měli hezké vztahy se svými dětmi, ne o výchovu“. Jenže právě těmi dobrými vztahy přece děti vychováváte. Hezký vztah neznamená závislost, poslušnost nebo strach. Ale blízkost, sdílení, stabilitu a důvěru.

Moje děti zažily tu přeměnu, kdy jsem v nějaké fázi výchovy eliminovala nejdřív fyzické tresty a pak jakékoliv. Říkají, že jim to pomohlo uvědomit si, že rodiče jsou taky jen lidé a že se sami můžou někam vyvíjet, měnit názory a chování, pokud dojdou k tomu, že je to potřeba. A že si mě za to váží.

Když jsem se jich ptala, co jim dala respektující výchova, odpověděly:

Dítě A: „Nezvládala jsem fungovat ve škole nebo obecně v autoritativním prostředí. Nesnáším to.“

Dítě B: „Co je pozitivního na respektující výchově? Všechno. Přemýšlím, co jednotlivého vybrat, napadá mě spousta věcí. Třeba že jsem netrpěla?

Dítě C: Nemělo náladu odpovědět.

Dítě D: „Dala mi radost, spokojenost v životě.“

Možná kdybychom se víc ptali svých dětí, co chtějí, a také kdybychom se ptali sami sebe, jaké s nimi chceme mít vztahy, nedopustili bychom poškozování a rozvrat těchto vzájemných vztahů bitím. Protože to je to, co fyzické tresty se vztahy mezi dětmi a rodiči dělají. Ničí je často tak, že už nejdou napravit. Vedou k osamělosti, vzteku, nenávisti a utrpení. Traumatizují děti i rodiče. A tím celou společnost.

Autorka je matkou čtyř dětí, redaktorkou Deníku N a vyučuje žurnalistiku na FSS MU.