Učitelé tráví spoustu času usměrňováním dětí. Umíme jim pomoci, říká vědkyně, která proměňuje školy v Mexiku

Jak vypadaly mexické školy před tím, než začaly praktikovat sociálně-emoční učení?

Mexiko má v celosvětových žebříčcích několik prvenství, jedno horší než druhé – lidé u nás zažívají nejvíc stresu a největší množství z nich se setká s šikanou, ať už ve škole, nebo na pracovišti. Až 70% mexických dětí udává, že zažily fyzické nebo psychické násilí.Ale nestojíme si dobře ani v mezinárodním srovnání znalostí – 40% mexických dětí nemá čtenářskou gramotnost odpovídající svému věku a podobně jsou na tom i v matematice a dalších předmětech. I naší vládě bylo tedy dávno jasné, že se ve školách musí něco změnit.

Vám se podařilo změnit národní kurikulum tedy "osnovy" pro všechny mexické školy. Jak?

Stále obsahuje akademické věci jako je matematika, literatura, historie... A už v jeho dřívější verzi bylo napsáno, jak důležité je, aby ve třídě bylo dobré klima. Ale nebylo tam nijak specifikováno, jak přesně to udělat. Nám se do kurikula podařilo vložit velmi explicitní pasáže o důležitosti osobního rozvoje. Dřív se věřilo, že osobnost je něco, co se utváří v prvních letech života, a pak už se s ní nehne. Znáte to: Ohýbej stromek, dokud je mladý. Výzkum v oblasti neurověd ale ukázal, že tomu tak není. Že mozek má vysokou neuroplasticitu, neboli: mění se podle toho, jaké impulzy mu dáváme. V novém kurikulu je tedy akademický obsah upozaděn a nově má každé dítě 30 minut týdně, ve kterých rozvíjí své sebeuvědomění, sebekontrolu, empatii, spolupráci nebo samostatnost. Kromě toho mají učitelé tyhle dovednosti rozvíjet i napříč všemi ostatními předměty, to znamená hledat během vyučování příležitosti, kdy se dá trénovat – například ve chvíli, kdy dojde ve třídě k nějakému konfliktu, se lze vrátit ke cvičením na empatii a spolupráci. Před testem, nebo po tom, co se děti vrátí z přestávky na hřišti, je vhodné zařadit cvičení na pozornost a práci s emocemi.

Co přesně se děti učí a jak jim to pomůže ke školnímu úspěchu?

Nevím, jak je to u vás, ale v Mexiku jsme úplní emo-analfabeti. Neumíme emoce pojmenovat, definovat, a vůbec si neuvědomujeme, nakolik motivují naše rozhodnutí a ovlivňují naši schopnost se učit. Při práci ve škole ale nedělíme emoce na pozitivní a negativní, neříkáme dětem, co by měly cítit, ani že hněv je špatný. Stačí své emoce pozorovat. Sledovat, jestli když dělám něco motivován hněvem, to nese dobré plody nebo ne. Když si začneme svých emocí víc všímat, může to pomoci i s úzkostí a se stresem. Žák má něco prezentovat, ale stydí se, protože úplně vepředu sedí dívka, která se mu líbí. To jsou důležité věci, kterými se ve školách nikdo nezabývá, ale může to velmi pomoci školním výsledkům. Kromě toho, že to pomůže k tomu, aby se děti lépe cítily.

Stejně mě pořád udivuje, jak se vám podařilo prosadit něco takového na celonárodní úrovni…

Všechno začalo v roce 2013, kdy do Mexika přijel dalajláma a vystoupil na konferenci pro učitele. Hovořil tehdy o potřebnosti sekulární etiky a práce s emocemi. Konference se zúčastnily tisíce učitelů a nás tehdy velmi ohromilo, jak na dalajlámova slova reagovali – ano, to je něco, co bychom potřebovali ve školách. Byla cítit velká potřeba s tím nějak dál pracovat. A tak jsme se spolu s dalšími čtyřmi partnery rozhodli založit organizaci AtentaMente, začali jsme spolupracovat s neurovědci, abychom měli vše vědecky podložené, a pustili jsme se do přípravy národního kurikula. Když se vláda o tři roky později rozhodla, že tu změnu chce provést, přizvala nás k tomu jako odborné partnery.

To zní jako zázrak. V České republice, kde máme každý půlrok nového ministra školství, něco nereálného…

U nás je to podobné. Zrovna teď máme novou vládu a nevíme, co bude, ale je tu jistý pozitivní trend: to, co učitelům připadá užitečné, se udrží i při změnách vlád. Například projekt snídaní pro děti – hodně dětí chodilo do školy hladových, pak se samozřejmě mohou těžko soustředit. A tak se zavedly školní snídaně. Učitelům se to velmi osvědčilo a když to vláda chtěla zrušit, učitelé řekli: ani za nic. Takže i my jdeme touto cestou a jako první krok jsme si stanovili: změnit nastavení mysli učitelů. Ukázat jim, že sociálně-emoční učení je něco, co jim pomůže řešit všechny problémy, s nimiž se ve škole setkávají, a může jim to pomoci i v osobním životě.

Myslím, že čeští učitelé by na to řekli: musíme odučit všechno, co je v osnovách, na nic dalšího nemáme čas…

Mexičtí učitelé zpočátku reagovali úplně stejně. A tak jsme se jich ptali: jak dlouho trvá, než získáte pozornost studentů? Kolik času ztratíte tím snažit se je udržet potichu, přimět je odložit mobily a dávat pozor, co se ve třídě vlastně děje? Nevím, jak u vás, ale u nás stráví učitelé usměrňováním dětí neuvěřitelné množství času. A my víme, že první, co se se zavedením sociálně-emočního učení mění, je školní klima. Máme velmi specifické nástroje, jak vytvořit prostředí, které je zdravější pro učení.

Je Mexiko jedinou zemí, kde se ve škole programově řeší emoce?

Víme, že podobně to funguje v některých částechKanady, USA, v některých distriktech v Kalifornii nebo třeba V Britské Kolumbii. Na celonárodní úrovni sociálně-emoční učení začlenil zatím jen Singapur, a teď my.

Máte už nějaké důkazy, že se opravdu něco mění?

Na tvrdá data je brzo – částečně jsme s tím začali v září 2017, všech 30 milionů mexických žáků má sociálně-emoční učení až od letošního září. Snažíme se zatím sbírat alespoň různá svědectví. Jedno zajímavé přišlo od učitele ze střední školy v horách, kde žije kmen Huicholů. Život tam není jednoduchý a tamní studenti ani nepomyslí na to, že by mohli získat vyšší vzdělání. Většina z nich zůstává v oblasti, jen 5% z nich se vůbec odváží zkusit přihlásit na nějakou školu. A tak pro ně učitel udělal hodinu postavenou na příběhu pákistánské dívky Malaly, která se postavila Talibanu a v pouhých 15 letech bojovala za práva děvčat chodit do školy. O dva roky později za to získala Nobelovu cenu za mír a stala se nejmladší laureátkou v dějinách. V hodině se diskutovalo o tom, jak se Malale podařilo vymanit ze svého kontextu a vytvořit příležitost nejen pro sebe, ale pro mnoho dalších dívek. Po tom si děti začaly vzpomínat na různé lidi z jejich městečka, kterým se taky podařilo dostat se na univerzitu a začaly se povzbuzovat, že jim by se to třeba taky mohlo podařit.

Máme i další hezká svědectví: v jedné třídě dělali aktivitu zaměřenou na to, v jakém prostředí jde učení nejlépe. A učitelka reportovala, že když skončili, děti se rozhodly, že chtějí změnit svoji třídu. Pustili se do úklidu, vymalovali zdi, vyčistili záchod. Učitelka měla radost, že aktivita vycházející ze sociálně-emočního učení přinesla něco, co dalece překročilo rámec vyučovací hodiny.

Pokračování vyprávění o velké změně, která se odehrává v mexických školách, čtěte za týden.

Emiliana Rodríguez Morales spoluzaložila AtentaMente, organizaci, která vytváří a zavádí programy sociálně-emočního učení (SEL) do mexických škol. Vystudovala fyziku na Universidad Nacional Autónoma de México a magisterský obor Mysl, mozek a vzdělání na Harvardské univerzitě. Je členkou výzkumného týmu Research Schools International a na otázkách vzdělávání spolupracuje také s OECD.

Rozhovor vznikl pro přílohu Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.