Ve škole i v rodině - buď dospělý ovládá dítě, nebo dítě dospělého. Ale jde to i jinak
Ve výchově a vzdělávání jako by byly jen tyto dvě polohy. Buď dospělý uplatňuje nad dětmi svou moc, převahu své síly, nebo si děti prosadí svou, na úkor dospělého. Zdánlivě neexistuje jiná možnost. V obou případech je vždy jedna strana „na koni“, zatímco té druhé něco chybí. Vzniká nerovnováha, která vede k problémům. Přitom existuje třetí cesta, vztah, kde nikdo neprohrává. Psal a učil o ní psycholog a psychoterapeut Thomas Gordon, autor slavných knih Výchova bez poražených a Škola bez poražených, od jehož narození letos uplynulo sto let.
Ve své knize Škola bez poražených Thomas Gordon píše: „Ti, kteří obhajují přísnost, silnou autoritu, dozor a tak dál, chtějí, aby dospělí řídili a kontrolovali studenty a využívali k tomu sílu a moc, kterou jako dospělí mají. Ti, kteří obhajují liberální přístup a svobodu dítěte, nevědomky prosazují podmínky, v nichž je studentům dovoleno používat sílu k tomu, aby učitelům a vedení školy znepříjemňovali život. Ať už převládne ten, či onen přístup, někdo na tom prodělá.“
Gordon vychází z uznání potřeb obou stran. Aby vztah mezi dětmi a dospělými byl vyrovnaný, v pořádku, ani jedna strana nesmí své potřeby zanedbávat. Desítky let práce s dětmi a dospělými vtělil do praktických komunikačních dovedností, které formuloval ve svých knihách. Pomáhá čtenářům rozpoznat, kdy se v nějaké náročné situaci jedná o problém žáka nebo potomka a rozeznat ho od problému učitele nebo rodiče, případně pochopit, že jde o společný problém.
A k tomu přidává nástroje, postupy či metody, které je možné zvolit pro úspěšné řešení každé z těchto situací.
Příklad komunikace podle Thomase Gordona popisuje lektorka Zuzana ŠkyříkováViděla jsem plakat holčičku. Jeden kluk jí pokreslil její obrázek, který si vybarvovala. Seděla u ní krásná a milá slečna a utěšovala ji. ”Ale vždyť si můžeš vzít jiný obrázek… Tak už neplač, to ti nesluší. Pojď, půjdeme spolu vybarvit nový, zatímco tu pláčeš, jsi už mohla mít nový. No tak, buď velká holka.”A holčička plakala víc a dál. Našla jsem odhodlání a šla k ní.“Můžu? Chceš mi říct, co se stalo?”„Oni mi pokreslili obrázeeeeekkk…“, vzlyká.„Pokreslili ti obrázek,“ pokývu hlavou s porozuměním.„Joooo.“„No teda. A tobě je to teď líto.“„Jooooo, já jsem ho měla pro maminku!“„Mělas ho pro maminku a byl pro tebe důležitý. Byl to důležitý obrázek a teď je počmáraný a už se to nedá spravit…“(Moje opakování skutečnosti a pojmenovávání jejích pocitů proběhlo ještě asi v pěti větách. Sedím klidně, vnímám jak pláče, vzlyká a při každé možnosti mluvit se otevře příval emocí jak hráz.)Když vzlykání trochu utichá, ptám se: „Máš nápad, co s tím teď?“„Nevím, asi si půjdu nakreslit nový.“ A klidně bez pláče odchází, bere si druhý obrázek a ještě se domlouváme, aby ostatní požádala, že je obrázek důležitý, a že jí tam nemají nic malovat.Holčička se uklidnila, protože nikdo nepotlačoval její pocity, dospělý vytvořil prostor, aby smutek opustila a přešla k řešení.
Thomas Gordon byl studentem slavného amerického psychologa Carla Rogerse, představitele takzvané humanistické psychologie. Neautoritativní způsoby komunikace převzal od něj, včetně metody aktivního naslouchání. Nejprve se snažil učit je zaměstnance firem, ale neměl s tím velký úspěch. Pak mu někdo doporučil, ať se orientuje na rodiny. Usoudil, že teprve generace, která byla již vychovaná bez použití mocenských, nátlakových prostředků, bude aplikovat takovou komunikaci i v pracovních vztazích.
V 50. a 60.letech minulého století se Gordon zabýval vztahy v rodinách, kde byly silné mezigenerační konflikty. Rodiče za ním přicházeli s tím, aby domluvil jejich vzpurným dětem, které utíkaly z domova. A Gordon při tom pochopil, že rodičům chybí uvědomění, jaký mají na situaci podíl. Zároveň se ale zamýšlel i nad tím, jak má dospělý s dětmi komunikovat, když se mu něco nelíbí, jak má konfrontovat dítě, když cítí nějaký problém, jak nastavit hranice ve vztahu tak, aby se sám nestal obětí dětské svévole. Jak udržet komunikaci, kde není vítězů, ani poražených, kde obě strany naplňují své potřeby. Jeho metody si osvojili statisíce učitelů a rodičů po celém světě. Kurzy výchovy a vzdělávání bez poražených pro rodiče i učitele se konají i v České republice.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
