Trochu jiná sebepéče

Šestatřicetiletá Blanka je čerstvou mámou malého Šimona. Se synem poctivě absolvuje všechny návštěvy pediatra: vyšetření motoriky, ortopedie, očkování. Kromě lékařských prohlídek s miminkem ale nezapomíná ani na ty, které stát hradí jí samotné. „Takovou tu doporučovanou klasiku dodržuju, i když mě to samozřejmě nebaví. Jednou ročně chodím k zubaři, jednou ročně ke gynekologovi, jednou za dva roky preventivka u obvodního. Taky chodím na sono prsou, kvůli rodinné anamnéze mám zvýšené riziko. Považuju to za svoji zodpovědnost. Tím spíš, že jsem máma. Člověk chce být zdravý, aby tu pro svoje děti mohl být co nejdéle. Letos mi zemřel tatínek na rakovinu. Je to určité memento: víc se hlídat, o to zdraví se opravdu starat.“

Blanka patří mezi tu půlku Čechů a Češek, kteří a které se nevydávají do ordinace jen ve chvíli, kdy už je trápí zdravotní problém. Ovšem je tu celá druhá polovina populace, o které to samé říct nemůžeme. Podle neziskové organizace ­Loono, která se věnuje šíření povědomí o důležitosti prevence, nenavštěvuje preventivní programy padesát procent tuzemské populace, přestože jsou hrazené státem. Jako ženy nejsme výjimkou. Jak je možné, že své potomky k lékařům a lékařkám bez problému vodíme a růžovou stužku si na ulici ochotně koupíme, zatímco naše vlastní zdravotní karty leží ladem?

Za deset let ani jednou

To, že Češky vlastní prevenci příliš nedají, dokládají čerstvá data z průzkumu agentury Nielsen pro farmaceutickou společnost Organon. Čtyřicet osm procent žen mezi osmnácti a devětačtyřiceti lety podle nich vůbec neví, na jaké hrazené prohlídky mají vlastně nárok. Čtrnáct procent žen se zase domnívá, že do gynekologické ordinace má člověk zavítat až v momentě, kdy potřebuje řešit akutní obtíže. Ve skutečnosti bychom v onom ­neoblíbeném křesle měly od patnácti let jednou ročně chvíli pobýt všechny bez rozdílu.

Ke gynekologovi či gynekoložce podle dat Loona dochází na pravidelné vyšetření padesát procent českých žen. „Kolem patnácti procent žen dokonce za poslední desetiletí nebylo u gynekologa ani jednou,“ vyzdvihuje alarmující statistiku lékařka Zuzana Hajšmanová, která s Loonem spolupracuje. A zároveň varuje: „U žen, které se nenechávají vyšetřit na gynekologii, často vidíme pokročilé nálezy, jako je rakovina děložního čípku nebo dělohy.“

Ještě horší bilanci mají vyšetření prsou, jako je sono nebo mamograf – podle průzkumu agentury Nielsen na ně nechodí celých šedesát šest procent žen. Riziko rakoviny prsu podceňují také ženy ve věku mezi čtyřiceti a devětačtyřiceti lety, přestože od čtyřicátého pátého roku věku má každá žena v Česku nárok na bezplatný mamografický screening. A jak jsme na tom se samovyšetřováním prsou, které je často klíčovým krokem pro odhalení nádoru? Asi nikoho nepřekvapí, že nevalně. Přes čtyřicet pět procent žen ho totiž neprovádí vůbec.

Mě se to přece netýká, nebo…?

„Upřímně? Prsa hrozně zanedbávám. Vím, že mamograf je od určitého věku zadarmo, myslím si, že jednou za dva roky – a taky, že v té věkové kategorii ještě nejsem. Takže jsem to zatím neřešila. Každý vám řekne, že se máte samovyšetřovat. Nedělám to. I praktička mi to říkala, slyším to ze všech stran, ale prostě… ne. Přitom to není ani náročné! Už to ani neslibuju doktorce. Posledně, když mluvila o samovyšetřování, tak jsem se nadechla k tomu, abych jí přitakala. V tu chvíli mi proletělo hlavou, že to stejně dělat nebudu, takže už jí prostě nelžu,“ popisuje sedmatřicetiletá Irena. „I na gynekologii jsem dříve hodně kašlala. Antikoncepci jsem nebrala, takže jsem to nepotřebovala. Potíže jsem neměla, tak k čemu? Nechodila jsem na žádné kontroly. Kolem roku 2015 jsem ale zachytila příběh Lucie Bittalové, aktivistky z Brna, která dostala rakovinu děložního hrdla a zemřela na ni. Než zemřela, apelovala na to, aby ženy na kontroly chodily. Teď tam opravdu každý rok zajdu. Nebýt jí, možná nechodím dodnes.“

Právě přesvědčení, že k doktorovi nemusím, dokud se neobjeví příznak, je mezi českými pacien­ty a pacientkami hodně rozšířené. „Mám pocit, že mnoho lidí nebere zdraví jako svoji zodpovědnost. Jsme naučení, že když onemocníme, systém se o nás postará, a tudíž o sebe v průběhu života ­dostatečně nepečujeme, abychom se nemocem vyhnuli,“ hodnotí Hajšmanová. Podobně to vidí také olomoucký gynekolog Štěpán Machač. „Ženy nejsou moc vzdělávány v tom, jak je prevence důležitá. Často si myslí, že jich se to přece netýká.“

O tom, že mnoha ženám chybí ve vztahu k prevenci základní informace, svědčí také statistiky Organonu. Nejmenší přehled podle nich mají ženy do dvaceti devíti let a také ženy se základním vzděláním. „S mladým věkem se pojí pocit, že ‚mně se to přece nemůže stát‘. Stačí se ale podívat na údaje například u rakoviny děložního čípku nebo nádorů prsou, které stoupají bohužel i u mladších věkových kategorií,“ upozorňuje doktorka Hajš­manová. „Rozdíly vidíme také napříč společenským postavením. Podle dat ze Strategie rovnosti žen a mužů, dokumentu, který vydal Úřad vlády, patří mezi nejzranitelnější osoby ženy v chudších oblastech, ženy menšinových etnických skupin a nižšího vzdělání. Lidé v těchto skupinách mohou zažívat diskriminaci, kvůli níž ztrácejí důvěru ve zdravotnický systém.“

Pečuju o všechny kromě sebe

V rámci jednotlivých oblastí prevence je nejméně známý nárok na pravidelné změření tlaku jednou za dva roky, o němž vědí pouhá čtyři procenta Češek, a nárok na rozbory krve – ten eviduje jen sedm procent českých žen. Oba úkony jsou přitom jako řádná součást návštěvy u obvodního lékaře jasně vymezeny ve vyhlášce č. 70/2012 Sb., o preventivních prohlídkách. Kdo o nich neví, nemůže se ozvat, pokud je praktický lékař případně zanedbá. „Velký kus práce, co se prevence týče, by šlo udělat právě skrze praktické lékaře, kteří by s pacienty měli nejen mluvit, ale mohli by rozdávat i edukační materiály,“ říká doktorka. „Podle nového průzkumu však vyšlo najevo, že o prevenci mluví s pacienty přibližně jen každý druhý praktický lékař. Bohužel častěji s muži,“ odkazuje lékařka na studii think tanku Ministr zdraví z dubna 2023 ve spolupráci s PAQ Research a Národní asocia­cí pacientských organizací.

Vyjma nízké informovanosti ženy narážejí i na další specifické bariéry. „Jedním z problémů je určitě čas a vytíženost,“ míní Hajšmanová. „Jen třeba taková na první pohled banalita, že má praktik otevřeno jen dopoledne, tedy v čase pracovní doby, rozhodně odradí nejednu pacientku.“ Jsou to přitom právě ženy, kdo obvykle tráví hodiny v čekárnách s malými dětmi nebo doma pečují o seniory a seniorky. Na sebe už ale nemají motivaci myslet. I když je jasné, že zanedbávání zdraví může mít tragické následky. „Snažíme se ženy podpořit, aby se o své zdraví staraly a prevenci neodkládaly ani kvůli práci nebo starosti o děti,“ říká Hajš­manová. „Mohlo by se totiž stát, že kvůli zanedbané nemoci nebudou nakonec na péči o domácnost, děti nebo svoje koníčky stačit.“ V momentě, kdy řešíte bolavá ouška dítěte spolu s blížící se uzávěrkou, dostává se vlastní zdraví často na druhou kolej. Tím spíš, pokud krátké ordinační hodiny znamenají, že jim budete složitě přizpůsobovat denní rozvrh.

Podle gynekologa Machače je na tom ale Česká republika s dostupností péče obecně velmi dobře. „Na většině území Česka je čekací doba v řádu týdnů, tedy krátká. Na gynekologii a v centrech, kde se provádí mamografie, to je podobné. Výjimkou tradičně bývají jen velká města jako Praha nebo Brno či místa, kam se nedaří přivést nové lékaře.“ Irena říká, že když už se pro objednání rozhodne, jde nakonec o jednoduchou a časově nenáročnou záležitost. Alespoň většinou. „Když hledám lékaře akutně, v Praze je obvykle najdu v pohodě,“ uznává, ale vzápětí dodává: „Co mě trápí, je ortoped. Tam jsem jich obešla několik, nebyla jsem spokojená a už jsem na to upřímně rezignovala. Nemám energii.“ Sehnat ortopeda dlouho nemohla ani šestadvacetiletá Veronika: „Naposledy jsem se objednávala asi čtyři měsíce dopředu. Jsem, pravda, z menšího města, ale je to prostě složité. Dobrých orto­pedů je hrozně málo.“

„Hodně lidí podle mě shánění doktora odkládá, pokud nejde o akutní bolest,“ myslí si Irena. „Člověk si zkrátka pořád připisuje do diáře, že má zavolat tam a tam, ale to je všechno. Když vůbec nevím, kam sáhnout, mám strach, že třeba vyberu špatně, nebo se nedovolám, a radši to odložím. Když už se ale dokopu, tak paradoxně nemívám pocit, že by objednání trvalo dlouho. Musím to prostě překonat sama v sobě.“

„Vy ale naděláte“

Motivaci chodit na prohlídky však někdy zadusí i samotný přístup lékařů. „I když jsem rizikovější než normální populace, musím si sama hradit sono prsou. A ještě mám občas pocit, že tam obtěžuji. Už jsem slyšela poznámky, jak jsem na to ještě mladá, a podobně,“ svěřuje se Blanka. „Když jsem byla naposledy, hned ode dveří jsem volala, že jsem riziková a že mi na to umřel tatínek, tak ať to, prosím, vezmou pořádně. A byl klid.“

Vztah s lékařem je důležitý taky pro Irenu. „Nepotřebuju, aby na mě lékař dělal cukrbliky, ale vadí mi reakce typu ‚prosím vás, vy naděláte‘. Když je někdo méně citlivý, rozhodí mě to. Chci se s lékařem cítit dobře. Hodně to totiž ovlivňuje, jestli se doptám na to, co mě zajímá. Nejsem nervózní z bolesti, ale z toho, že si nenechám vysvětlit věci, kterým nerozumím. Učím se ptát, ale není to automatické. Když lékař udělá hezké gesto, mám mnohem víc energie na dotazy. V opačném případě roste pocit obav, studu a nechuti na prohlídky chodit. Vím, lékaři jsou vyhořelí, je jich málo, pacien­ti by se měli učit být proaktivní. Přesto důležitost jejich přístupu cítím.“ Podle Machače je právě aktivita pacientů a pacientek klíčová. „Negativní osobní zkušenosti s lékaři jsou tradičně předmětem diskusí. Pokud si s lékařem lidsky nerozumíte, je potřeba si najít jiného. Svobodná volba lékaře pořád existuje,“ podotýká. Hajšmanová připomíná, že zásadní je to navzdory těžkostem a frustracím prostě nevzdat – a zkoušet jiné odborníky. „V Loonu radíme, aby lidé hledali, dokud nenajdou lékaře, kterému mohou důvěřovat. A třeba se nebáli dojít si pro druhý názor k jinému odborníkovi. Pokud už je strach z doktorů opravdu velký, neměli by se bát říct si o pomoc a vyhledat například psychoterapeuta.“

Ženské zdraví a péče o něj zůstává komplexní oblastí, jejíž zlepšení souvisí s dalšími společenskými změnami: vedle reformy zdravotnictví, která by lékařům a lékařkám umožnila individuálnější přístup k pacientkám, také s dostupností školek, zkrácenými pracovními úvazky a s rovnoměrnějším dělením péče o děti a domácnost mezi partnery. Dokud se ale ne­uskuteční, nezbývá než si v klíčových chvílích dovolit bez výčitek upřednostnit péči o sebe samu. Nejen tu výživnou masku na obličej. Jde přece o zdraví.