Předtím nás nenapadlo, že bychom s babičkou mohli hrát pexeso, říkají děti, které školní parlament zavedl k prarodičům

Proč je vůbec důležité vést žáky k tomu, aby se starali o okolí a vystupovali za hranice školy? Nestačí, že učení probíhá ve škole?

Kdyby se každý staral jenom sám o sebe a nedělal nikdo nic pro druhé, tak by to bylo dost smutné. Vedu žáky k tomu, aby měli radost z toho, že připravují něco pro druhé. Aby nebyli pasivní, protože se tak naučí organizovat akce a komunikovat. Přinese jim to třeba i zkušenost neúspěchu, když se jim něco nepovede. Ale i to je potřeba. Musí si uvědomit, proč se to nepovedlo. Jestli to byla jejich chyba, nebo jestli měli jen příliš vysoký cíl.

A už se jim něco nepodařilo?

Jednou se jim nepovedlo podle svých představ zorganizovat florbalový turnaj. Měli moc velké oči, chtěli pozvat i okolní školy, a přestože do toho měli zpočátku velkou chuť jít, zůstal na organizaci turnaje pouze malý  tým deváťáků, kteří  v průběhu turnaje udělali několik chyb. Chyby jsme společně rozebrali, navrhli řešení pro příště. Oceňuji, že žáci své chyby uznali.

Kolik dětí ve škole má o podobné aktivity zájem?

V žákovském parlamentu máme od 3. do 9. ročníku dva zástupce z každé třídy, ale co se zájmu o aktivity týče, je to tak půl na půl. Jsou tam děti, které jsou hodně aktivní, část dětí se tak trochu veze při aktivitách a některé jsou i pasivní. Stává se ale, že do parlamentu přicházejí i děti, které nebyly přímo zvolené, ale chtějí pro školu něco dělat a někdy pracují lépe, než zvolení zástupci tříd. Dávám proto šanci i jim. Máme již druhým rokem dlouhodobou iniciativu, kdy navštěvujeme pečovatelský dům, a toho se účastní všichni, kdo chtějí.

Jak si v žákovském parlamentu hledáte témata pro svoje aktivity?

Obrovsky nám pomohlo zapojení se do projektu Active Citizens zaměřeného na aktivní občanství, z něhož pak vzešlo pravidelné měsíční komunitní setkávání dětí a seniorů v pečovatelském domě. Bez toho by nás to asi ani nenapadlo. Začali jsme průzkumem a oceňujícím zjišťováním.

Oceňujícím zjišťováním? Co to znamená?

Když jsme sestavovali anketu pro občany, začínali jsme kladnými otázkami, s čím jsou občané ve městě spokojeni. Učili jsme děti, že se nejlépe poučí z toho, co dobře funguje. Co je pozitivní, hodnotné, nekritizující. "Parlamenťáci"  se měli během průzkumu mezi obyvateli ptát, co se jim na naší obci líbí, co by chtěli změnit, nebo s čím jsou nespokojení. Výzkum samotný nám pomohl poměrně přesně zmapovat potřeby obyvatel.

A co z něj nakonec vzešlo?

Původně jsme chtěli uspořádat sobotní sportovní den pro veřejnost. Když o tom děti začaly přemýšlet a sepisovaly si plusy a mínusy pomocí tzv. SWOT analýzy, zjistily, že ohrožujících a slabých stránek je poměrně mnoho, a zalekly se. Zjistily, kolik lidí by musely požádat o pomoc,  co všechno by bylo třeba zajistit a uvědomily  si,  že taková akce by byla nad jejich síly. Bez velké pomoci dospělých by akci nebyly schopny samy zorganizovat. Z  průzkumu také vyplynulo, že v pečovatelském domě je málo aktivit pro seniory. Vyhlásili jsme hlasování napříč školou o tom, co si žáci myslí, že je důležitější. Zda udělat jednorázovou sportovní akci, nebo dlouhodobě, jednou za měsíc chodit do pečovatelského domu. Z devatenácti tříd byla jedna třída pro sportovní akci, zbytek hlasoval pro pravidelné akce pro seniory. Od té doby tam chodíme.

A co se tam děje, jak to děti baví?

Ze začátku tam chodily i děti z druhého stupně, ale teď tam chodí hlavně ty menší. Sami jsme na začátku nevěděli, co od setkávání se seniory máme očekávat a jestli vůbec někdo přijde. Začali jsme stolními hrami, poté jsme oslovili pěvecký sbor, jindy si tam děti vzaly knížky, které v současnosti čtou a povídaly si o nich s babičkami a dědečky. Ti zase vzpomínali, co sami četli jako děti.

Jednou jsme s dětmi z druhého stupně měli anglické divadlo. Hráli v angličtině Červenou Karkulku a byla to docela legrace. Na přání seniorů celé představení přehráli ještě i v češtině. Jeden z tatínků, který pracuje u Hasičského záchranného sboru, udělal přednášku o požární ochraně. Před Vánocemi  jsme si společně užili vánoční pečení.

Ve škole pořádáme vánoční jarmark a jednoho žáka napadlo, že bychom mohli připravit prodejní stánek s rukodělnými výrobky žáků a z finančního výtěžku zakoupit seniorům do pečovatelského domu něco pod stromeček. Koupili jsme deskové hry, aby měli svoje vlastní a my je nemuseli nosit pokaždé s sebou.

Má to nějaký dopad na vnitřní život školy? Změnilo se něco?

Jak to bývá, jsou děti, které to vnímají velmi pozitivně, soucítí se staršími lidmi, ale jsou i děti, kterým je to úplně jedno. Ale ten duch ve škole je a někdy se k nám přidá i jiná paní učitelka nebo paní ředitelka. Což je moc milá podpora a příklad pro děti.

Mají některé z těch dětí v pečovatelském domě své prarodiče?

Ano, mají. Říkali pak třeba, mě vůbec nenapadlo, že bych s babičkou mohla hrát pexeso…

Baví se mezi sebou o tom, proč tam jejich babička nebo děda bydlí a není třeba s rodinou?

Mluvili jsme o tom společně a vysvětlovali si, že někteří rodiče jsou tak vytížení, že se o své rodiče nemůžou postarat tak, jak by bylo potřeba. Mnoho ze seniorů, kteří chodí na naše setkávání, už chodí o berlích nebo jezdí na vozíčku a takhle alespoň nežijí úplně sami a mají na setkáních naši společnost.

I pro mě je to velmi emotivní. Sama jsem si po první návštěvě s dětmi v pečovatelském domě říkala, proč mě nenapadlo si občas s maminkou zahrát Člověče, nezlob se. Já jsem si to uvědomila pozdě, ale ty děti se tímto způsobem učí už dnes o tom, co je důležité v mezilidských vztazích.

Ivana Celnarová je učitelka 1. stupně v Základní škole Chrast u Chrudimi. Vedle toho ve škole koordinuje žákovský parlament a působí jako metodik prevence. ZŠ Chrast se účastnila projektu Civis vzdělávacího programu Varianty organizace Člověk v tísni a pro práci školního parlamentu využívají metodiku Active Citizens.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.