Ze života samoživitelek: Jste na mateřské nebo těsně po ní a těžko hledáte práci? Asi za to může váš "závazek"

Člověk, který sám pečuje o malé dítě a hledá práci, je dvojnásobně zranitelný. Kdo to nezažil, jen těžce se do toho vciťuje. Na mateřské i po ní neoplýváte vysokým sebevědomím, a i ten zbytek se rychle rozpouští, když vás párkrát za sebou vyřadí z výběrového řízení. Zato úzkost roste – a to vám pak na dalším pracovním pohovoru nepomůže.

Jakmile se zaměstnavatel dozví, že jste na mateřské nebo čerstvě po ní, je to pro něj signál „nebrat“. Jste pro něj někdo, na koho se nebude moc spolehnout, „občasný pracovník“, který mu bude často chybět. „A to chcete pracovat?“ byla běžná otázka. Nebo „A kdo vám bude hlídat?“. Po pár měsících marné snahy mi došlo, že dokud bude z mého CV jasné, že mám malé dítě, výsledek asi bude pořád stejný. Tak jsem jednoho krásného dne informaci o rodičovské ze životopisu vymazala, a stala se na papíře perspektivní pracovnicí bez závazků. To pomohlo. Když se pak šéf dozvěděl, že mám malou holčičku, zuřil, ale vyhodit mě nemohl. A já si tu lež nevyčítám.

Dnes mám větší sebedůvěru, zkušenosti, znám víc lidí, uměla bych si poradit jinak. Svému tehdejšímu rozpoložení se až trochu divím. Tenkrát mi skoro připadalo, že zaměstnavatel mi tím, že mě zaměstná, projevuje velkorysost. Přitom člověk přece musí dostat možnost se o sebe a své dítě postarat.

V čem se moje dnešní situace liší? Mám stejně talentu jako tehdy, rozdíl je jen v okolnostech, ale ty mají na rozvinutí schopností člověka zásadní podíl. Ale jsem to pořád já, ten samý člověk. Proto si dokážu představit, že to, co jsem zažila, se někomu jinému děje i teď. Žádné záchranné sítě pro matky, či otce, kteří zůstanou sami s malými dětmi, společnost mezitím nevybudovala…

Občas mi pomáhali přátelé a širší rodina, nebo jsem aspoň věděla, že u nich budu moci zaklepat, kdyby bylo úplně nejhůř. Když jsem byla v práci, Anežku hlídávala naše hodná paní sousedka. Nic jsem jí neplatila, i když taky žili z jednoho platu. Ale jsou lidé s malými dětmi, kterým nepomáhá nikdo. A není to jejich vina.

Myslím, že o rodiče s malými dětmi v péči bychom se jako společnost měli starat lépe. Dát lidem šanci pracovat je navíc pro stát levnější, než je nechat, aby se sunuli ke dnu, se všemi důsledky. To už někdo spočítal. Stejně tak existují studie, že se státu vyplatí poskytnout lidem levnější bydlení než dopustit, že nesnáze rozbijí rodinu nebo ji připraví o soběstačnost.

Se svým platem patnáct tisíc hrubého jsem si tehdy mohla dovolit pouze sdílené studentské bydlení. Jedině tam nájemné nepřevyšovalo polovinu mého platu. I jen garsonka na okraji Prahy se pod deset tisíc nepronajímá.

Pracovní trh pořád tak nějak nepočítá s tím, že lidé mají děti a potřebují se o ně starat. Můžete je mít na fotkách na pracovním stole, když už práci dostanete, ale pracovní úvazek se péči o dítě nijak nepřizpůsobí, je to spíš výjimka než pravidlo a týká se jen některých zaměstnání.

Částečný úvazek a sdílená pracovní místa jsou podle mne cesta, kudy se dá jít. Ovšem ne tak, že člověk dělá šest hodin denně, práce odvede jako za osm a má za to polovinu z platu, který se ani neblíží tomu průměrnému. Z toho pak samozřejmě vyjít nejde.

Existují prvotřídní ženy, co na mateřské napsaly knihu nebo rozjely podnikání a byznys s marmeládou jim krásně klape. Nebyl to můj případ a nevnímám to jako hanbu. Těžkosti, které jsem zažila, nejsou kdovíjak výjimečné.

Vždycky se najde někdo, kdo mi řekne, že se to dalo řešit jinak, že by udělal to a to. Možná ano, možná se jim to jen zdá, protože v té situaci nebyli. Každopádně: i kdybychom si mysleli, že si za ty starosti a probdělé noci člověk s malým dítětem může sám, měli bychom vědět, že stojí za to ho v tom nenechat.

Jana Letenská (jméno jsme změnili) žije s dcerou a manželem v Praze. Má střední pedagogickou školu a při zaměstnání si dodělává vysokoškolské vzdělání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.