Urza: Učitel se musí sakra snažit, aby mu žáci přišli do hodiny. Zkušenosti z třídenního výběrového řízení do svobodné školy

Den první: Když si děti tvoří pravidla samy, více je dodržují

Mám za sebou první den; a je naprostá nádhera žít v praxi to, o čem tak rád teoretizuji. Už samotný fakt, že o mém přijetí nerozhoduje jen ředitelka, ale všichni tady (především studenti, jichž se to týká nejvíc), mě nesmírně těší – ať už rozhodnou jakkoliv. Podobně jako děti zde nemají žádné „zadání“, ani uchazeči o práci nikdo neřekl, co má dělat – prostě přijeď a buď tu s námi.

Čekal jsem dobrou a uvolněnou atmosféru, svobodné děti, inspirující a podnětné prostředí i vlídné dospěláky; realita však výrazně předčila veškerá má očekávání. Ty děti jsou tak autentické, mírné, vlídné a samy sebou…

Když končila hodina matematiky, na kterou jsem se s dovolením studentů i vyučující přišel podívat, učitelka říkala asi devítileté holčičce, že nějaký příklad mohou nechat na další hodinu; ta ji poprosila, aby ho vyřešily ještě dnes. Jiné dívce zavolal do hodiny táta, takže musela odejít; byla z toho dost nešťastná. Po hodině angličtiny jsem se od učitelky dozvěděl něco, co mě samotného překvapilo; některé děti se prý dokáží se svými traumaty lépe svěřovat v angličtině. Dotyčná pro pár z nich udělala extra hodiny přímo s tímto cílem.

Škola se zavírá kolem půl páté; když se ten čas blížil, zaslechl jsem tu větu ve smyslu: „Heč, dneska tady můžu zůstat dýl!“ Kdy něco takového zaslechnete v klasické škole? Za mě se spíš spolužáci posmívali poškolákům. Pro jednoho ze studentů sem přišel kamarád. Po cestě ze školy (mimo budovu, ale ještě na pozemku školy) vytáhl cigaretu. Reakce žáka školy „Vole, tady se nekouří, až venku,“ mě fakt překvapila. Umíte si tohle někdo představit v „normální“ škole? Já moc ne.

Vlastně je tady hodně pravidel; řekl bych, že víc než v klasických školách. Jsou to však pravidla (pro mě subjektivně) smysluplná, ale hlavně vytvořená samotnými dětmi; k těm pak chovají naprosto přirozený respekt, jelikož byly u jejich zrodu. Na přednáškách často říkám, že nechci „učit děti poslouchat“; a myslím tím, že nechci nikoho učit poslouchat vynucenou autoritu. Ale „učit děti poslouchat“ pravidla, která sama vytvářejí? To je něco jiného; a navíc to jde do nějaké míry samo.

Den druhý: Láskyplné „neser“ může být vyznáním respektu

Můj druhý den v Ježkovi bez klece se konal sněm, kterého jsem se s dovolením všech zúčastnil. Na sněmu se řeší chod školy, vymýšlejí projekty, vytvářejí, mění a ruší pravidla, případně řeší problémy. Ten proces je nesmírně zajímavý. Ve velké místnosti se sejdou studenti i učitelé (účast je dobrovolná, někdy jich přijde pár, jindy skoro všichni, podle toho, co má kdo na srdci), rozkydnou se tam na žíněnky, okna, nábytek, zem, jak je komu libo; všichni mají rovnocenné postavení, práva dětí i dospělých jsou totožná, jejich hlasy mají stejnou váhu. Ředitelka Gabriela sebou třískla na žíněnku mezi několik studentek; jednu z nich pak začala trochu prudit, na což jí dotyčná pobaveně, přátelsky a rozverně řekla: „Gábo, neser!“ Pak se tomu se ředitelka školy spolu s třináctiletou žákyní zasmály.

Vzpomněl jsem si, co nám na pedagogickém minimu říkali o autoritě učitele; jak je náročné si ji vybudovat, lehké ztratit a jakou chybou je si se studenty tykat. Taky mě napadlo, jak by průměrná ředitelka reagovala na takové „neser“? Takové „neser“ by hlavně v průměrné škole vůbec ani nemohlo padnout; když už by totiž zaznělo, bylo by konfliktní a nepřátelské. A následoval by odpovídající konflikt i postih. Tohle bylo láskyplné; nejednalo se o snahu rebelovat či bojovat.

A víte co? Snad každý z učitelů tady má u studentů na první pohled velkou „autoritu“; i přesto, že si všichni tykají. Ale spíš než slovo „autorita“ bych asi používal „respekt“; učitelé jsou rovnocennou součástí kolektivu se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Ve většině škol jsou učitelé vůči dětem v nadřízené roli; sice by rádi měli svou autoritu, ale zjistili, že na první pohled podobného výsledku lze dosáhnout i vládou strachu. Co na tom, že se jedná o něco diametrálně odlišného (až skoro opak)?

Přitom je propastný rozdíl mezi tím, když dítě ve vzdělávacím procesu spolupracuje dobrovolně, protože chce, a tím, když dělá, co je mu řečeno, protože se bojí to neudělat. Je to asi jako když žena zůstává s mužem z lásky, nebo ze strachu. Můžeme se pořád znovu a znovu divit, proč je ve společnosti tolik násilnických a manipulativních vztahů; dokud však budeme děti v takových vychovávat ve zranitelném věku, spousta z nich se prostě nikdy nenaučí žít ve vztazích rovnocenných.

Vztahy (k druhým i k sobě) jsou tu velkým tématem. V hodině „holčičí přírodopis“ se například setkáme s tím, že studentky píší, co se jim líbí a nelíbí na svém těle, případně co se jim líbí na tělech ostatních. Víte, co mě zaujalo? Že většina pubertálních dívek nevěděla, co napsat do kolonky, co se jim na sobě nelíbí; to mi připadá jako z jiného světa.

A co bych tu vlastně měl učit já? Záleží, o co budou mít děti zájem. Nabídnu jim anarchokapitalismus, debatování, seberozvoj, logiku, programování a matematiku. Vyhlásím nějaké lekce a uvidím, o které z nich bude mít kolik lidí jaký zájem.

Den třetí: Dračí doupě do výuky, ne jenom pro záškoláky

Na třetí den přijímacího řízení jsem pro děcka připravil debatu. Nikdo to po mně nechtěl, sebeřízeně tu neprobíhá jen vzdělávání, ale i přijímací řízení; mohu dělat, co sám uznám za vhodné. Zkusím mezi studenty vyvolat diskusi o motivacích pracovníků České školní inspekce, kteří v následujícím týdnu mají do školy dorazit. V souvislosti s tím tu totiž vyvstávají problémy, které by člověka z běžných škol asi nikdy nenapadly – například to, že inspektoři budou smět kdykoli vstupovat do učeben bez dovolení dětí, což se zde považuje za nepatřičné narušování soukromí. Většina studentů si o nich proto nemyslí nic dobrého. Ve zmíněné debatě půjde o takové spojení anarchokapitalismu, seberozvoje a učení se diskusním dovednostem; nebo o cokoliv, oč budou mít děti zájem. Pro mě to představuje docela výzvu; rád bych nasměroval debatu tak, aby to nebylo jen plytké nadávání na inspektory, ale abychom společně zkusili porozumět jejich motivacím – a zároveň bych rád zasahoval co nejméně.

Líbí se mi, že tu máme volný trh myšlenek v praxi, soutěžíme s ostatními učiteli o pozornost dětí – zmíněnou lekci si snažím naplánovat tak, abych měl v rozvrhu co nejmenší konkurenci; asi jako když jsem plánoval konferenci, aby se nekryla s jinými akcemi.

Na klasické škole musejí studenti chodit do hodin; a když nechodí, je na to pohlíženo jako na jejich chybu. Tady musí být učitel zajímavější než ostatní (nemluvě o počítačích, tabletech, hrách, tělocvičně…); a když není, měl by něco změnit. Kde musejí studenti navštěvovat vyučování, tam má učitel publikum bez ohledu na to, zda je umí zaujmout; a žádnou rozumnou zpětnou vazbu, co by za něco stála (i kdyby ji chtěl). Tady je zpětná vazba celkem nepřehlédnutelná.

Během tohoto přijímacího řízení jsem si po letech zahrál Dračí doupě; tomu jsem na gymplu věnoval tisíce hodin (často místo školních povinností). Myslím, že jsem tak rozvíjel svou kreativitu, fantazii, logiku i smysl pro odpovědnost lépe, než kdybych dělal, co se po mně chtělo. Zatímco jsme v Ježku bez klece hráli, napadlo mě, že bych tuto hru mohl využít k další výuce a skrze ni učit nejen logiku, ale také společenské vědy, ukázat dětem interaktivní model svobodné bezstátní společnosti, případně bychom se mohli dostat i k nějakému seberozvoji. A nejlepší na tom je, že tam s tím nikdo nemá sebemenší problém; není třeba to před nikým složitě obhajovat ani vysvětlovat. Měl jsem víc různých nápadů, jak učit; na každý mi Gabriela vždy jen řekla: „Jo, jasně!“

A závěr? 

Od září nastupuji jako učitel na gymnáziu, které otevírá Ježek bez klece. Byl jsem dětmi i dospělými přijat jednomyslně. Mám z toho obrovskou radost; a moc se těším. Snad budou mé lekce pro studenty dost zajímavé; konkurence je tam tvrdá.

Chci pracovat tam, kde učím jen ty, jejichž pozornost si umím získat; nechci být vůči studentům v nadřazené roli ani jim rozkazovat. Učení (se) je pro mě milovaný a intimní proces; rád se mu věnuji za podmínek oboustranné dobrovolnosti a respektu.

Martin Urza je publicista, učitel a bývalý podnikatel. Zabývá se svobodou, etikou, vzděláváním a anarchokapitalismem, o kterém napsal knihu. Spolu s manželkou Terezou tvoří Svobodný přístav, je v představenstvu spolku Svoboda učení a spolupracuje s libertariánskými iniciativami.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.