Tereza Bočanová: Odstartoval to před časem jeden pytlík odhozený v lese, teď se studenty sbíráme i jinačí věci

Rozdělili jsme se na dvě skupiny, kdy jedna sázela stromky a druhá dělala různé přípravné práce, například z klestí vytvářela hromady zhruba 2x2 metry. Seznámili jsme se i s místním lesníkem, který dětem povyprávěl o tom, co všechno v lese musí pohlídat a udělat.

Po práci legraci, řekli jsme si, a vyrazili jsme pěšky do nedalekého skanzenu v Zubrnicích. Studenti, jak už jsou zvyklí, vytáhli z batohů pytle na odpad. Během čtyřkilometrového pochodu jsme jich naplnili těžko uvěřitelných dvacet! A to jsme šli po poměrně málo frekventované lesní silnici a sbírali odpadky jen ze škarpy kolem ní.

Co jsme našli? Skleněné i plastové lahve, plechovky, obaly od sušenek a baget, kelímky od kávy a tolik částí aut, že bychom si možná jedno pomenší zvládli v cíli postavit. Jen ty pneumatiky, které jsme neuzvedli, a tudíž jsme je nechali na místě, by nám chyběly… S plnými pytli odpadků jsme tedy došli do Zubrnic a vydali se ke skanzenu. Na parkovišti nebyl jediný koš, takže se k nám hned vrhlo několik turistů, jestli by nám nemohli něco přihodit. A my jsme zamířili do infocentra, abychom vyřešili nerudovskou otázku, kam s ním?

Nakonec nás zachránil místostarosta, který dojednal, že si pro pytle přijede kontejner. Mezitím se ale po vesnici a skanzenu rozkřiklo, že do Zubrnic přijela skupina pražských dětí, které sázely v lese stromy a sbíraly nepořádek. Všichni na nás byli nesmírně příjemní, do skanzenu nás pustili zdarma, kluci pak dostali slevu i na nějaké věci, které si tam chtěli koupit. Bylo to velmi milé, ale překvapilo nás, jak šokovaní vlastně byli všichni tím, že teenagery z velkoměsta zajímá čistota a stav naší přírody. To by přece mělo být samozřejmé!

Už během sbírání děti hodně přemýšlely o tom, proč vlastně lidé vyhodí kelímek od kávy z okna auta, proč si ho tam nenechají a nevyhodí ho, až dojedou na místo? To jim nevadí, že v lese žijí zvířata, která se můžou pořezat o střepy a ucpat si střeva plastem? Pochopitelně, že děti dospěly k názorů, že „lidi jsou prasata“.

To může být pravda, ale naštěstí jim došla i jiná věc – a to, že každý prostě musí začít u sebe. Mělo by být naprosto běžné, že když si do lesa vezmu svačinu, tak si veškerý odpad taky odnesu. Ani tam by to ale nemělo skončit. Když vidím na školním pozemku odhozený kapesník nebo ubrousek, měl bych ho zvednout – protože když se tvářím, že ho nevidím, nic neřeším, pravděpodobně ho nezvedne ani nikdo jiný. Tak jsem zvědavá, jestli se můžeme těšit na čistší školu. A až vyrazíme na puťák příště, rozhodně opět s pytli na odpadky.

Tereza Bočanová učí na pražském Gymnáziu Thomase Manna. Se studenty každý měsíc vyráží na víkendové akce zvané Puťáky s Bočis. Je matkou dcery a syna, trénuje volejbalistky a jinak je především nadšenou učitelkou zeměpisu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.