Politika touhy. Co je soukromé, je politické aneb Sexuologie a stát v komunistickém Československu

Jedním ze základních feministických předpokladů je to, že co je soukromé, je politické. A platí to i o sexu. Výjimkou se nestalo ani komunistické Československo, naopak role a přístupy sexuologie od padesátých let až do sametové revoluce hrály velkou roli v tom, jak se utvářela legislativa týkající se takzvané rodinné politiky, tedy toho, jak lidé přistupovali k rovnosti, rozvodům, sexu i ženskému potěšení.

Současně by bylo chybné vnímat celou éru komunistického Československa jako monolit v přístupu k genderové rovnoprávnosti. Rozdíly mezi jednotlivými dekádami byly markantní. Také vědecká obec nebyla v mnoha otázkách rozhodně jednotná. Je naopak zajímavé, jak se narativy kolem manželství, rovnosti, rozvodů, porodnosti a práv (a povinností) žen vyvíjely. Základem celé komunistické společnosti byla totiž práce. Na základě participace na budování komunistického státu byla měřena hodnota a přínos člověka. A jedním ze základních budovatelských činností ženy bylo porodit co nejvíc pracantů. 

Navzdory tomu (nebo právě proto) se ale československý stát stavěl relativně liberálně jak k potratům, tak k antikoncepci i rozvodům. Kateřina Lišková o tom píše ve své čerstvě vydané knize Politika touhy: Sex a věda v komunistickém Československu toto: „V období komunismu považovali českoslovenští sexuologové a sexuoložky za důležité, aby ženy měly orgasmus. Postupem času se však měnily důvody, proč by ženy měly být orgastické, a vysvětlení, proč tuto schopnost mohou postrádat.“

Oproti tomu základem normalizačních let byl návrat k rodině a tradičnímu rozdělení genderových rolí v domácnosti (i když ženy také musely pracovat). Reprodukční práce nebyla ani tenkrát (a není ani dnes) vnímána jako produktivní (proto ženy ze svého zaměstnání chodí na druhou směnu do domácností). Stát zkrátka potřeboval, aby po turbulentním závěru let šedesátých lidi nenapadlo chodit do ulic a požadovat změnu, svobodu či prvky tržního hospodářství. Bylo tedy nutné je přesvědčit, že životní naplnění je právě v rodině a rodinném budování.

Kniha Kateřiny Liškové se v rozsáhlých kapitolách zaobírá jednotlivými aspekty, které jsou relevantní sexuologii jako vědě a současně rovnosti pohlaví. Ve druhé kapitole autorka rozebírá dlouhá padesátá léta a paradox, že v tak autoritářském, totalitním režimu mohla skutečně ženská práva vzkvétat. Již Košický vládní program z roku 1945 přišel s ideou, že primární hodnotou určující všechna ostatní práva má být „pracovní aktivita občanů a občanek“. Přestože období bezprostředně po válce se neslo v duchu snah o zvyšování populace a až eugenických pokusů. 

Ženy mohly (a měly) pracovat, ale nesmělo to kolidovat s péčí o děti a mateřstvím. Jak píše autorka: „Odborníci navrhovali orientaci na usnadnění domácích prací: prostřednictvím mechanizace, společných jídelen v továrnách, veřejných prádelen a sousedských družstev, která měla mít na starosti každodenní nákupy a podobné úkoly.“ 

S těmito populačními snahami ale existoval nesouhlas, vyslovený především ústy komunistek, které se chopily praporu Rady československých žen. Rada mimo jiné kritizovala své soudruhy a soudružky za to, že se snažili udržet staré principy, že je muž živitelem rodiny a žena matkou, kterou je potřeba chránit, a oba dohromady jako manželský pár plodí potomky. Po konsolidaci moci ale nový režim usiloval o socialismus v praxi, což skutečně obnášelo nutnost zavést sociální a ekonomické rovnosti. 

V roce 1950 byly zavedeny dva nové zákoníky, občanský a trestní. Nejen tyto legislativní kroky fakticky vedly k „vymanění ženy z ohlupujícího vlivu kuchyně“ a z područí manžela. (Poručnictví manželů nad manželkami byl skutečný právní vztah definovaný v občanském zákoníku mezi lety 1811 a 1949. Tento zákoník stanovil muže jako hlavu rodiny a dal mu právo poroučet manželce i zbytku rodiny. Trestní zákoník z roku 1852 také umožňoval „domácí tresty“.)

Třetí kapitola knihy se věnuje ženskému orgasmu a jeho výzkumu. Přístupy k němu a k jeho výzkumu se ale časem drasticky měnily, přestože se plošně předpokládalo, že jsou pro rovnost zásadní (což jsou). Příčiny, proč některé ženy nedosahují orgasmu, se podle odborníků měnily. Jak píše autorka: „Na začátku padesátých let to byl nedostatek lásky v manželství, na konci dekády zase nerovnost v rámci vztahu (…), během šedesátých let došlo na širokou paletu sociálních a biologických etymologií, v sedmdesátých letech se problém zase hledal v rodině, ze které žena pocházela, a v nedostatečně osvojené genderové roli…“. 

S ženským uspokojením souvisela i legalizace antikoncepce, antikoncepční pilulku přinesl rok 1965. Výzkum ženského orgasmu ale nepramenil jen z altruistických snah československých lékařů, docela dlouho se nezanedbatelná část odborné komunity domnívala, že ženský orgasmus hraje (větší či menší) roli v otěhotnění. Současně bylo ženské potěšení automaticky spojované s láskou. Ženy, které neměly orgasmus, své muže asi nemilovaly. Je také zajímavé, že stále převládala představa o „odlišném pohlavním vývoji žen a mužů. Zatímco chlapec se vstupem do puberty mohl ejakulovat a zažívat orgasmus, dívka ve stejném věku obvykle vyvrcholit nedokázala a rozvinutí této schopnosti u ní vyžadovalo více času.“ A manželství.

Je zřejmé, že veškeré chápání a zkoumání lidské sexuality v komunistickém Československu bylo založeno na binárním dělení na ženy a muže a těžké heteronormativitě. Plošně se přístup komunistického státu odvozoval od premisy, že rodina je základ státu, což platí dvojnásobně o období sedmdesátých let a normalizace, a rodina byla vnímána nejen heteronormativně, ale také jako místo pro vyžití a naplnění. Maminka, tatínek a děti. 

V páté kapitole se Lišková zabývá také pozicí homosexuality (primárně gay muži). „Pro československé sexuology a sexuoložky ale homosexuálové hlavním tématem nebyli: respektive po většinu trvání státního socialismu je nepovažovali ani za ‚deviantní a trestatelné‘, ani za ‚nemocné a léčitelné‘. I když se původně snažili muže, kteří měli sexuální zájem o jiné muže, diagnostikovat a léčit, vědecké metody je brzy přesvědčily o marnosti takových snah, a tak začali bojovat za legalizaci homosexuality a později chránili své homosexuální pacienty před zásahy státu,“ uvádí Lišková na straně 316.

Homosexualita v Československu byla dekriminalizovaná v roce 1961. V částech glorifikovaného Západu byla homosexualita vnímaná jako nemoc mnohem déle. V USA vyřadili homosexualitu ze seznamu duševních poruch v roce 1973 a Světové zdravotnické organizaci to trvalo ještě o sedmnáct let déle. Je samozřejmě nutné pochopit, že tyto právní či legislativní kroky byly (a jsou stále) jen prvním krokem k rovnoprávnosti gay lidí.

Je téměř neintuitivní si připustit, že během komunistického útlaku v Československu měly ženy větší záruku práv a autonomie než tehdy ženy na Západě nebo například dnes velké množství menšin a žen po celém světě. Ale nejen na základě podkladů, které Lišková nashromáždila ve své knize Politika touhy, je zřejmé, že máme o komunistickém Československu pomýlené představy, když přijde na sex, rovnost a rodinné politiky. Mohlo by se totiž zdát, že role státu je v současnosti mnohem menší. Jak ale můžeme pozorovat na příkladu Polska, Maďarska nebo USA, není tomu tak. A to samozřejmě nemluvím například o Rusku, Íránu, Afghánistánu nebo Číně. Velká část diskriminace, která se v těchto státech děje, pramení ze státní moci, respektive jejího zneužívání.

Nakonec i v Česku můžeme pozorovat pokusy státu diskriminovat a přehlížet. Ať už se jedná o manželství pro všechny, kastrace trans* lidí, nebo neochotu uzákonit redefinici znásilnění, můžeme vidět jasné diskriminační kroky státu zaměřené jak proti cis ženám, tak LGBTQ+ komunitám. Stát a lobbistické skupiny (jako například Aliance pro rodinu) aktivně (skrze svoji pasivitu) vytvářejí zákony a politiky, které odpírají velké části obyvatel Česka autonomii a kontrolu nad jejich vlastními těly, legitimizují a umožňují přetrvávání rape culture a upírají základní lidská práva LGBTQ+ komunitám.

Je samozřejmě důležité si říct, že socialistický stát rovnost pohlaví v určitých svých etapách nepodporoval z dobroty srdce. Základním stavebním kamenem byla práce, tou se utvářela hodnota člověka ve společnosti. V hodně ohledech je ale tato premisa stále platná, i když současný systém (a stát) vytvářejí jiné tlaky a nástroje, jak udržovat jednotlivce v rámci mantinelů současného kapitalistického systému.