Vzrušivá součást života jako věc veřejná a politická. Intimitu nás všech ovlivňuje společnost
Co vlastně znamená dobrý intimní život? Nová kniha americké spisovatelky Nony Willis Aronowitz vysvětluje, proč je to, co vzrušivého provádíme v posteli, věc politická. Ani ty nejvíce intimní záležitosti se neodehrávají ve vakuu, ale pod silným vlivem společnosti.
Špatný sex je stále do jisté míry společenské tabu. Převládá názor, že sex je věc soukromá, privátní, individuální. Věc, která se odehrává za zavřenými dveřmi. A nikomu do toho nic není. Druhá vlna feminismu, v rámci které začala i sexuální revoluce, ale tuto myšlenku vyvrací. A naopak předkládá argument, že sex je veřejný, je politický, souvisí s mocí a dominancí. Je to téma feminismu, dotýká se problematiky rape culture i domácího násilí.
Foto: Shutterstock
Sice se jedná o vysoce individuální, fluidní a subjektivní prožitek, ten je ale ovlivněný obrovskou škálou společenských a kulturních faktorů. My se učíme, jak mít sex. A pro ty z nás, které byly odmalička socializované jako ženy, společnost ani v této oblasti dlouho nevytvářela férové podmínky. Představy, že sex je zcela individuální záležitost, genderová nerovnost docela boří. Orgasm gap, konsent, ženská anatomie, historie popírání existence klitorisu a klitorálních orgasmů, spousta mýtů a stereotypů, sexualizace, kapitalizace a objektivizace ženských těl, heteronormativita, nedostatek tělesné autonomie a spousta dalších problémů – to všechno jsou otázky spojené se sexem. Jsou společenské, politické a kulturní a je potřeba o nich mluvit, protože ve sdílení a péči je síla.
V sexuální revoluci nejde o kvantitu
Nona Willis Aronowitz, autorka knihy Bad sex: Truth, Pleasure and Unfinished Revolution předkládá velice osobním a křehkým způsobem individuální cestu svého sexuálního života. Rozebírá jednotlivé sexuální zážitky, prožitky, partnery, zkoumá svůj vztah k orgasmu a rozpoznává jednotlivé společenské tlaky, které měly na její sexuální a intimní život vliv. Citlivě prozkoumává otázku monogamie, vztah sexu a lásky i téma heteronormativity. Také se ve vzpomínkách vrací ke své matce, feministické autorce a revolucionářce Ellen Willis, čímž osobní sexuální revoluci doplňuje úvahami a poznámkami ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy ženy kulturní sexuální revoluci započaly.
Autorka například polemizuje s texty a úvahami známé sexuální průkopnice a sexuoložky Betty Dodson a prozkoumává, jakou roli hráli a hrají muži v sexuální emancipaci žen a jak se muži během svého života učí mít sex. Obě podotýkají, že pro ženy v šedesátých a sedmdesátých letech během sexuální revoluce byl sex spíše zaměřen na prozkoumávaní svého těla, potřeb, tužeb, fantazií a orgasmu. Ženy se zejména učily, že nejsou nástroje či objekty, které mohou muži dle libosti využívat pro svou potěchu, ale že i ony samy mohou být autonomními sexuálními bytostmi (a neztrácet tím na společenském postavení či hodnotě). Zatímco pro muže znamenala sexuální revoluce především změnu v kvantitě.
Tím, že se téma sexu (mimo manželství) otevíralo, muži se domnívali, že tím pádem jsou oprávněni chtít prostě po ženách více sexu. Jako by měřítkem sexuální revoluce a emancipace byly opět potřeby mužů. S tím souvisí také hnutí známé pod zkratkou WAP, což znamená Women Against Pornography (Ženy proti pornografii), které se zformovalo v USA v sedmdesátých letech. Ženy začaly upozorňovat na to, že pornografie normalizuje sexuální násilí na ženách a participuje na vykořisťování a podrobování ženských těl. V osmdesátých letech se pak zaměřilo na téma obchodu s lidmi.
Časopis Heroine: Speciál o sexu právě vychází
Šťastné a veselé v posteli! Lidé s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex. Dokážou se vykašlat na představy o tom, co je a není normální.
Chci to víc než on. Co když mají partneři rozdílné potřeby v posteli? A co když je tím, kdo chce mnohem více sexu, zrovna žena? To se přece nesluší… Nebo ano?
Máte rádi áčko? Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna?
„Bylo to, jako šlápnout na minu“ Tak začíná článek Pavlíny, která dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Text, u kterého se možná budete červenat.
Speciální číslo Heroine věnované sexu je od 30. 11. v prodeji.
Na cestě k orgasmu
Aronowitz se v knize také zabývá historií ženského orgasmu. Přibližně do osmnáctého století se v západním světě ženský orgasmus považoval za nezbytný k početí. V podstatě se počítalo s tím, že pokud muži musejí vyvrcholit, aby zplodili dítě, ženy musejí také. Bohužel kolem počátku viktoriánské éry doktoři zjistili, že ovulace není závislá na orgasmu, a ženské potěšení tak bylo smeteno ze stolu. V rámci viktoriánských hodnot byly ideální ženy znázorňované jako čisté, křehké, andělské bytosti, které netouží po sexu a sexuálním naplnění. A tak se ženský orgasmus stal obětí plošné sociální prudérnosti.
Tato mentalita přetrvávala až do druhé poloviny dvacátého století. Například psychoanalytik Sigmund Freud, který v roce 1905 publikoval Tři úvahy o sexuální teorii, tvrdil, že vaginální orgasmus je ten jediný správný a vyspělý, a odsuzoval klitorální orgasmus na základě předpokladu, že je nevyspělý a že je v nepořádku. A se stereotypy týkajícími se ženského orgasmu se potýkáme dodnes.
V závěru knihy autorka píše i o své osobní cestě k orgasmu. Ironií je, že Aronowitz popisuje, že se z části „naučila“ vyvrcholit pro potěchu svých partnerů. Často se setkávala s tím, že muži uspokojují ženy proto, aby tak uspokojili svá ega. Cituje přitom francouzskou spisovatelku Simone de Beauvoir, která ve své knize Druhé pohlaví zmiňuje rakouského psychologa Wilhema Stekela: „To make the other feel pleasure means to dominate the other: to give oneself to someone is to abdicate one’s will.“ Neboli způsobovat někomu rozkoš či požitek znamená dominovat, když se člověk někomu odevzdá, vzdává se vlastní vůle.
Je fascinující, že těla, která mají klitoris, tedy doslova jeden orgán uzpůsobený čistě pro potěchu a rozkoš, jsou v naší společnosti vykreslená jako ta, jejichž sexuální život je definován vztahem k muži. Mnoho problémů a nespravedlností v sexuální oblasti přitom jako by ženy zažívaly kvůli tomu, aby si muži napříč historií nepřipadali postradatelní – oni sami nebo jejich penisy.
Co znamená dobrý sex
Všichni podvědomě víme, že na otázku, co je dobrý sex, neexistuje jednoduchá odpověď. A jeden ze zásadních problémů naší společnosti je, že hledáme unifikované, plošné řešení. Ani Aronowitz ve své knize neposkytuje ultimátní návod na rovnou a feministickou rozkoš. Základem je ale svoboda a poznání.
Naše sexuální životy jsou obrovskou měrou produkty patriarchální společnosti a norem, ale současně jsou zásadně ovlivněné tím, zda je konkrétní osoba socializovaná jako žena nebo muž. Nežijeme (a nemáme sex) ve vakuu. Abychom mohli být skutečně svobodní, je nutné se znovu kriticky podívat na to, co si o našem sexu myslíme, a vědomě se snažit oprostit od tlaků na výkon a kvantitu. K tomu patří i etické porno. Dobrý sex není podmíněný tradiční koncepcí krásných těl a neomezuje se na heteronormativní pojetí, tedy takové, které sex chápe čistě v rámci vztahu penis/vagina.
Ženy nedluží mužům sex a muži nemají přirozené právo od žen cokoliv požadovat. Cesta k dobrému sexu vede přes komunikaci o tom, kým jsme, co chceme, po čem toužíme. Přes poznání našich těl a toho, co potřebují. A její nedílnou součástí je sdílení. Sexuální revoluce totiž neskončila v minulém století. Některé staré výzvy zůstávají a zároveň stále přibývají další.
