Karanténa s babičkou je náhlá a tvrdá příprava na důchod

„Vždyť my spolu už nikdy v životě nebudeme tak dlouho,“ konstatovala babička, když jsme společně sledovaly večerní zprávy. Do východoslovenského města jsem vlakem z Prahy odjela krátce před tím, než epidemie propukla naplno. Babička se zrovna vracela z nemocnice, kde si léčila záda. Nakonec jsem se měla rozhodnout, jestli odjíždět zpět domů, když kolem řádí neprozkoumaná nemoc, stát omezuje železniční dopravu, zavírá hranice a zavádí preventivní opatření. „Přece tady babičku nenechám,“ řekla jsem si a ujala se nové role pečovatelky, spolubydlící a dálkové pracující studentky.

Na mateřskou, která se od karanténního režimu taky tolik neliší, máte většinou pár měsíců na přípravu. Když musíte zabezpečit důchodce v krizové situaci, musíte improvizovat za pochodu. I když se o stáří často mluví jako o návratu do dětství, rodičovský přístup a prohazování rolí tady fungují jen těžce. Stále jsem u babičky na návštěvě, a tak bych spíš měla uplatnit co největší možnou dávku pokory a naslouchání. Kromě fňukání a poukazování na řeholi a trpělivost pečovatelek z domovů důchodců, kterým stejně jako zdravotníkům pomyslně tleskám každý večer z balkonu, bych ráda ukázala, že rychlá a úplná změna životního stylu sice není nic příjemného, ale může přinést zkušenosti, ze kterých možná budete do konce života čerpat více než z jakéhokoliv online kurzu.  

Zmírnit strach z nejistoty

V médiích jsme několikrát zaznamenali přirovnávání boje s virem k reálné válce. Podobné zprávy mohou zejména důchodce vyděsit. „Děda se nikdy nechtěl dožít války, vidíš a je to tady,“ poznamenala babička, kterou několik prvních dní provázely těžce depresivní myšlenky. Zprávy se teď snažíme sledovat společně a víc o nich mluvit. I psycholog Marek Preiss z Národního ústavu duševního zdraví doporučuje s důchodci hlavně komunikovat. „Problém většinou není ten, že by starší lidé neměli dostatečné informace,“ říká a poznamenává, že například na televizi se naopak dívají častěji. „Přílišné sledování aktuálního dění může mít opačný efekt, tady bych spíše doporučoval uklidňovat,“ tvrdí a dodává, že na každého samozřejmě funguje něco jiného. Prohloubením komunikace se ale nic zkazit nedá, a v současné situaci pomůže i telefonát.

Válečný stav ještě nemusí znamenat válku, a i kdyby tomu tak bylo, prarodiče jsou naopak ti, ke kterým si chcete jít pro radu. „Společný je možná jenom ten pocit nejistoty. Nevíš, kdy a na koho virus zaútočí. Brání ti stýkat se s blízkými. Je to spíš ten strach z nejistoty,“ přehodnocuje po několika dnech babička svoje pocity. Z pohledu mladého člověka je částečná karanténa spíš taková náhlá příprava na důchod. Hlavní zbraní proti psychické nepohodě v této fázi života je i podle psychologa nastavení pravidelného režimu. „Určitě je dobré sestavit si rozvrh, co a kdy budu dělat, a dbát na nějaká pravidla,“ říká Preiss a poznamenává, že se všechny aktivity nemusí odehrávat v jedné místnosti. Každý večer si tedy s babičkou sedneme a napíšeme si plán na další den. I když ho ne vždy dodržíme, pomáhá nám minimálně pochopit vzájemné potřeby.

Najít čas sám pro sebe i společnou aktivitu

Když to babičce dovolí zdravotní stav a aktuální opatření, náladu nám zlepší krátká procházka. Stačí, že obejdeme panelák. Starší lidé mají pohyb omezený i za běžných podmínek, v rámci bezpečného přístupu teď navíc nosíme roušku. Babička si jí nestihla koupit, a tak jsme se pustily do společné výroby vlastních. Já mám dobrý pocit z toho, že mi babička předala část svých zkušeností a můžeme teď šít i pro lidi v okolí. „Tak jsem ještě večer došila tu pro sousedku,“ říkala mi ráno s úsměvem. Pocit užitečnosti je podle babičky rozhodně něco, o co se stoupajícím věkem člověk přichází. Ať už to je jakákoliv činnost, pomohlo nám najít si nějakou aktivitu, která nás během dne spojí.

Šití roušek v ní dokonce probudilo vzpomínky na mládí. „Jak se mi nejdřív nechtělo, tak už jsem se do toho dostala a začalo mě to bavit,“ říká o znovunalezeném koníčku. „Kdybys viděla, jak tvoje mamka chodila vystrojená,“ povídá mi nadšeně o vzpomínkách na doby socialismu, kdy své dceři šila jeden model za druhým. „Staří lidé například rádi vzpomínají, teď je správný čas na to si poslechnout jejich vyprávění,“ potvrzuje mi psycholog Preiss.

Čas zpomalit a najít správnou míru

 „Čím je člověk starší, tím jsou dny kratší,“ říkávala zase babičce její babička. „Dneska jí úplně chápu. Spousty věcí už nestihnu,“ shrnuje. Slovo prázdniny má v kontextu současné situace daleko k tomu, jak se teď u babičky cítím. Ale ani důchod v běžném režimu ne vždy připomíná vytoužené volno. „Víš, to už není tak jako dřív, že napeču, dojdu si na nákup a ještě uklidím. To už je dávno pryč,“ říká babička a dodává, že se jí na to nezvyká lehce. První dva týdny našeho soužití, nebyly jednoduché. Rozhodila nás i klasická situace, kdy se mi babička snažila v dobré víře vnutit víc jídla, než jsem zvyklá sníst.

Rozčiluje vás, když se k vám někdo jako babička chová jako k malému dítěti? Zeptejte se jestli, náhodou neděláte to samé vy jí. „Nejhorší je ten pocit, že už sama nemůžu, nezvládnu toho tolik jako dřív a jsem na někom závislá. Na to si musím zvyknout,“ svěřuje se mi babička. Protože byla sama donedávna dost čiperná, obě jsme zjistily, že si přílišnou snahou pomáhat jedna druhé někdy naopak ubližujeme. Aktivity se proto snažíme logicky a podle sil rozložit. Částečná karanténa nás učí obě zpomalit a najít v mnoha věcech správnou míru. „Tahle situace je příležitostí pro napravení mezilidských vztahů a uvědomění si, co je důležité,“ říká Terezie Šmídová, manažerka organizace Život 90, která nabízí pomoc v podobě asistenčních a poradenských služeb.

Co babičku rozrušilo k pláči tak, že jsem jí nepoznávala? Obyčejný dopis ve schránce ohledně plynárenských služeb a vyřízení reklamace po emailu. I když je babička vcelku zdatná a umí používat Facebook nebo prohlížet Instagram, maily posílal vždy děda. „To mě tak stresuje, že si to nedokážeš představit,“ stěžuje si. To, že se vše kolem modernizuje a předpis léků je možné vyřešit online, ještě neznamená, že to řeší situaci samotnou. O to víc je důležitý osobní kontakt a někdy i opakované vysvětlování. Mám teď příležitost babičku zase o něco lépe zasvětit do života se smartphonem.

Na televizi jsme naladili i přenosy ze mší. Babičce tak díky moderní technice neunikne ani tento pravidelný zvyk, i když je jasné, že plnohodnotný mezilidský kontakt podobné věci nahradí jenom částečně. Podle pečovatelů z organizace Život 90 ale ani karanténa neznamená, že si stále nemůžeme například analogově zamávat z okna. Několik podobných konverzací jsme vypozorovali i v naší čtvrti, kde se často vyskytují podobné dialogy evokující balkonovou scénu z Romea a Julie v důchodu.

Škola ekologie a udržitelnosti

Dnes je moderní takzvaně vystoupit ze své komfortní zóny. Nevím sice, co přesně to pro vás znamená, ale pokud zkrátka chcete zažít cokoliv jiného, než na co jste zvyklí, v době karantény k tomu máte skvělou příležitost. Já jsem zavzpomínala na zážitky z dětství, které už jsem vytěsnila, nebo se naučila žít úsporněji. Jestli z klimatické krize viníme převážně generaci našich rodičů, pro mě osobně je to právě babička, u které jsem našla částečný recept na udržitelnost.

Protože je pro ni maso hůř stravitelné, jí ho minimálně. Brčko má zásadně kovové a v recyklování je dokonce mnohem dál než já. Za lifehack třeba považuji to, že měla celý život ve sprchovém koutě kýbl, do kterého odchytávala vodu na splachování toalety. Mimochodem se u babičky naučíte buď spousty synonym k termínům jako lifehack, nebo přestanete anglicismy používat úplně. Navíc jsem v babiččině skříni našla spousty z oněch zmiňovaných modelů, které šila pro mojí maminku, a musím uznat, že babiččina skříň je nejlepší sekáč.

Jak zvládnout, když dojde na nejhorší?

Stáří ale není jen etapa plná sentimentálního vzpomínání na mládí. Naše rozhovory se často stočí k tématu smrti, která je v babiččině okolí stále přítomná a hrozba nehmatatelného viru myšlenky na ní umocňuje. „Já už jsem přežila tolik věcí, že se smrti nebojím. Bojím se spíš umírání. Že se budu trápit,“ říká babička. Protože ve skupině seniorů se člověk se smrtí setká častěji, zeptala jsem se psychologa i na to, jak se s ní lépe vyrovnat. „Určitě je důležité dodržet nějaký rituál,“ říká Preiss a podotýká, že například pohřby a obřady, kterých dnes ve společnosti ubývá, jsou pro přijetí náročné situace klíčové.

Co dělat, když to v době současných opatření není ideální řešení? „Nedokážu si přesně představit, jak by se tyto rituály daly nahradit,“ říká, ale zároveň upozorňuje na možnost je přeložit a plnohodnotně prožít po skončení karantény. V situaci, kdy si nevíme rady, je tu možnost obrátit se na odborníka. „Některé konzultace je možné uskutečnit i po telefonu, s tím může pomoci například linka důvěry,“ dodává psycholog z Národního ústavu duševního zdraví Marek Preiss. A jak se se smrtí vyrovnává babička? „Smrt je součástí života,“ říká postarší dáma, která mě toho za poslední týdny naučila víc, než jakákoliv škola.

(foto: Shutterstock)