Věda se dá komunikovat i skrze recept na pečení, říká planetolog Petr Brož

Sám sebe na twitteru označujete za pološíleného vědce, karikatura vědce by možná vypadala jako rozcuchaná postavička s brýlemi nakřivo, která je zavalena papíry a zkumavkami. Jsou vědci šílení? 

Můj kamarád by k té karikatuře ještě dodal, že máme vždycky na sobě bílé pláště a v kapse zasunutý rohlík… Ale teď vážně. Určitě nejsou vědci a vědkyně šílení, jen mají vášeň k hledání odpovědí na otázky, na které se nikdo neptá (smích). Není tak potřeba být pološílený podivín, ale mít touhu objevovat a dlouhé dny si lámat hlavu nad problémy. Nicméně co jako vědec či vědkyně mít musíte, je ochota obětovat čas. V tomhle oboru se dost těžko pracuje v rámci klasické pracovní doby. I když totiž odejdete z práce domů, neustále vám jede mozek a v podvědomí chroupe a hledá odpověď. Špatně se to vypíná.

Za jeden z vašich prvních a trochu šílených projektů lze označit flašinet deskové tektoniky. Co je vlastně úkolem tohoto nehudebního nástroje?

S kolegou Matějem Machkem jsme často na popularizačních akcích Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR naráželi na to, že se nám těžko návštěvníkům vysvětlovalo, co to je desková tektonika a jak funguje. Tahle teorie je přitom pro geologii naprosto přelomová, protože s její pomoci jsme schopni vysvětlit, proč povrch Země vypadá tak, jak vypadá, i to, jak se v čase Země a její povrch vyvíjí. Jenže pokud jste o deskové tektonice a existenci litosférických desek nikdy neslyšeli, je poměrně těžké si představit, jak funguje. 

Já jsem o teorii slyšel, ale i tak je poměrně těžké si fungování desek představit...

Zpravidla se to vysvětluje na nepohyblivém obrázku, kde jsou nakresleny jednotlivé možnosti, co mohou pohybující se litosférické desky dělat – že se mohou pod sebe zasunovat, srážet či se třeba od sebe vzdalovat. A my jsme si řekli, že bychom to chtěli změnit a že bychom chtěli mít zařízení, které by se hýbalo a fungování deskové tektoniky zájemkyním a zájemcům přibližovalo. A výsledkem je flašinet deskové tektoniky. Naprosto unikátní stroj, který pro nás vyrobil umělecký truhlář Zdar Šorm se svými kolegy. A z ohlasů návštěvníků můžeme říci, že se mu dílo nesmírně povedlo. Kdokoliv k nám tak teď přijde, může snadno pochopit, co desková tektonika s povrchem Země dokáže. 

Flašinet asi používáte hlavně na různých vědeckých festivalech, kde děti i dospělí mohou přijít fyzicky. V dobách covidu se ale popularizace vědy odsunula do virtuálna a vznikl projekt Věda na doma, ve kterém vědci streamovali přednášky pro děti a veřejnost skrze sociální sítě. Jak jste si užíval a užíváte roli vědeckého „youtubera”? 

Popravdě, ani moc ne. I když mě baví vymýšlet nové cesty, jak vědu popularizovat, v reálném i virtuálním světě, tak zrovna výroba videí je asi to jediné, co mi k srdci nikdy nepřirostlo. Což je ostatně na těch videích vidět. Jsou natočeny na jeden zátah, bez střihu, pořádně rozmyšlené kompozice i za domácích podmínek. Byl to ukázkový punk. 

I když to byl punk, tak projekt měl úspěch, o čemž svědčí i postup do finále ceny pro inovativní projekty ve vzdělávání EDUína...

Na začátku pandemie jsem si říkal, že obsah bude nad formu a zpětně mi přijde, že jsem to trefil. Mělo to úspěch. Kdyby mi někdo řekl, že mám v youtuberství pokračovat, musel by mě hodně přemlouvat. Tenhle formát sdělení není úplně pro mě a nejde mi tak, jako mi jdou jiné formy. Mnohem víc mě baví komunikovat vědu písmem, ideálně v propojení s gify (pozn. red. jedná se o jednoduchý hýbající se obrázek, často doprovázen i textem). Je neuvěřitelné, co se s tím dá dělat!

Jste populární i na twitteru, kde komentujete různé vědecké fenomény od startů raket do vesmíru až po výbuchy sopek. Na co při psaní tweetů sázíte? 

Na to, že se lidi během čtení mých tweetů nechtějí jen něco dozvědět, ale i se pobavit. A tomu přizpůsobuji obsah sdělení. Tweetová vlákna, co tam sepisuji, pak tohle odráží. Můžeme si to ukázat na vlákně, kde jsem vysvětloval odplyňování magmatu a proč je pro život sopky důležitý. Když bych vám řekl, že tohle byste měli chtít číst po večeru před spaním, asi vás na to moc nenalákám. Jakmile ale to sdělení schováte do příběhu o tom, jak popíjení šumivých vín vašimi rodiči a prarodiči přispělo k vědeckému poznání, má to hned jinou přitažlivost. Přitom obojí je součástí toho samého příběhu–- francouzští vinaři potřebovali zjistit, proč a jak jim vína šumí, a tak si zaplatili vědce zkoumající odplyňování magmatu. A díky této spolupráci jsme byli schopni vysvětlit oba procesy, které mají mnohé společného. 

Současně mě baví, když jsou věci prezentované v hlubším kontextu a ne jako nahodilá jednotlivá zajímavá fakta. Snažím se proto svá vlákna takto psát a ukazovat, jak spolu věci z nesourodých oblastí souvisí a jak se ovlivňují. Píšu tak vlastně obsah, který primárně baví číst mě, a doufám, že podobný vkus budou mít i další lidé.

Teď ale chystáte popularizační knihu pro děti, na kontě už máte i spolupráci na dvou komiksech. Je podle Vás komiks médium, které dokáže předávat vědecké poznatky? 

Zcela určitě ano. Komiksy patří ke druhu literatury, která je v určitých kruzích hojně čtena. A proč se tak nepokusit oslovit popularizací vědy i toto obecenstvo? Myslím si, že by věda klidně šla popularizovat i skrze recept na pečení. Upéct si lahodnou sladkou sopku… Popravdě mám už v hlavě nápad, jak to udělat, ale zatím se mi nepovedlo najít lifestylový časopis, kde by o takový recept měli zájem, ale budu to nadále zkoušet.

Ale zpět ke komiksům. To je nesmírně zajímavý formát pro popularizaci vědy, protože se jím dá zasáhnout strašně těžká cílovka, náctileté. Proto jsme se rozhodli s Matějem Machkem, že se pokusíme geovědní komiks udělat. Oslovili jsme proto grafičku Karolínu Kučerovou, spisovatelku Lucii Lukačevičovou a Julii Novákovou a společně jsme vytvořili příběhy o šíření seismické vlny a volné pokračování o geomagnetickém poli. Zkusili jsme tak vytvořit materiály, které se dají používat ve škole k výuce, ale od kterých si slibujeme, že by mohly bavit číst i náctileté mimo školu. Až čas ale ukáže, jestli jsme v tomhle uspěli.

Co je tedy důležitější – komunikace vědy směrem k veřejnosti, nebo samotný výzkum? 

Není to zrovna lehká otázka. Důležité je ale bezesporu obojí. Hlavní náplní vědce nebo vědkyně by měl být výzkum, za který jsme ostatně placeni, převážně z veřejných peněz. Pokud jako vědecká obec nedokážeme výsledky naší práce přetavit ve srozumitelné sdělení pro veřejnost, těžko po společnosti můžeme chtít, aby nám peníze na náš výzkum dávala. Měly by to tak být propojené nádoby a vědecká obec by se neměla uzavírat jen do svého světa, ale měla by myslet na to, že je potřeba do krás vědy zatahovat i co největší část společnosti.

Vy máte za sebou celou plejádu různých projektů, které komunikují vědu směrem k dospělé i dětské veřejnosti. Vnímate nějaké trendy v zájmu o vědu v Česku? 

Přijde mi, že hlad po vědě je v Česku velký, a to bez rozdílu věku. Lidi zajímá, co nového jsme vyzkoumali, i to, jak svět kolem nich funguje. Kde mi ale přijde, že nám to občas pokulhává, je forma, kterou se snažíme vědu s lidmi komunikovat. Když se podíváte na většinovou nabídku komunikace vědy, míří na ty, kteří o vědu mají již zájem. Zpravidla se tak snažíme oslovit již ty zaujaté a stranou necháváme ty, kteří zatím neví, že by je věda mohla bavit. A těch je, bohužel, většina. Necháváme tak ladem obrovskou skupinu lidí a tohle vakuum je pak vyplněno lidmi šířícími vědecky pochybný obsah. Naštěstí, a tím se dostávám k odpovědi na otázku, mi přijde, že se tohle pomalu mění. 

A jakým směrem? 

Řekl bych, že si stále více vědkyň a vědců si uvědomuje, že se tohle musí změnit a že je potřeba vědu trošku bulvarizovat, aby se dostala k větší audienci. Hodně si toho všímám na sociálních sítích, kde řada mladších kolegů a kolegyň vědu popularizují a mají s tím úspěchy. Ať už se jedná třeba o partu lidí kolem projektu Vědátor, profil Jana Lukačeviče na instagramu, nebo třeba účet Prague physicist na twitteru. Ti všichni se nebojí zkoušet vědu popularizovat novými způsoby, a tím zasahovat i ty, kteří doposud vědu třeba nemilovali. 

Během pandemie jste byl jako host v online hodinách se žáky a studenty na desítkách škol. Šlo o takové setkání s vědcem a diskuzi nad konkrétními tématy. Jak po všech těchto zkušenostech vnímáte jako vědec a popularizátor české školství? 

Chtěl bych, aby se u nás mnohem více podporovala zvídavost studentů a studentek. Namísto frontální výuky bych tak chtěl častější diskuse se studenty a studentkami. Mnohem víc bych také dbal na výuku angličtiny. Tedy jazyka, který člověku skutečně otevírá svět. A to nejen ten reálný, ale i vědomostní. I průměrná jazyková výbava stačí na to, aby každý z nás mohl držet prst na tepu doby a mohl tak sledovat fascinující objevy ze světa vědy.

Chtěl bych také, aby ustoupilo nekonečné memorování dílčích faktů a děti se o probírané látce učily v souvislostech a dokázaly si tak jednotlivé poznatky mezi sebou propojovat. K čemu nám je, když děti dokáží vyjmenovat třeba všechny prvky periodické tabulky, ale nedokáží pochopit jejich koloběh v přírodě? 

Také bych chtěl, aby školy mnohem více dbaly na to, aby studenti a studentky dokázali vyjádřit vlastní myšlenku namísto správného rozboru větné skladby. Chtěl bych, aby se děti naučily pracovat se zdroji a uměly rozlišovat mezi těmi dobrými a špatnými. Chtěl bych, aby se spíše než rozlišování přívlastků více učily základy finanční gramotnosti nebo digitální gramotnost… Mohl bych pokračovat dlouho, a tak to shrnu tím, že bych byl rád, kdyby se české školství přehouplo do témat 21. století.

Petr Brož je planetolog, který působí v Geofyzikálním ústavu AV ČR. Spolunavrhl flašinet deskové tektoniky, stál u zrodu pandemických vědecko-popularizačních projektů, pomohl na svět dvěma komiksům a chystá knihu pro děti. 

Autor: Petr Cieslar

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.