Muži je opustili, vodu tahají samy. Jak vypadá nejistý život matek v největším africkém slumu
Obstarat děti, dojít pro vodu, najít si jakoukoliv práci, nakrmit rodinu. Další den znovu. A přitom snít o lepší budoucnosti alespoň pro své děti. Ženy v chudých příbytcích ve slumu Kibera jen pár kilometrů od centra Nairobi se na muže spoléhat většinou nemohou. Příběhy o tom, jak partner opustil ženu, když zjistil, že je těhotná, tady nikoho nepřekvapí.
Úterý, 5.30. Ráno v chatrči
Slunce nad Nairobi vyjde za hodinu. Norene ho ale neuvidí. Maličká chatrč z vlnitého plechu, ve které se svými dvouletými dvojčaty bydlí, totiž nemá jediné okno, kterým by paprsky mohly proniknout dovnitř. Chybí tu také sociální zázemí, tekoucí voda nebo jakýkoliv elektrický spotřebič. A tak teď třiadvacetiletá samoživitelka připravuje snídani v oprýskaném kotlíku nad ohněm z dřevěného uhlí. Stejně jako každý den bude kaše, jak místní velkoryse říkají kukuřičné mouce smíchané s vařící vodou.
Jeden den v životě obyvatel slumu Kibera zachytil Martin Weiser:
Podobné scény se před rozedněním v Keni odehrávají i v tisícovkách těch nejprostších stavení okolo. Kibera, největší slum Afriky, vstává brzo. Do jakého dne se probudí, to ale velká část z jeho až milionu obyvatel neví. A neví to ani Norene. Neví, jakou dnes bude mít práci, kolik si vydělá, jestli jí zbude alespoň nějaký čas na děti.
7:08. Život za dva dolary na den
Lidské mraveniště kypí životem. Hlavní asfaltové cesty lemované obchody a stánky s občerstvením, domácími potřebami nebo třeba dřevěným uhlím se hemží stovkami lidí, kteří jdou do školy nebo za prací. Živo je i v úzkých postranních uličkách s udusanou červenohnědou hlínou, které se vinou mezi chřadnoucími hliněnými a plechovými domky spolu s otevřenými odvodovými kanály, místy plnými bahna a odpadků.
Z jednoho domku se zrovna vynořila třicátnice v trepkách, zářivě bílé noční košili a s mýdlem v ruce. Popojde pár metrů, než se s překvapením zastaví, když si všimne, že před čtveřicí veřejných sprch, k nimž měla namířeno, nikdo nečeká. „Vypadla elektřina, není teplá voda,“ ozřejmí jí hned Violet, která má provoz sprch na starosti.
Za normálních okolností by před nimi už od šesti hodin, kdy se otevírají, byla fronta. Představují totiž jednu z mála možností, kde se v této části Kibery lidé mohou osprchovat. „Někteří přicházejí denně, jiní třeba den dva vynechají, a pak se zase osprchují,“ popisuje návyky místních Violet, které tu nikdo neřekne jinak než „mama shower“ (máma sprcha).
Není divu. Devětačtyřicetiletá matka čtyř dětí totiž v práci – s výjimkou neděle, kdy si na hodinu odskočí do kostela, a úterý, kdy se schází její ženská skupina, která si vzájemně půjčuje peníze – tráví třináct hodin denně. Když ji někdo hledá, stačí se jen zeptat, kde je „mama shower“, a místní ho už spolehlivě navedou k energické ženě, která je jedním z pilířů zdejší komunity.
Za teplou vodu, jak je patrné i z nápisu na každých modrých dřevěných dveří od sprch, u ní dospělí zaplatí 15 keňských šilinků (tři koruny), děti o pět méně. Denně sem za hygienou přijde 150 až 200 lidí. „Můžou tam být, jak dlouho chtějí. Je to slum. Někdo třeba dělal špinavou práci a potřebuje víc času, tak jim to nemůžete omezovat. Není žádný časový limit,“ vysvětluje Violet, která tak musí hlídat jedině to, aby jí někdo nevběhl do sprch bez zaplacení.
I bez elektřiny je po ránu plno u veřejných toalet, na nichž je vidět i cítit, kolik lidí je užívá. Stejně jako za sprchy za ně obyvatelé slumu, který stojí jen pár kilometrů od centra Nairobi a keňského parlamentu, musí platit. Jedna návštěva tureckých záchodků, k nimž to mnozí ze svého domova mají i čtyři nebo pět minut, přijde na deset šilinků (dvě koruny). To se možná nezdá jako moc peněz, ale pro většinu obyvatel Kibery, která žije v absolutní chudobě a musí vyjít s méně než 1,90 dolaru na den (47 korun), to rozhodně není zanedbatelná částka. Nezřídka se tak stane, že někdo na zaplacení prostě nemá, a na záchod pak chodí na dluh.
7.47. Sehnat práci aspoň na pár hodin
Samoživitelka Norene nechala dceru Kuche a syna Haviho brzy ráno ve školce a teď jde rychlým krokem prašnou cestou z Kibery za prací. Stálou se jí nedaří najít, a tak v podstatě každý den obchází lepší čtvrtě v okolí a doufá, že v sežene něco alespoň na pár hodin. „Ráno se budím, aniž bych věděla, jestli práci dostanu. Tak se jen musíte modlit, že najdete někoho, kdo vám nějakou dá, u koho bude možné něco udělat,“ popisuje složitou realitu žena, která jen za nájem prostého obydlí platí 2500 šilinků měsíčně (500 korun).
„Nikdy si nemůžete být jistí, kam přesně půjdete nebo s kým budete mluvit. Prostě obcházíte domovy, zaťukáte na dveře a zeptáte se, jestli mají nějakou práci, jestli něco nepotřebují, třeba vyprat nebo uklidit. Cokoliv vám dají, uděláte, protože potřebujete ty peníze, abyste přežili vy a vaše děti,“ líčí Norene, která se o dvojčata od jejich narození stará sama.
Včera takto nachodila několik hodin, ale žádnou práci stejně nenašla. Dnes je ale lepší den. Výjimečně může jít najisto.
Asi za čtyřicet minut ji nohy donesou k vysoké bráně jednoho z nairobských vězení, kterou střeží muži se samopaly.
10.07. Školka je místo, kde dostaneš najíst
„Stále není elektřina, stále není byznys,“ hlásí už z dálky Violet. Už ráno vše nahlásila elektrárenské společnosti, ale kdy přijedou opraváři – a jestli to vůbec bude dneska – to nikdo neví. Zatím tak „mama shower“, která tu bude až do zavírací doby v devatenáct hodin, zažívá velmi poklidné dopoledne. Těch pár zákazníků, kteří sem dosud zavítali, si přišlo ke sprchám buď ručně vyprat oblečení, nebo pro pitnou vodu, která je k mání za pět šilinků za deset litrů.
Výrazně živěji je v těchto chvílích v domku, který se sprchami sousedí a do něhož se člověk dostane, když popojde pár metrů, dvakrát odbočí doleva a přeskočí mrtvou krysu. V maličké místnosti, v níž si oči příchozích musí dlouhé vteřiny zvykat na hluboké šero, které mírně narušuje jen jediná slabá žárovka, totiž za přihlížení vychovatelky švitoří asi dvacet dětí. Za pár minut dostanou na plastové stolečky, u kterých mnozí sedí v chladnějším ránu oděni do bund i zimních čepic, ke svačině hrníčky s kaší.
Právě pravidelná strava je pro děti z nejchudších rodin jedním z hlavních přínosů této školky, kterou bezplatně provozuje skupina průvodců Kiberou z peněz vybraných od turistů. „Doma by se sotva najedli,“ říká o žáčcích ve věku od jednoho do šesti let jedna z průvodkyň Winnie, která je také samoživitelka a ve školce každý druhý měsíc zaskakuje jako kuchařka.
Vaří i pro čtyřletého Randyho, jehož matka po smrti otce zůstala sama na šest dětí a prostě nemá na to, aby děti vždy nakrmila nebo nejmladšího syna posílala do běžné školky, která stojí sto šilinků (20 korun) na den. Takhle se Randymu dostane alespoň základního předškolní vzdělání, oblečení a bot. A dnes také rýže s čočkou k obědu, který se už chystá v improvizované kuchyni v přístavbě nad třídou.
13.16. Místo oběda práce mezi trestanci
Na oběd vůbec nemyslí Norene, protože ho stejně jako velká část dospělých obyvatel Kibery z úsporných důvodů vynechává. Snídaně a večeře musí stačit. Místo oběda si tak teď v areálu věznice dopřává alespoň černý čaj, který jí nabídla Grace, manželka jednoho ze zdejších dozorců, jíž chodí Norene jednou až dvakrát týdně vypomáhat v domácnosti.
Šestatřicetiletá usměvavá Keňanka Grace žije na okraji vězeňského tábora, kde jsou jednoduché domky dozorců a jejich rodin, už deset let. Dlouho jí trvalo, než si zvykla na to, že kdykoliv vyjde z domu, potká několik vězňů v oranžových tričkách nebo černobílých pruhovaných mundúrech, kteří občas i bez dozorců obdělávají záhony nebo upravují cesty. „Samozřejmě máte strach, jsou to muži. Nevíte, co provedli,“ říká o odsouzených, kterých je tu dohromady kolem 160.
Dnes už se tu matce dvou starších dětí a čerstvě i několikaměsíční dcerky žije o dost lépe. Některé z odsouzených, kteří si tu odpykávají tresty odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, potkává pravidelně na nedělní bohoslužbě, s několika se dokonce postupně spřátelila. A hlavně si tu za ta léta vybudovala opravdový domov. Na první pohled sice plechová stavba o rozloze sotva 25 metrů čtverečních nevypadá o moc lépe než ty v Kibeře. Má ale aspoň jedno okno, čtyři oddělené miniaturní místnosti a vybavení, jako je rychlovarná konvice, mikrovlnná trouba, televize, a dokonce lednice.
Díky tomu, že manžel Grace bere pravidelný plat kolem třiceti tisíc šilinků (6140 korun) měsíčně, může si rodina dovolit výpomoc v domácnosti – především s ručním praním prádla, úklidem a hlídáním dcery. Norene tu takhle pomáhá posledních pár měsíců. „Byla to úplná náhoda,“ popisuje Grace první setkání s Norene. „Ten den sedělo před bránou věznice asi deset žen, které čekaly, jestli jim někdo dá práci. A ona mě zaujala tím, jak byla skromná.“
A tak jí dala práci na zkoušku. „Poprvé jsem ji nechala hlídat kamarádkou, aby se něco nestalo,“ připouští. „Odvedla ale výbornou práci a udělala i věci, které nemusela, tak jsem jí pak zavolala znovu.“ Od té doby chodí Norene do věznice pravidelně. Práce pro Grace je pro ni jednou z mála jistot v pracovním životě. Ví, že si díky ní alespoň párkrát do měsíce přijde na 500 až 1000 šilinků (100 až 200 korun). Na to, že si něco vydělá i v ostatní dny, se spolehnout nemůže.
Strašně ráda by si proto našla stabilní práci, která jí dá aspoň základní jistotu při plánování rodinného rozpočtu. Ten se i kvůli prudké inflaci v posledních měsících sestavuje stále hůře. Každý nečekaný výdaj může Norene a její dvě děti přivést do obrovských problémů. Zatím se jí ale nedaří sehnat zaměstnání na delší dobu než třeba výpomoc na týden nebo dva.
Život v Kibeře
Kibera, což v překladu znamená „les“ či „džungle“, je chudinská čtvrť v keňském hlavním městě Nairobi. Nachází se jen deset minut cesty autem od srdce této čtyřmilionové metropole. Na dva a půl kilometrech čtverečních tu v nadmořské výšce přes 1700 metrů žijí statisíce lidí pestré směsice etnik a náboženství. Přesný počet obyvatel nezná nikdo. Odhady se pohybují od zhruba čtvrt až k jednomu milionu. Většina z nich přežívá s méně než dvěma dolary na den, zhruba polovina je bez práce.
„Jednou bych chtěla dělat svou vysněnou práci, být kuchařkou,“ plánuje si Norene. „Dávám do banky to málo peněz, co mi zbude, abych našetřila na kuchařský kurz a mohla si splnit svůj sen,“ říká s tím, že právě lepší kvalifikace by mohla být cestou ke stabilní práci a příjmu.
Úvodní kurz, který si vyhlídla, stojí dvacet tisíc šilinků. Zatím se jí podařilo naspořit sedm tisíc, to je 1420 korun.
Trvalo jí to přes rok.
16.03. Vysoká inflace a chybějící muži
Z bludiště uliček, kde si se smíchem hraje skupinka malých dětí, si ke sprchám najde cestu mladý muž v teplákách a pestrém tričku, kterého neodradí, že neteče teplá. Je jedním z mála „otužilců“ za celý den. „Modlíme se, aby to konečně opravili,“ pronese směrem k němu Violet. Přeje si, aby elektřina znovu fungovala nejpozději večer, kdy je kromě ranní špičky o sprchy největší zájem. Jinak tržby za dnešní den zůstanou daleko za očekáváním.
Na druhou stranu čím méně zákazníků, tím více času na to, aby si zkontrolovala údaje v červeném sešitu neplatičů, kam pečlivě zaznamenává každého, kdo se sprchuje nebo si čerpá pitnou vodu na dluh, protože zrovna nemá dost peněz. A hlavně na to, aby si v příjemném odpoledni v poklidu pohovořila s kolemjdoucími ženami, které se u ní každou chvíli zastaví. Mluví o dětech, každodenním životě i o tom, jak se Kibera mění.
„Dá se říct, že ulice jsou velmi čisté ve srovnání s tím, jak vypadaly dříve. Máme teď také veřejné toalety, zatímco dříve jsme neměli žádné,“ popisuje některé z klíčových změn posledních pěti šesti let průvodkyně slumem a dobrovolnice ze školky Winnie. Dříve podle ní zdejší používali především „létající záchod“ – udělali potřebu do pytlíku, a ten pak odhodili co nejdál od svého domova. „Takže jsme chodili s deštníky, protože jsme nikdy nevěděli, jestli nás něco netrefí.“
Tématem, kterému ženy v hovoru s Violet věnují hodně času, jsou i starosti, jež jim způsobují rychle rostoucí ceny potravin. „Mama shower“ v jednoduchém krámku s pár druhy základního zboží, který dnes obhospodařuje za kamarádku, ukazuje třeba na toustový chléb, který před rokem stál 80 šilinků, ale teď přijde na 120. Dramatický je nárůst i u dalších druhů zboží. S vysokou inflací se sice musí potýkat celý svět, s necelými 50 korunami na den to ale jde ještě o poznání hůř.
Dalším „problémem“, na který přijde řeč, jsou muži, tedy – slovy jedné ze zdejších žen – stvoření „líná, z nichž jen velmi málo pracuje, a ještě méně jich je zodpovědných“. Právě tady u sprch je absence mužů nápadně patrná. Možná tolik nepřekvapí, že nemají na starost praní prádla nebo čištění koberců, nejsou ale vidět ani při nošení desetilitrových žlutých kanystrů s pitnou vodou, které tahají po dvou ženy, nebo po jednom a často s vypětím všech sil jejich děti. A ještě víc chybějí muži doma. Příběhy o těch, kteří opustili partnerku, když zjistili, že je těhotná, jsou až příliš časté.
Violet má v tomhle štěstí. Se svým manželem je už dvaadvacet let. Dodává jí tolik potřebnou stabilitu; stejně jako víra v boha a pravidelný plat. „Prostě vím, že na konci každého měsíce dostanu svých patnáct tisíc šilinků (3070 korun),“ poznamenává. I díky pevnému ukotvení je Violet s životem v Kibeře spokojená a zvládá péči o čtyři vlastní potomky a dvě děti zesnulé sestry.
Právě na tuto šestici spoléhá, když přemýšlí o budoucnosti. V práci by chtěla vydržet tak do šedesáti. „Pak skončím, budu si dělat svoje a dětem řeknu: ‚Teď je to na vás.‘“
18.00. Po dvanácti hodinách konečně doma
Nad Kiberou pomalu zapadá slunce. Ulice, které teď voní jídlem připravovaným pod širým nebem, jsou znovu plné lidí, kteří se vracejí domů, nakupují na večeři nebo si v některé z místních neformálních hospod dávají pivo. V příští hodině se život bude postupně přesouvat z ulice za tenké stěny příbytků poskládaných bez ladu a skladu.
Také Norene je konečně doma; i se svými vydělanými šilinky. Dnes jich dostala pět set, v přepočtu sto korun. Byl to dobrý den.
Daní za výdělek je ale to, že se s malými dvojčaty vidí znovu po více než dvanácti hodinách. Ze školky je vyzvedla sousedka. „Samozřejmě že se někdy cítí osaměle a stýská se jim. Snažím se jim vysvětlovat, proč musí být velkou část dne beze mě, že musím hledat práci. A doufám, že to budou chápat,“ věří žena, která k večeři na kotlíku stejně jako každý den připravuje ugali, tedy tradiční pokrm z kukuřičné mouky s trochou zeleniny.
I když Norene zatím zvládá přežívat a vždy dokázala vydělat dost, aby dvojčata nakrmila, nechce takhle žít věčně. Doufá, že její děti nebudou celý život usínat ve slumu, kde se ona sama narodila. „Chci jim dát lepší život. Chci, aby vyrostly jinde než já, aby se měly dobře.“
Jestli se to povede, ale nemůže vědět.
Neví totiž ani, co přinese zítřejší ráno.
